Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Pridaj aj ty èlánok o svojej motorke!

Diskusia Diskusia k článku (1)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 12.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 10.03.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11664 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Malé motocykle splnili svoj hlavný cieľ – prejsť žeravou Sinajskou púšťou, Ale im to nestačilo. A tak namiesto k domovu namierili svoje nenásytné čumáčiky k južným rovnobežkám. Teda presnejšie k tej jednej....

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

KAPITOLA OSMÁ: OBRATNÍK RAKA

Až dosud všechny cíle jednotlivých etap se daly vnímat všemi smysly. Slyšeli jsme, viděli jsme, i cítili jsme, to nejčastěji, terén na svých tělech! Nyní je tomu poprvé jinak. Směřujeme k cíli, který žádný smrtelník nemůže ani vidět, natož slyšet, okusit čichem, hrotem jazyka či hmatem.

„Padesátky“ pokryté šrámy z hor a pouští se otáčejí výfuky ke Káhiře, nechávají za sebou babylón na Nilu a kodrcají dál k jihu. Jako moudrá, uvážlivá a trochu dobromyslně nabručená gardedáma je sleduje jejich silnější stokubíkový kolega, za nímž se natřásá plechovka na dvou kolech. A zase jedeme sami bez velkolepého doprovodu škodovek.

Nalevo se proti nám valí široký kalný Otec vod, tu a tam zpestřený šedou plachtou felúky, vpravo míjíme nad Gízou tři obrovité kamenné jehlany. Sluneční svit běží po Cheopsově pyramidě dolů. Je časné ráno, ala před námi cesta daleká.
Máme jet proti proudu veletoku tak daleko, dokud to půjde, a pak ještě kus po terénu, o němž se tradují jen neurčité zprávy - až tu bude cíl. Neviditelný. Pomyslná čára, která objímá celou zeměkouli. Obratník Raka. Za ním už jsou tropy a hranice Súdánu, nejjižnější bod, kam se moped dostane. Totiž - snad dostane, protože člověk nikdy neví.

Údolím nejstarších bohů

Ještě se zrak nenasytí těch kradmých pohledů na jeden ze sedmi divů světa - opravdu je to nedávno, co jsme se tam nahoře v tuto chvíli probudili? - jako by od té doby minuly měsíce - tak tedy sotva mineme tento zázrak, už moped statečně vjíždí mezi lidi, velbloudy, osly a památky, jak je to tady podél Nilu napořád.
Tak tohle je stará Memfis, kdysi hlavní město Egypta. Dnes pár baráčků, několik zřícenin pod lány cukrové třtiny. V palmovém háji leží obrovská socha faraóna Ramsesa II., o kus dál svítí alabastrová sfinga, na rozhraní vegetace a pouště do kopců rozhozené zříceniny. Mezi nimi nejstarší kamenná velkostavba na světě, stupňovitá Džóserova pyramida, stará skoro pět tisíc let. Její spodek a okolí je zaváto pískem, z něhož vystupují neurčité obrysy staveb. Z Memfidy vznikl pěkný kus Káhiry, sem posílali arabští stavitelé pro opracovaný materiál...

 Ještě na cestě k jihu nás provázely pyramidy
Ještě na cestě k jihu nás provázely pyramidy

U Gízy jsme vjeli do údolí Nilu, do údolí, jež lemují na tisíc kilometrů daleko skvělé chrámy, obrovité sochy faraónů a nejstarších bohů v historii lidstva. Tady jsou celé nekropole, města mrtvých, podzemní bludiště a stavby, které ještě po mnoha tisíciletích vznosně vystupují k bezmračné obloze. Prastaré tajuplné hrobky dávných velmožů, zříceniny paláců i zavodňovacích staveb, to vše nás už od začátku cesty k Jihu mocně přitahuje. Jirka je celý divý do každé hromady starých kamenů a zvedá vysoko prapor vzpoury. Náš diktátor na skútru, Vašek, bojovně vysunuje bradu. Odmítá i jednu jedinou hodinu zdržení. „Kdo zůstane pozadu, bude muset dohánět, a když nedožene - jeho věc! Na nikoho se čekat nebude.“ Měří vzbouřence jedovatým pohledem. „Dálková vytrvalostní jízda není žádné couráni po zříceninách! Co itinerář?“ To je vždycky doktorův poslední argument. Tak jedeme, i když Jiří po nás metá blesky a dělá schválnosti. Otevírá plyn na plno, ujíždí nám, plaší do cesty zvířata, pak zase náhle zastavuje a důležitě, i když zřejmě zbytečně, prohlíží součástky svého silostroje.

Projíždíme krajinou, která se liší od všech, jimiž jsme se až dosud potloukali. Vlevo jediná řeka Egypta, vpravo široký zavlažovací kanál a mezi nimi pruh nejúrodnější půdy na světě. Stromy, pole, keře, zahrady pokrývají každou stopu země, dávající dvě až tři sklizně do roka. A tím pruhem syté arabské země, které Alláh požehnal ve svém nejlepším rozmaru, spěchá zatím ještě velmi dobrá silnice. Kdyby to šlo takhle až k súdánským hranicím, to by se polykaly kilometry.

Občas vrhneme pohled za širokánský, okrově nažloutlý Nil. Také na druhém břehu velebné řeky se vlní pás zeleně, ale mnohem užší; ostrou hranicí přechází v nedohlednou, do vysoká zvlněnou Arabskou poušť, jež se pak táhne k Rudému moři. Hodinu cesty za Sakkárou městečko EI Aiját, možná že je tam bůhvíco, ale nic pozoruhodného nevidíme. Ani nezastavujeme. V ulicích se za námi ohlížejí napolo zastřené moslimky s hliněnými džbány nebo otlučenými plechovkami od benzínu na hlavách. Tu a tam nás něžně hladí stín palmových hájů. Klusající osli, zaprášení velbloudi s nákladem, snad cukrové třtiny, a líně se valicí buvoli znesnadňují jízdu právě tak jako káry s ohromnými koly. Celou cestu nás pronásledují houfy umouněných kluků, pro které jsme asi zvlášť exotickou podívanou.

