Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

motozem-11-2019-std

Diskusia Diskusia k článku (6)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 7.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 01.02.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11416 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Dostávame sa do druhej tretiny príbehu. Európske Alpy, prvá púšť severnej Afriky aj preľudnená Káhira zostáva za chrbtami odvážnych cestovateľov, ktorí už blatníkmi svojich motocyklov pomaly otvárajú pomyselnú bránu tretieho kontinentu - Ázie....

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

KAPITOLA PÁTÁ: DO TŘETÍHO KONTINENTU

„Sotva nevelikým městečkem u nás by slouti mohlo, neb v něm jest na mále domů, a to z hlíny odpolu písčité a z palmového dříví vystavených, a na větším díle rybáři v něm bydlejí.“ Tak před více než půlčtvrtým stoletím psal o Suezu Kryštof Harant z Polžic.
Dnes se svými 210 000 obyvatel není už Suez nevelkým městečkem, ale živým střediskem v hrdle největšího průplavu světa. A naše stroje se s obtížemi a co chvíli se skřípotem brzd prokousávají jeho chaotickou dopravou v ulicích přeplněných Araby, Kopty, Řeky, Armény, mezi nimiž si razí cestu auta, velbloudí, osli, i zeleninou po vrch naložené káry s dvoumetrovými koly. Takové domky, jaké tu viděl Harant z Polžic, jsou zde dosud, ale jen v postranních uličkách na periférii; jinde dávno ustoupily honosným arabským palácům, nebo je právě vytlačují činžáky v moderním slohu.

Křižovatka světa

Do čela konvoje se propracovává Jacobova škodovka. Vede nás z hlavní třídy doleva přes železniční trať, jejíž ocelové pásy protínají střed města. A tam ve staré čtvrti zajíždíme do uličky, v níž by se dva vozy nevyhnuly. Je to jízdní dráha a chodník zároveň. Tady se proplétají zamračení i usměvaví muži, v osud odevzdáni osli, živé, až příliš živé děti, smutné muly, tu a tam se mihne zahalená žena, jen černé oči vidíš, a i ty jsou někdy zastřeny závojem.

Zastavujeme před krámem a dílnou v jednom. Dva montéři vstávají od rozhozené Jawy dvěstěpadesátky. Filiálka bratří Nassanů. Okolo hlučí dav, vpředu děti, ale vzápětí i dospělí, sahají na motocykly, jako by to byly nějaké relikvie. Kdyby zůstalo při tom - budiž. Ale teď už někdo cloumá mopedem a jiný zase sem tam cvaká vypínačem na reflektoru maneta.

Tohle se Jussufovi nelíbí, šermuje rukama a odhání zvědavce. Chrlí na ně záplavu jakýchsi jadrných výrazů.
„Co jim říká?“ ptám se našeho znalce arabštiny.
„Jak to mohu vědět?“ Jirka krčí rameny. „Takové výrazy pan profesor Karban v knížce nemá!“

Tohleto je velký nedostatek všech učebnic cizích jazyků. Dozvíte se tam, jak říci „sestra mého strýce je tetou mého bratra“, ale běžně užívané idiomy a lidové výrazy v nich pravidelně chybějí. Konec konců Jussufa už dobře znám a mohu si význam jeho květomluvy domyslit. Také na tom celkem nezáleží, ale naskýtá se tu možnost zvěčnit několik typů. Fotografovat v těchto krajinách tedy - fotografovat lidi, je nesnadné: většinou se tu věří, že to přinese neštěstí. Ale zdá se mi, že v Suezu na tu pověru moc nedají. Děti neutíkají, nezakrývají si obličeje rukama. Chci toho využit, ale mezi domorodci se protlačuje hubený muž a staví se mi před aparát v hrdinské póze. A pak znovu a znovu. Už toho mám dost, raději bych si zvěčnil osmahlou drobotinu. Jacob cosi říká vedoucímu dílny a ten se vzápětí se svými dvěma tovaryši pouští do otrhánka. Rvou ho rukama nohama pryč, ale chlapík kope, škrábe, kouše a křičí: „Bakšiš! Bakšíííš!“.
Uklidní ho teprve tři piastry, ale tím končí i naděje na fotografování. Špatný příklad kazí dobré mravy a to zřejmě platí i na pobřeží Rudého moře. Tyhle obrázky by nám přišly hodně draho.