Vlevo, vpravo, to je jedno, každý si jezdí jak chce, aniž koho napadne se ohlédnout; co chvíli brzdy našich motocyklů kvílivě zaskřípou. To by si pražští „pětistovkaři“ užili! Ale pomyšlení na stihače v naleštěných přilbách, uhánějící plnou rychlostí po břehu Nilu, vypadá přece jen trochu komicky. Už ani nehoukáme, ono to stejně nepomáhá a klakson na mopedu mi definitivně ochraptěl.

Kraj, který tou trošku trhavou rychlostí míjí kolem, je nejen nejúrodnější na světě, ale také nejlidnatější. Osmdesát miliónů obyvatel by při takovém počtu hlav na čtvereční kilometr muselo mít Československo! Tahle nudlička podél veletoku není širší než tři až dvacet kilometrů. Nahoře, na horním toku se prý někde zužuje jen na pár set nebo dokonce desítek metrů. Ale tam máme ještě daleko. Téměř tisíc kilometrů je k cíli.

Tak tedy tahleta cesta se vine - to je míněno jen básnicky, ve skutečností má málo a jen mírných zatáček - nejhustěji obydleným krajem, ale hned za ním jsou nejméně obydlené prostory: na východ Arabská, na západ Libyjská poušť, část zlověstné Sahary. Slunce je už hodně vysoko, až moc pro náš vkus, když dojíždíme k první velké odbočce doprava, do Libyjské pouště. Ukazatel směrů hlásá: EI Fajúm. Stáčíme tam stroje, ačkoliv nás čeká šedesátikilometrová zajížďka, ale teď je to v pořádku, je to na trase našeho kletého itineráře.

Alespoň jeden dobrý skutek

Silnice, stále ještě skutečná silnice, kličkuje mezi rozžhavenými kopci, mírně stoupá - a také stoupá vedro - až nás vynáší na hřeben, kde bez povelu najednou všichni tři zastavujeme a pereme se o dalekohled. Před námi do nedohledna na západ leží ráj. „Tak tohleto dokáže voda v poušti,“ říká Vašek celkem zbytečně. Ale není to směšné. Jsme uchvácení pohledem na největší egyptskou oázu, protkanou sítí říček a chráněnou před samumem téměř padesát kilometrů dlouhým jezerem Karun, které prý leží o čtyřiadvacet metrů níž než hladina Středozemního moře.

Celá obrovská proláklina je v zajetí zeleně, jež se při blízkém pohledu rozpadá na palmové háje, olivové sady, zahrady s ovocnými stromy, na vinice a pole, na nichž se skoro na počkání rodí cukrová třtina, bavlna, rýže. Odtud prý dostáváme nejkvalitnější egyptské citróny a pomeranče a také fíky a datle. V téhle gigantické oáze žije téměř 700 tisíc feláhů. Alláhem požehnaný kraj proplétá síť silnic - ne, spíše cest - a úzkokolejné dráhy.

Tyhlety cesty ve fajúmské kotlině nám připravily překvapení, na něž nás nikdo neupozornil. Až na několik kilometrů těch skutečných silnic se totiž cesty mění v koryta zavlažovacích kanálů. Jinde vedou napříč rigoly, naplněné ohavně špinavou břečkou. Vjíždíme do nich naslepo, někdy je to hluboké sotva pár centimetrů, jinde zapadáme až po osy kol, jednou mi zmizel moped téměř po sedlo. Feláhové se zájmem přehlížejí naší produkci.

Pionýr je nižší než moped, a tak kapesní Jawa se potopila v téhle záludné proláklině před El Komi dočista, což její řidič komentoval dvouminutovým plynulým pásmem zvlášť vybraných kleteb v šesti jazycích. Snad to bylo k smíchu, felážské obličeje se roztahovaly doširoka, ale nám moc veselo nebylo. Motory se odmlčely, stroje jsme museli z té ďábelské strouhy vytlačit. Nohy se nám bořily do bahna a měli jsme dojem, že skútr se svým prokletým vlekem váži několik tun. Je mou povinností zapsat tu na věčnou paměť, že nám pak mašinky chytily na pár sešlápnutí - ale změnily svůj vzhled. Jejich původní barva zmizela a všechny byly uniformovány do hněda. Právě tak jako naše bílé kalhoty.

 Až do Beni Suefu vede docela slušná silnice
Až do Beni Suefu vede docela slušná silnice

Před námi na udupaném dvorku mlátí ženské suchými palmovými listy proso, dřevěnými lopatami je vyhazují proti větru, aby je zbavily plev. Z chatrče slepené z bláta vyběhne najednou chlapík s ohromným slamákem, bosý, s vyhrnutými nohavicemi režných kalhot, víc zastříkaný blátem než opálený, a míří k nám. Cosi drmolí. Náš oficiální tlumočník se pokouší o dorozumění. Trvá to, jak by ne, hezky dlouho.
„Tamhleten dobrý muž,“ říká konečně Jiří, „nechť mu Alláh nadělí tisíc vnuků, nám navrhuje, že za dvě libry naloží naše mašiny na káru a odveze to všechno do Medinetu.“

Koukám, jak Vaškovi naskakují na čele žíly. Jeho oči metají blesky. To je největší urážka, které byl za celou cestu vystaven.
„Řekni mu, že mockrát děkujeme.“
„Aškurak,“ povídá Jiří, který konečně zjistil, že arabština přece zná toto slovíčko. Seznal to už v Káhiře, když jsme se několika chlapcům podpisovali do památníčků. „Aškurak,“ říkali, „alf šukr,“ tisíc díků, „šukran,“ děkuji. Expert pro arabštinu ve svém podezřívavém škarohlídství byl nejdříve přesvědčen, že chtějí bakšiš.
„Řekni mu,“ pokračuje rozzuřený náčelník, „ať nám se svým urážlivým nápadem vleze na záda.“
Expert se poslušně obrací k feláhovi a ukazuje si na záda. Dobrý ten muž to považuje za uctivý pozdrav a sám se uklání a dotýká se pravou rukou čela i prsou. Tak nám splatil naši hrubost. Je nám hanba a jeden po druhém mu podáváme ruku. Jirka dokonce sahal pro piastr, ale pak si to přece jen rozmyslel. Škoda! Byl bych mohl do našeho deníku zaznamenat alespoň jeden jeho dobrý skutek.

Hastrmani v poušti

Poučeni nehodou v tom blátivém vodním lapáku, zastavujeme před každou kalužinou a střídáme se v prozkoumávání jejích hlubin. Někdy je tam po kotníky, ale jednou Vašek zapadl až po krk. Jeho hlava s tropickou helmou se na kalné hladině vyjímá tak trochu komicky. Létají nad ním holubi, jsou jich tu snad milióny! Chová je tady kdekdo. Vesničané pro ně stavějí z velkých hliněných džbánů a z bláta fantastické středověké hrady s věžemi a cimbuřím.

Pozoruji Vaška pachtícího se dosud ve vodě.
„Jako nějaká cizokrajná houba,“ říkám Jirkovi, „dosti nevzhledná“.
Usedáme na okraj tůně a zapalujeme ti cigarety. Vašek se snaží vydrápat ven, ale jde mu to ztěžka. Smeká se v tom blátě, padá stále zpátky, obličej má pocákaný.
„Račte být opravdu pan primář Potužník z Lomnice?“ dotazuje se Jiří. „Jeden by to ani neřek.“
„Kdyby pěkně poprosil“, povídám, „třeba bychom ho vytáhli. Musel by ovšem slíbit, že ten itinerář nebude brát tak vážně. Také bychom ho tady mohli nechat, za chvíli mu moskyti ožerou hlavu na kost a bude pokoj.“
Hrdý panovník této výpravy však pomíjí naše žerty opovržlivým mlčením, neprosí, a nakonec se přece jen vydrápe vlastními silami z vodního zajetí.

Musíme objíždět po pekelném terénu přes zídky polí a do Medinetu, který prý býval jakýmsi posvátným moslimským městem. Dojíždíme slušně utrmáceni. Právě k obědu. Ale moc nám nechutná. Je vedro, jsme pokryti zaschlým blátem, kdo by to řekl, že v poušti nás potká takové hastrmanské dobrodružství.

Pomeranče zadarmo, hlídání za piastry

Zpátky na nilskou silnici do Beni Suefu už nás to ani dvakrát nebaví, je to stále na jedno brdo. Pár mil jedeme podél železniční trati, po kolejích se kymácejí vláčky naložené bohatou úrodou a feláhy, pod jejichž bosýma nohama ubíhá nízký násep. Stromy sahají někde tak blízko k trati, že se větve otírají o vagónky; můžete za jízdy podle libosti trhat granátová jablka, meruňky, pomeranče. Také se dají utrhnout, když se zastaví motocykl. Za ovoce se neplatí nic, to je tady bezcenné, ale zato je zapotřebí sáhnout pro bakšiš za - hlídání motocyklů, k nimž dobrovolně a bez vyzvání přiskočí nejbližší feláh.

Beni Suef město na 125. kilometru od Kihiry - my ovšem máme 60 km navíc - je velké takřka jako Plzeň a také hodně rušné. Je to takový egyptský Gottwaldov, žije tu spousta ševců a odtud pochází valná část egyptských bot s lepenými podrážkami. Floky tady snad vůbec neznají.

Slunce už trčí na západní obloze, ale uháníme dál tím požehnaným údolím nejstarších bohů. Tady je nilský zelený pás nejširší, ale cesta se přímo tulí k železnici. Míjí nás s hvízdáním, s ďábelským rachotem a oblaky prachu expres Pullmannových vagónů dávného typu. Jízda tímhle vlakem asi také není zvláštní rozkoší.

Pomalu uvažujeme o táboru, ale čekáme, až se silnice trochu vzdáli od trati. Za městečkem Bibou vedle prastarých zřícenin už na pokraji pouště rozbíjíme tábor. O přísun potravin nemusíme mít strach. Táhne tem celé procesí kluků, kteří nám nabízejí kdeco, od kašovitých sýrů a ovoce až po pitnou vodu. Ale pro tu pitnou vodu si jdeme raději sami čtvrt míle daleko do statku a na doktorův nátlak v ní ještě rozpouštíme jakési tabletky. Voda v těchto končinách je nebezpečnější než škorpión.

Sehnal jsem i hroudu čerstvého másla, právě je tam babka se zkřivenými prsty stloukala v koženém měchu, zavěšeném na trámu. Máslo jsem přinesl nadarmo, protože obezřetný a nedůvěřivý hákim hodil nažloutlou pochutinu do kanálu. Hned se tam udělalo velké mastné kolo. Škoda. Ale mluvte s ním!
Tak trochu ochuzená večeře je za námi, hvězdy nad námi, v dálce řvou šakali a - a my už spíme.

Proti proudu Otce vod

Beni Suef byl zřejmě jakýmsi mezníkem na naší jižní trase. Až do této provinciální metropole vede z Káhiry docela slušná silníce. Nepotkali jsme sice žádný motocykl, ale dosti aut, hlavně osobních. Avšak na jih od Beni Suefu jsou vozy stále vzácnější, to spíš zvíří načervenalý prach vojenský kamión. Po pravdě řečeno, často se prach zvířit nemůže, protože tu žádný není. Místo něho šalebné kluzké bláto, rumělkově hnědé, špinavě okrové - proklaté - jak svorně říkáme. Kde se tu vzalo, když už přes půl roku nesprchlo? Nu, lidé si je udělali.
„To je nápad, vyrábět takhle hlinobeton,“ huhlá Vašek, když jen s velkou přízní Alláhovou vyrovnal smyk.