Lidé od firmy Nassana se vrhají ke strojům. Ještě poslední důkladní prohlídka. Suezští mechanici se však nemohou pochlubit svou zručností: není, co by se dalo opravit nebo zlepšit. A tak znovu do hemžení města! Střídáme se ve vedeni a nyní připadl mopedu úkol, aby pro pětičlenný konvoj nalezl směr EI Kubri, směr Sinaj, směr Asie, třetí kontinent naší cesty.

Z cestujících na Sinaj jich devět z deseti volí tuto cestu přes EI Kubri. Ostatní přicházejí buď přes Ismaíliji, nebo EI Mazar na severu, či spíše přes jihosinajský přístav Abú Zeneima a hlavně El Tor. Avšak odmyslíme-li si vojáky, policisty, lovce kozorožců, kněze a zaměstnance dvou sinajských těžařských společností, zbude těch ostatních žalostně málo. Jedním z těch od nás, kdo dorazil alespoň sem, do města Suezu, byl Jan Neruda.

 Padesát jich projede za den Suezským kanálem
Padesát jich projede za den Suezským kanálem

„Ač město nyní všude již plynem osvětleno a bezpečnost větší než dříve, přec neradno cizinci jednotlivci vydat se tu v noci na procházku,“ napsal roku 1870 redaktor Národních listů Neruda. „Obyvatelům suezským přikázáno, aby nevycházeli bez hořících svítilen, a cizinci se připomíná, aby nevycházel neozbrojen... A hned na to přicházejí ulice plné kaváren, cafés chantants, hostinců a v těch všude plno hudby, zpěvu, tance, holek, námořníků... Moře zabíhá k městu po písčité pláni, která při východním větru vypadá bahnitě a smutně hnědě jako benátská laguna. Avšak dosti široký průplav umožňuje nyní příchodu zboží až k městským skladištím a železnice je prodloužena až k obrovským dokům a dováži se tam najednou tisíce cestovatelů, kteří ihned vstupují na lodě bombajské, kalkatské, australské...“

Ten „dosti široký průplav“ je tu dosud a jeho rameno přejíždíme po starém kamenném mostě. Kdybychom se nyní dali doprava podél maličkého kanálu, postavil by se nám do cesty brzy přístav a naše stroje by se zazrcadlily v hladině zálivu, jenž kryje dějiště jedné ze světoznámých legend o moři, jehož vlny se rozestoupily před prchajícími židovskými otroky. Však se ještě k tomuto místu vrátíme - ovšem z druhé strany. Nejdříve musíme více než deset mil k severu, v EI Kubri překročit kanál a pak se zase vrátit k jihu až k EI Šattu na druhé straně zálivu proti Suezu. Láká nás ovšem nejen pohled na legendární místo, ale i na křižovatku světa, na Suezský přístav.
S rozdováděným mopedem stále vpředu necháváme za sebou město, jež v Nerudově době čítalo „už 20 000 obyvatel“.

Přívoz do Asie

Nemá se to dělat a u nás doma, tam daleko za moři a horami, to dopravní řád dokonce přísně zakazuje. Ale tady žádná taková nařízení neplatí, a tak teď chvíli jedou moped a pionýr bok po boku.
„Kdepak je naše venkovská idyla!“ huláká jezdec na pionýru. „Tady bych se těžko uplatnil jako agronom!“
Pochybují, že by se vůbec někde Jirka uplatnil jako agronom. Mám podezřeni, že by mu působilo značné nesnáze rozeznat pšenici od ovsa. Chce-li ovšem můj spolujezdec na téhle podivné cestě říci, že zdejší venkov se liší od našeho, má pravdu.

Felážskou vesnici nezpestřuje rybníček s kachnami, ba ani náves; domorodé chýše slepili stavitelé z bláta a písku na kamenné podezdívce s kostrou z palmového dřeva. V sadech místo hrušní a švestek vyrůstají fíkovníky, datlové palmy, citroníky a olivy, na zahradách obehnaných zídkami klesají k písčité půdě melouny. Melouny a cukrová třtina, to jsou nejčastější plodiny na polích; jejich mezemi jsou kamenné zídky, jimiž občas procházejí zavodňovací stružky. Svlažují kořeny pepřovníků, mandlovníky a růžové keře. Jako by se sem na sever od Suezu přestěhovalo kousek nilské delty. Úrodu, kterou zdejší půda dává i třikrát do roka; nesvážejí traktory, ale dvoukolové káry s volským potahem.