Ano, to je to, to je to pravé - hlinobeton. Polonazí cestáři nabírají do rezavých džberů vodu z kanálů, polévají silnici, a ta opravdu v horkých paprscích brzy ztvrdne, je jako mlat. Ovšem někdy se stane, že automobilista nečekaně najede na břečku - a pak třeba také skončí ve vedlejším kanálu. Nu, co dělat. Byl to jeho kismet.

Dálkovou dopravu obstarává hlavně železnice, lodi a letadla. „Kdo jede autem do Luxoru, je hrdina,“ říká se v Káhiře. Trochu nám to lichotí, protože co je ten, kdo tam jede na kapesním motocyklu, se už nepraví. Jako by ještě nikdy nikoho nenapadlo, aby tam na jednostopém stroji jel. Slyšeli jsme, že před rokem jistý Egypťan jel Jawou 250 až do Kená, to je asi 80 km před Luxorem, odtamtud dobrou pouštní silnici do Safágy a pak asfaltkou podél Rudého moře do Suezu a zpět do Káhiry.

Do Kená nebo Keny - opravdu jsem někdy na rozpacích, jak ta arabská jména psát a skloňovat. Čs. egyptologický ústav v Káhiře filiálku má, ale Ústav pro jazyk český nikoli - tak tedy do toho Kená máme dorazit zítra. Zatím se hrcáme dál k jihu a trochu závidíme cestujícím, kteří se pohodlně ve stínu parapliček rozvalují na palubě nilského parníku. Pod zelenou vlajkou s půlměsícem a třemi hvězdami tu supí proti proudu Súdán, jedna ze dvou osobních lodí nilské flotily, obstarávajících pravidelné cesty mezi Káhirou a Asuánem.

Jinak kalný tok každou chvíli zpestři nákladní loď. Obdivujeme skvělé felúky s nákladem zeleniny a zboží, plížící se proti proudu. Přehazují plachty, kličkují, vyhledávají nejklidnější vodu podél břehů, jde jim to pomaloučku - někdy si lodníci pomáhají křikem, vesly a bidly - ale přece jen postupují. Plaví se právě tak jako za dob faraónů. Vůbec z té doby božských panovníků zůstalo v Egyptě nejen mnoho památek, ale i zvyklostí. Tak jako tehdy, i dnes čerpají nilskou vodu na malá políčka primitivními samočinnými vodními koly, od rána do noci skřípajícími sákijemi. Nevěřili jsme, že by buvol se jhem na krku dokázal chodit celý den v tom malém kruhu.
„Proč by to nedokázal?“ starý feláh se na nás dívá s nedůvěrou. Snad si myslí, že jde o nějaký žert. „Vždyť je to zvíře!“
Je to zvíře. Tím je řečeno vše. Tady v Egyptě se se zvířaty moc nemazlí - jen kočka, snad jako odkaz faraónských časů, se stále těší velké přízni a promenuje se dokonce i v metropolních restaurantech.

Stejně pradávný je i šadúf. Těsně u břehu stojí vahadlo: na jedné straně balvan, na druhé nádoba na vodu. A po kolena ve vodě feláh. Přitáhne si džber, ponoří jej do Nilu, vytáhne nahoru a vylije do stružky, která mu rozvádí vodu na pole. A zase znovu, a znovu a znovu. Díváme se na hodinky a sledujeme ho deset minut. Jedna ta operace trvá 22 až 26 vteřin, tak pravidelně, tak monotónně pracuje, dvě tři hodiny nepřetržitě dopoledne, dvě tři hodiny odpoledne. Denně pětset - až tisíckrát sehne hřbet, aby Otci vod, dárci života, urval vláhu.

Zatavujeme u jednoho takového chlapíka. Jiří mu arabsky říká, že chceme, aby nám na chvíli to své zařízení půjčil, ale on rozumí, že se ptáme na přívoz k Vádí Tarfa. Trvá to dlouho než pochopí a pak s nedůvěřivým úsměvem pozoruje, jak tři efendi, jeden po druhém, nabírají vodu z Nilu a nalévají tu kalnou břečku do zavlažovací strouhy. Nejsme žádní třasořitkové, ale nikdo z nás by u téhle práce pod rozžhaveným sluncem nevydržel ani půl hodiny. Litujeme feláha a chceme odejet, ale ten dobrý muž natahuje ruku pro bakšiš. Za to, že nám půjčil svou faraónskou mechanizaci, za to, že jsme mu nalili do jeho strouhy dvacet kbelíků, za to chce bakšiš!

Za celou dobu, co jsme byli v Egyptě, nikdo z dospělých na nás nežebral, ale devadesát lidí ze sta očekává i za nejmenší úsluhu - jako je třeba ukázáni cesty nebo zvednutí knoflíku, který jste ani neztratili - bakšiš. Náš pán a vládce podává muži u vahadla s velkomyslným gestem půlpiastr, který si feláh ukláda do úst za dáseň. To je jeho kapsa, protože nic takového k jeho vyhrnutým kalhotám nepřísluší.

Karavanní cesta k Timbuktu

Předjíždíme karavanu velbloudů, Alláh ví, kolikátou za dnešní den, s nákladem bavlny do Minje. Jejich pán na hřbetě notuje jakousi píseň, druhý s hlavou skloněnou spí spánkem spravedlivých. Zvířata zastavují, zvědavě natahují krky. Ale to už se na obzoru vynořuje město.
EI Minja. Má asi 50 000 obyvatel a hodně mešit, starodávnou citadelu a přístav na Nilu, který je tady široký skoro kilometr. Kotví tu sta a sta plachetnic, čekajících snad na zákazníky, snad na příznivý vítr. Odtud je do egyptské metropole pouhých 250 km a tak nás náš krutý panovník pobízí kvapem dál. Sotva můžeme svlažit rty Coca-Colou. Je tu o půl piastru dražší než v nejlevnějších stáncích v Káhiře.
„Kolik bude stát na obratníku Raka?“" rozjímá Vašek.
Smějeme se, ale opravdu bych se nedivil, kdybychom temně kávové láhve příznačného tvaru nalezli i v nejzapadlejší oáze. Musím přiznat, že ten, kdo řídí obchod s Coca-Colou, se v tom vyzná.

 V bráně starého karnackého chrámu
V bráně starého karnackého chrámu

Monotónně ubíhá řada hliněných vesnic. Zase všelijak na sebe nalepené přízemni domky z vepřovic, stavby s plochými střechami a s malými skulinami místo oken, hnědé kostky ledabyle rozhozené podél cesty. Stěny domků zdobí malby znázorňující mešitu, ptáky, železnici, parníky i letadlo. Ve stínu všelijak pokroucených palem se krčí obydlí nejnuznějších feláhů. Ohrady splácané z bláta, pokryté rohožemi z rákosu. Za nimi v zajetí vlásečnic zavlažovacích stružek a kanálů zelené šachovnice polí, spíš políček s oživlými reliéfy zemědělské techniky starověkého Egypta: dřevěná rádla, primitivní motyčky, kvílející sákije. Každou hroudu, doslova každou píď půdy tady promnuly stovky generací.

Zelený pruh kolem Nilu se již úží, vyprahlé kopce od západu ho stále víc zatlačují k řece, teď je i s kanálem široký jen asi dvě stě metrů, a to ještě z něho užírají železniční trať a silnice. Ta je nyní trochu lépe udržovaná, ale také víc frekventovaná a vůbec, objevují se známky velkého města.

Rozhozen zase už v širokém pruhu lánů bavlny a cukrové třtiny zdraví nás několika tucty minaretů stotisícový bílý Assiút, který se může pochlubit vlastní universitou. Odtud také vychází nejdelší karavanní cesta na světě, kličkující přes celou vyprahlou Saharu až do timbuktské oblasti. Jediná transafrická pouštní spoj od Rudého moře až po Atlantický oceán. Vede přes oázu EI Charga - to je taková El Fajúm v poněkud menším měřítku, svět ztracený daleko od Nilu.

Mocně nás to láká tím západním směrem: byl by to druhý Sinaj - také touto trasou ještě motocykl neprojel. Nedávno však hlásil ghanský rozhlas, že se o tuto rekordní jízdu pokusí na strojích Simson dva motoristé Rüdeger König a Wolfgang Schrader z Německé demokratické republiky; byla by to legrace, kdybychom se s nimi setkali.

Blíží se pětadvacátá rovnoběžka

Křižovatku dálných cest máme za sebou. Ted už zmizel i zavodňovací kanál, který nás tak dlouho provázel, a někde se oslnivá poušť přibližuje k řece, že bys ten úrodný pásek kamenem přehodil! Vypadá to tady dost smutně, zvlášť když slunce se schovává za kopce na protějším břehu. Raději zastavujeme a kus za Assiútem, nedaleko tichého městečka Matia, podruhé na jižní trase vztyčujeme tropický stan.

Ono to ovšem není tak jednoduché, jak se řekne. Musíme vyhledat místo až na pokraji pouště a právě v tomto pásmu číhá nejvíc nebezpečí: škorpióni, hadi a podobná havěť. To znamená prošťárat celé místo tábora a obrátit kdejaký kámen. Nedoporučuje se takový balvan nebo oblázek obracet rukama, ale jen dlouhou holí. A to ještě směrem k sobě, a nikoliv od sebe, protože jedovatý štír se vyřítí na vetřelce tím směrem, odkud byl kámen nadzdvižen.

Konečně to máme všechno za sebou, s prvními hvězdami stojí i náš stan se spuštěnými moskytiérami. Tady jsou skutečně na místě: když zapalujeme benzínový vařič, vynoří se z nilské zeleně mraky hmyzu a hned se škvaří v plamenech. Od řeky se k nám krade také něco, co připomíná chlad, ale pouštní kopce za námi ještě sálají horkem. Ani tady, podobně jako na Sinaji, nemusíme nafukovat matrace, měkký písek je pohodlnějším lůžkem.

Ticho se už ujalo vlády nad údolím nejstarších bohů, hvězdy visí nehnutě nahoře a třepotají se v hladině Nilu, kdesi ze sna zapípne pták, mihne se stín netopýra a jako pozdrav končícího afrického dne se k nám nesou z dáli tklivé melodie sákají, věčných písní egyptského venkova.
Třetí den jako by byl reprízou včerejška.
Jen cesta pod korunami datlových palem je horší, často zbrázděná hlubokými rigoly, někdy úzká, jindy tak rozježděná do stran, že není patrno, kde končí. A také vedro, i když se to zdá nemožné, ještě víc stouplo. Jsme doslova vysušeni horkem, jako by se blížila brána pekel. Však se také blíží - pětadvacátá rovnoběžka. Již včera jsme ještě před Minjí minuli nejjižnější bod, k němuž jsme dospěli v Asii - na Sinaji u EI Toru.

Až u El Kara vede přes Nil první most, první za Káhirou. Tudy se přehoupne přes řeku železniční trať a také my nyní máme Otce vod po pravici. Za Kenou - to je ta starověká proslulá Kainepolis - jedeme po zbrusu nové silnici. Před západem slunce nás přivádí k městu, jehož sláva přelétla všechny poledníky a rovnoběžky.

O zjevech přirozených a nadpřirozených

Paprsky dohasínajícího slunce předávají vládu noci nad obrovitou siluetou karnackého chrámu tady vlevo v poušti před městem. Víc než miliónkrát stala se tahle ohromující stavba, jeden ze sedmi divů světa, svědkem západu slunce.
Vpravo na hladině nejdelší řeky světa se ještě nese felúka, která už ztrácí stín, ale v městě před námi jedno za druhým vyskakují světla v úzkých uličkách domorodého súku v staré čtvrti i na širokých bulvárech za sloupovím slavného luxorského chrámu.