Po silnici si jezdí každý, jak chce. S obtížemi a s neustálým houkáním se proplétáme mezi osly, muly, kárami, lidmi, velbloudy, občas míjíme vojenský kamión nebo nákladní auto jako obrovitý hrozen ověšené cestujícími. Předjíždíme karavanu velbloudů, která míří snad na Ismaíliji, snad na Sinaj. Všechno je tady pro nás nové a zvláštní, ale i my jsme něco nového a zvláštního pro okolí.
Musíme tady vyhlížet asi hodně cizokrajně, hodně romanticky a hodně zajímavě, protože i ženy v černých hábitech nám věnují pozornost - někdy až živou, když je žádný pravověrný moslim nevidí. Tehdy po nás mrknou koketně okem a některá dokonce odhrne roušku na tváři a vstříc zasvítí prchavý úsměv.
Zelenou clonou vpravo, mezi kmeny datlových palem a akácií, prosvitne pojednou široký pruh vody, z níž trčí několik lodních vraků. První pohled na Suezský průplav a hned s výmluvným koloritem následků britsko-francouzského útoku na Suez.

Říká se, že pýcha předchází pád, a ono to asi platí i na hranici kontinentů. Pyšný a chvílemi bohatýrsky houkající moped v čele konvoje pojednou zastavuje a schlíple se klidí na okraj silnice. Tolik prohlídek, tak pečlivá příprava a - prosím: právě teď se musí uvolnit páčka spojky!
„O běda!“ Jussuf starostlivě a trochu nevraživě pohlíží na levou rukojeť. „Špatné znamení, to ví přece každý!“
Nu - snad to nebude tak zlé. Oprava trvá několik minut. Motory se odmlčují a nyní slyšíme, ano, slyšíme Suezský průplav - hluboké basové houkání zámořských kolosů, plujících z oceánu do oceánu.

Krajina se nemění, jen trochu olivové zeleně přibylo. Pak projíždíme palmovým hájem, na jehož okraji je něco, co by se s jistou dávkou fantazie dalo nazvat trávníkem. Zatáčka, a už brzdíme na prostranství velkém jako solidní náměstí. Za námi, vlevo a před námi palmy, vpravo široký pruh vody, před ním budova policejní stanice s celnicí.
Tady se silnice štěpí. Jedna míří k spuštěným závorám a pak dál na západní straně průplavu do Ismaílije, druhá se stáčí doprava a také naráží na závory. Za nimi ještě tak pětadvacet metrů a konec - břeh kanálu. Široký prám, zahnědlý, odřený, se všemi známkami muzeální starobylosti čeká na cestující, aby je přeplavil - do Asie.

Třetí kontinent na dohled

„Jestli dojedou do Tábora!“ povídá Jiří.
Smějeme se. Karel Kundrát se na nás dívá s otazníkem ve světlých, bezelstných očích.
„Když jsme startovali v Praze,“ vysvětluji mu, „byla tahle slova na rozloučenou. Málokdo věřil, že by kapesní stroje projely třemi světadíly. Starý přítel, dobyvatel afrických dálav, věčně humorem sršící Láďa Pařízek tenkrát dokonce vesele prohlásil: Když kluci projedete Alpy, tak si na mou duši koupím mopeda a přijedu vám k hranicím naproti...“

 Rozžhavenou pouští stále k jihu
Rozžhavenou pouští stále k jihu

Stavím moped na stojan před celnici. Stavím ho hezký dlouho, stojan mi připravil po cestě už dost trpkých chvil. Ohnul se, nebo co, prostě není spolehlivý. Nejraději mašinu o něco opřu, ale nepůsobí to dost motoristicky, a já si myslím, že tady bychom dobry dojem dělat měli. Je to jakási slavnostní chvíle. Kdypak se stane, aby našinec takhle stanul před novým kontinentem.

Průplav je přes sto metrů široký. Čočky dalekohledu přibližují jen nedozírnou písečnou pláň. Severní Sinajský poloostrov, na němž jako obrovité rozžhavené dusítko spočívá zlověstná poušť Tíh. Tou musí projet každý, kdo se chce odtud dostat dál na východ až k hranicím Palestiny. Vyprahlou pustinou se také stáčí cesta k jihu. Tam, kde v hrotu trojúhelníkového poloostrova se táhne Vádi Firan, které dosud žádný jednostopý stroj nepokořil.