Je to přece jen slast, když se člověk může po třídenní túře na mopedu rozžhaveným a prašným nilským údolím utábořit v hotelu. A hotel Luxor v Luxoru není ledajaký. Má všechno, po čem právě toužíme. Jaksi by se mohlo předpokládat, že po koupeli se natáhneme na balkóně a labužnicky budeme usrkávat ledem prochlazené nápoje. Místo toho si jdeme hrát na detektivy a hledáme v městě o něco větším než Kolín jednoho jediného člověka.

Hledáme syna spoluobjevitele Tut-anch-amónovy hrobky. Začalo to hovorem o strašidlech pozdě večer na vrcholku Cheopsovy pyramidy. Nadpřirozené zjevy se ještě dnes těší v Orientě velké oblibě a slyšeli jsme mnoho tajuplných historek, mezi nimiž zvláštní místo zaujímaly pověsti o faraónech. Takový faraón, to není jenom tak. Byl nadán tajemnou silou, která přetrvala věky a ještě dnes se může mstít každému, kdo se mu znelíbí nebo kdo poruší jeho tisíciletý klid. Neboť - říkali, když jsme se tvářili nedůvěřivě - nepodal o tom dostatečný důkaz Tut-anch-amón?

Tohleto je historka dostatečně známá a proto si ji můžeme zopakovat jen docela stručně, dřív než začneme pátrat po našem muži. Někteří faraónové se dávali pohřbít v pyramidách, jiní v hrobkách, v celém pohřebním bludišti, vytesaném hluboko ve skalách. Taková hrobka musela být zvlášť lstivě utajena, aby do ní nikdy nevnikli lupiči pokladů.

 Luxor, kdysi srdce Egypta
Luxor, kdysi srdce Egypta

Faraónové si pro tento účel vybrali údolí, zahryznuté do skalnatého pohoří El Kurna za nevelkou rovinou na druhém břehu Nilu naproti dnešnímu Luxoru. V té době bylo toto město, tehdejší Théby, sídlo bohů, centrem Egypta a celý kraj na protější straně obrovitým pohřebištěm s chrámy a sochami na povrchu a s hrobkami v tajemném podzemí. Tak vzniklo Bibán el Mulúk - Údolí králů. Ohromné poklady zemřelých vládců starého Egypta, ukryté v zamaskovaných kryptách, lákaly již před tisíciletími lupiče a od minulého století také vědce, počínaje francouzským matematikem Fourierem a italským dobrodruhem Belzonim. Ani sebelépe zatajené vchody nepomohly - a do jedné hrobky za druhou vpadlo světlo. Téměř všechny, které odhalil vědecký výzkum, byly už zčásti nebo docela vyloupeny vykrádači hrobek. Protože však podle historických záznamů muselo existovat v Údolí králů ještě několik neobjevených hrobů, hledali vědci dál - až přišel listopad 1922, den odkrytí hrobky „zlatého faraóna“ Tut-anch-amóna. Pionýři vědy hodili rukavici tisícileté pověře.

Faraónova pomsta

Tut-anch-amón se objevil v palcových titulcích na prvních stranách novin. Celý svět tleskal senzačnímu objevu expedice lorda Carnarvona a Howarda Cartera ve vyprahlém a stokrát překopaném Údolí králů. Pak nastaly události, které daly vznik hrůzostrašné historce: Tut-anch-amónova hrobka, skrývající úžasné poklady, měla pět oddělení a faraónova mumie po boku pět holí a bičů na vetřelce. Nu, a lord Carnarvon zemřel přesně pět měsíců po odkrytí hrobky. Prosím, každý je smrtelný, jenže - neví se dodnes, nač vlastně zemřel. Snad po kousnutí moskytem, avšak na taková kousnutí se přece jen neumírá.

I tak by jistě záhadná smrt vetřelce do faraónovy hrobky upadla v zapomenutí, kdyby vzápětí nenásledovala celá série náhlých úmrtí. Smrt kosila účastníky expedice jednoho za druhým, až brzy zahynuli téměř všichni. A nikdo z nich smrtí přirozenou. Kdo by se divil, že se po světě roznesla historka o Tut-anch-amónově pomstě?

Hodně jsme tuhletu věc na vrcholku Cheopsovy pyramidy přetřásali. Ale přece nebudeme v době kosmických letů věřit v nějaké nadpřirozené síly nebo dokonce v Tut-anch-amónovo božství! K žádnému řešeni jsme samozřejmě nedošli. Ostatně o téhle záležitosti se už tolik napřemýšlely jiné mozky, a přece nikdo nenalezl uspokojivou odpověď.

K tomu ještě musím po pravdě dodat, že případ „Tut-anch-amón“, není ojedinělý. Stalo se vícekrát, že objevitelé nějaké egyptské mumie záhadně onemocněli a předčasně umírali. Tragédie kolem Tut-anch-amóna vzbudila rozruch hlavně proto, že byla spojena s nejsensačnějším archeologickým nálezem - s objevem téměř netknuté královské hrobky s poklady tak ohromnými, že jejich cenu nelze v penězích vůbec vyčíslit. Jednou bude ovšem rozluštěno i toto tajemství. To je jasné, i když nemůžeme tušit, zda souvisí s nápisem vtesaným nad vchodem do Tut-anch-amónovy hrobky: Svou rukou smrti ovanu toho, kdo vyruší faraóny v jejich spánku! Ale není to tak docela vyloučeno, aspoň poslední teorie takové řešeni - ovšem bez mystického pozadí - připouští.

Právě tehdy, když jsme byli v Egyptě, dokončovali lékař dr. Mohamed Abd el Alla a biochemik dr. Issedin Dagaria, oba profesoři káhirské university, desetiletý výzkum, který skončil zajímavým výsledkem: Pověst o pomstě faraónů má reálné jádro. Mumie i jiné předměty v hrobkách mohly skutečně způsobit smrt; vědci na nich objevili smrtonosné organismy, vyvolávající záhadné onemocnění, tzv. koptickou nemoc. Tajemná choroba se vyznačuje prudkými záněty dýchacích cest a hrtanu. Pro laika by mohlo znít neuvěřitelně, že tyhlety vražedné potvůrky se udržely naživu přes tři tisíce let. Ale proč ne? Dnes už věda prokázala, že viry a mikroby si skutečně několik tisíciletí podrží vitalitu. Vždyť je známo, že dokonce i meteority, které překonaly nesmírné dálavy vesmíru, k nám přinesly živé mikroorganismy. Ovšem dosud je těžko říci, zda teorie profesorů Ally a Dagarii je tečkou za celým případem. Nás ten problém mocně lákal. Nakonec jsme se samozřejmě shodli, že „něco v tom bude“ a že nejzlověstnějším místem na zeměkouli je rozhodně Tut-anch-amónova hrobka.

Tehdy v noci na vrcholku Cheopsovy pyramidy jsme si svatosvatě slíbili, že přespíme v Tut-anch-amónově hrobce. Ted se tedy proplétáme večerním Luxorem a hledáme jednoho člověka. Carterovým blízkým spolupracovníkem byl jistý domorodec odtud z Luxoru a právě on s partou dělníků odkryl první schod do faraónovy hrobky. Také zemřel, i když o něco později, ale zanechal dva syny; jeden z nich v Luxoru dosud žije. A toho muže hledáme. Chceme, aby nám o událostech kolem hrobky co nejvíce řekl, a nenápadně se z něho pokusíme vytáhnout, jak to zařídit, abychom mohli nocovat v místech, kde několik tisíciletí odpočíval mstivý faraón.
Pár arabských frází, jimiž se náš expert ohání, moc nepomáhá, ale nakonec přece jen objevujeme Hafúze. Je to on. A máme dvojnásobné štěstí, protože pracuje jako dragoman, průvodce cizinců, a ovládá několik světových jazyků.

Plachetnici k Městu mrtvých

Máme před sebou rušný den. Rušný proto, že naše samohyby odpočívají ve stínu palem v parku viktoríánského hotelu Luxor. Ráno nás čeká Hafúz. jistý, sebevědomý, s červeným fezem, který nosí jako viditelný znak příslušnosti k bývalé vládnoucí třídě v Egyptě, odvozující svůj rod od nejstarších obyvatel hamitského původu. I za dlouhé turecké nadvlády zachovala si tato egyptská extratřída vědomi národní hrdosti, která koření ještě v Egyptě ptolemajovské éry.

Nemohli jsme si vybrat lepšího dragomana, než je tenhle inteligentní Hafúz. Připravil vzorný program. Dopoledne pravý nilský břeh, Luxor - odpoledne levý břeh, nekropole v Thébách. A mezitím projížďka na Nilu s telegrafickou zastávkou na památných ostrovech. Touláme se sloupovím luxorských chrámů Amenhotepa III. a Ramsesa II., chrámy, které jsou obklopeny novým zcela moderním městem. Z krásného širokého bulváru lemovaného zářivkami je jenom pětadvacet kroků do světa z roku 1408 před naším letopočtem... Pak nás dragoman veze taxíkem kousek za město. Karnak. Soubor chrámů, z nichž chrám Amónův je dalším ze sedmi divů světa. Tohle tehdy lidé dokázali. Celá alej sfing vede k impozantnímu vchodu do Karnaku Jen v jedné jeho svatyni šplhá k nebi les 134 mohutných sloupů. Obrovské sochy faraónů, široká, vyzdobená nádvoří a zase nové a nové svatyně - - bludiště nepopsatelné nádhery a architektonického triumfu.

Poprvé najímáme felúku. Protaženým obloukem přeplouváme Nil, přistáváme u dvou ostrovů. Prozkoumáváme je křížem krážem. Lákají nás sady, jaké tu stínily rozpukanou zem již v dobách faraónů a s úžasem hledíme na vodočet, vytesaný do skály již v těch dávných dobách. Tedy i starý Egypt měl svou vodní správu, která střežila každý pohyb hladiny Nilu a podávala zprávy do dolních oblastí Tak docházela varování před povodní i hlášení o vzedmutí hladiny řeky, jež pak unášela dolů do polí nejúrodnější prsť na světě.
„To všechno dokázali naši praotcové,“ usmívá se Hafúz. Ohání se proti dotěrným mouchám velkým koňským chvostem v parádním držadle. „A dokázali ještě něco víc. Uvidíte!“

A vidíme to, co už dávno před námi omráčilo Řeky, Římany, Peršany, Araby, Turky a v posledních třech stoletích i nesčetné Evropany.
Nekropole v Thébách.
Celou ohromnou oblast v rozsahu velkoměsta pokrývají zbytky starověkých chrámů. Některé z nich, jako terasovitý pohřební chrám vražedné a nakonec zavražděné královny Hatšepsovet, jsou podivuhodně zachovány. Z písčité roviny se jako přelud horečnatého snu vypínají do jedenadvacetimetrové výše na mohutných podstavcích sedící strnulé sochy Amenhotepa III., kdysi střežící vchod do velkolepého chrámu. Fotografujeme se vedle kolosálních hlídačů a vypadáme jako pidimužíci. Memnonovy kolosy - pod tímhle jménem gigantické sochy, vysoké jako šestipatrový dům, známé v celém světě - vydávaly prý každého jitra zvláštní zvuk, podobný hlasu lyry, kterým pozdravovaly východ slunce. Jakmile však kamenné strážce opravili, sochy zmlkly a mlčí dodnes. Líbezné tóny vznikaly asi změnou teploty a větrem, proudícím trhlinami v tělech kamenných strážců. Koluje o nich mnoho pověstí.

 Nalezli jsme syna objevitele Tut-anch-amónovy hrobky
Nalezli jsme syna objevitele Tut-anch-amónovy hrobky

Však Hafúz některé vypráví, dragoman je hotová pokladnice vědomostí a zkazek, a my lstivě znovu zavádíme hovor na Údolí králů a zvláště na Tut-anch-amónovu hrobku. Jiří si tajně poznamenává i některá jména - má to svůj zvláštní význam. Samozřejmě že chceme slyšet vzpomínky na Hafúzova otce.
„Zemřel až v devadesáti. Poslední z těch, kteří tam tehdy byli,“ náš dragoman se na chvíli odmlčuje. „Ale ono mu už tehdy bylo stejné přes šedesát...“
Z Hafúzových slov se před námi odvíjí dramatický a dobře známý příběh otevření hrobky osmnáctiletého faraóna. Otec našeho přítele byl nejbližším spolupracovníkem Howarda Cartera. Kopalo se deset let, věřili, že hrobku nakonec naleznou. Ale když se toho čtvrtého listopadového večera 1922 objevil pod krumpáči dělníků první schod, byl to starý Hafúz, který pronesl tu okřídlenou větu: „Běloši na sebe přivolávají faraónovu pomstu!“

Stejně jako Carter i on byl stržen velkým okamžikem a sám, předák dělníků, se chopil rýče. A pak byl mezi těmi, kteří s bezděčným napětím naslouchali, co řekne anglický archeolog, když si poprvé posvítil za vybouranou přepážku zahrazující vstup do vlastní faraónovy hrobky. „Vidíte něco?“ ptal se ho úzkostlivě Carterův mecenáš lord Carnarvon. Tichý třesoucí se hlas odpovídal: „Ano - báječné věci!“

Zajímá nás, jak na Hafúzova otce působily pak zprávy o záhadných úmrtích.
„Můj otec věřil v kismet,“ to je vše, co nám syn spoluobjevitele Tut-anch-amónovy hrobky odpověděl.
Také tady, po starověkých Thébách, cestujeme taxíkem. Jenže! Taxíky v Káhiře - už jsem myslím říkal, že jich tam jezdí sedmnáct tisíc - jsou vzorem spolehlivosti. To se však nemůže říci o rachotině, která nás vozí, po planině mezi Nilem a vápencovými skalami, v nichž je ukryto Údolí králů. Tento taxík je archa splácaná z několika typů: karosérie z Ameriky, motor z Anglie, německý rám a italská kola. Co chvíli něco zachrčí a stojíme, dvakrát se taxikář vrací pro nějakou součástku, kterou vytrousil. Alespoň můžeme prohodit pár slov s domorodci, kteří se svými zaručeně pravými skaraby a jinými nálezy z hrobů číhají na přihlouplé či důvěřivé turisty. Tváří se velice zklamaně, když poznávají Hafúze, který se jen dobromyslně usmívá.

S Hafúzem v Údolí králů

Pomalu, ale přece doputujeme do Bibán el Mulúk, staroegyptského Údolí králů. Je to vlastně velká klikatá rokle v pohoří El Kurna, kterou stoupá prašná silnice. Konečně se údolí rozšiřuje a nyní nás Hafúz prohání od jedné hrobky k druhé. Posmrtné útočiště Setchiho I., Amenhotepa II., Ramsesa III. - na sedmdesát hrobek skrývá tohle Údolí mrtvých králů. Egyptologové tu za sto let doslova proseli každou hrst půdy a ofoukali kdejaký kámen.

Každý hrob vypadá jinak, ale všechny jsou vytesány ve skále. Nejdříve schodiště do hlubiny, pak dlouhá chodba, která se svažuje a pravidelně několikrát svůj spád mění. Nakonec ústí do vlastní hrobky - tvoří ji vždy několik místností. Hrobka faraóna Setchiho má včetně chodby patnáct prostor, Tut-anch-amónova pět...
Ano, jsme tu v Tut-anch-amónově hrobce.

Naše kroky znějí na šestnácti schodech, z nichž nejhořejší odkryl otec našeho průvodce. A pak je tu šikmo dolů skoro dva metry široká holá chodba. Počítáme kroky, máme k tomu dobrý důvod. Kdybyste to chtěli mermomocí vědět, je dlouhá jedenáct kroků. Nu - a pak jsme v předsíni, může být tak osmkrát čtyři metry, zase hrubě vytesaná do skály. Tady stanul dvacátého šestého listopadu 1922 Howard Carter, když dělníci předtím probourali druhý zazděný vstup. Jakému zoufalství asi propadl, když v této místnosti bez ozdob spatřil zpřeházené předměty, rozbité vázy, mísy i bezohledně vypáčené truhlice! Ve zmatku je tady opustili vyrušení lupiči hrobek, kteří brzy po Tut-anch-amónově smrti vnikli do faraónova posmrtného sídla. Královští inspektoři tehdy znovu zapečetili hrobku a tak se zachovala až do příchodu Carterovy expedice.

Dál jdou dveře do postranní místnosti a vpravo - tam už je vchod do sarkofágové komory.
Tady odpočívá zavražděný král, mladičký Tut-anch-amón - vlastně jen nejvrchnější slupka, jedna ze tří rakví, v nichž byla mumie ukryta. Zlatou plastiku faraónovy tváře ozařují tlumené reflektory. To, co bylo uvnitř - to všechno plní dnes vitríny Egyptského muzea v Káhiře. A tam jsou také všechny poklady: nádherné truhlice, vykládané slonovinou a drahokamy, zlatem zdobená křesla, vázy z průzračného alabastru, lovecké a válečné zbraně, zlatý královský trůn, skvostné skříně, pokladnice s řetězy, náramky a náhrdelníky, sochy a sošky, mistrovská díla zlatotepeckého umění i práce umělců bronzového dláta. Zabírají tři velké sály muzea a služební čas tří policistů. Hlídat mají co, protože jenom zlaté faraónovy rakve mají cenu z gruntu postaveného okresního města.
Procházíme prázdnými místnostmi hrobky krále Horního a Dolního Egypta. I teď ve dne to tady působí tísnivě... Malby na skalních stěnách krypty, tajemné výklenky - - a nápis, který hrozí rušitelům faraónova klidu smrtí...

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 10.03.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (1)  [Verzia pre tlač] Tlač

Adamoto Flash

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2019 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 95347 | Včera: 183242