Líný, téměř nehybný pruh kalně zelené vody nás odděluje od bájné země tyrkysů, zbrázděné kamenitými údolími a korunované divoce rozeklanými horami, hrajícími všemi barvami - kromě zeleně.
Zeleň se uchýlila jen do několika vyprahlých oáz, navlečených jako smaragdy na šňůrce dávných karavanních cest. Země písečných bouří a země legend, z nichž některé sahají až do dob prvních faraónů. Tady na ploše velké jako polovina Československa žije podle odhadu necelých 40 000 obyvatel, většinou z beduínských kmenů Saualéhú, Alekátů, Emsénů, Terabínů, Hauetátů, Džebelijů a Tijáhů; to jsou vedle hrstky Řeků lidé, jejichž domovinou je Sinaj, pustý a dosud ne zcela prozkoumaný kraj na mostě mezi kontinenty.

Na severu Středozemní a na jihu Rudé moře. Rudé se jmenuje Alláh ví proč, vždyť hraje jen odstíny tyrkysových barev. Snad má jméno původ v rudé barvě krve, která často od dob faraónů a pirátských nájezdů až po druhou světovou válku kropila jeho břehy a mísila se se slanými vodami. Mezi Středozemním a Rudým mořem je nízká písečná převlaka, přes sto kilometrů široká. Spojit tak vody obou moří! Prorazit cestu od severu k jihu! O tom už snili faraónové. Dali prokopat průplav, který prostřednictvím nilského ramene spojoval Středozemní moře s Rudým. Ale prorazit převlaku mezi moři k tomu přece Jen neměli dost sil. Nebo jim bránily ohledy na bezpečnost země, která nakonec Egypťany přinutily zavalit starý kanál? Ať tak či tak, až devatenácté století uskutečnilo tento dávný sen.

Nový kanál nemá už sloužit jen lehkým plachetnicím; i největším námořním kolosům zkrátí cestu z Evropy do Indie o celých osm tisíc kilometrů. Od Port Saidu do Suezu vykolíčkovali geometři trasu největšího námořního průplavu na světě, který se stal hranicí mezi Afrikou a Asií, mezi Egyptem a Sinajem.
„A pak zazněla poprvé Aida;“ říká tiše Vašek, „už tomu bude pomalu sto let.“
Bylo to tehdy slávy.
Ano. Vodní gigant změnil mapu světa. Vody moří se setkaly. Ale neproudila jen voda, i tekutina mnohem dražší, nadevše drahá. Krev. Potřísnila velké dílo lidského důmyslu. Naposledy před několika lety při anglo-francouzvké agresi... Při té krátké, zbytečné, nepochopitelné, předem prohrané válce.
To všechno je pryč. Suezský kanál zůstal.
Loď za lodí čeří línou vodu. Plují pomalu - vzdálenost 167 kilometrů urazí za 15 hodin. A zatímco u dřevěného stánku v ošidném stínu nehybné palmy několik kroků od celnice popíjíme s domorodými vojáky šťávu z cukrové třtiny, defilují pár metrů před námi transoceánští obři jeden jako druhý svítící bělí, mosazí a chrómem.

Olympia a ty další

Několik domorodců si zvědavě prohlíží motocykly, které se smaží na slunci u celnice. Prohlížejí si je, ale z dálky. Ani jim se nechce do toho žáru, drží se ve stínu palem, okolo stánků s Cota-Colou. Jeden z beduínů, který svým oblečením živě připomíná derviše - a Jiří tvrdí, že to skutečně derviš je (avšak Jiří má bujnou fantazii, která je jeho živitelkou) - tak tedy jeden z beduínů něco drmolí. Cosi v tom smyslu (hovoří nějakým nesrozumitelným dialektem, tvrdí náš expert pro arabštinu), že jsme si vybrali nejhorší dobu. Letos tady prý ještě takové vedro nebylo. Nu, co se dá dělat. Alespoň mašinky dostanou zabrat a ukáží, co v nich všechno vězí. Nebo také ne.

Celnicí u přívozu sepisují naše permity. Avšak zavazadla neprohlížejí ani tady. Ne ke každému se chovají tak ohleduplně. Mnozí domorodí cestující, zvláště ti, kteří přicházejí ze Sinaje, cítí ruce celníků doslova na svých žebrech: jsme na hranici, kterou proudí do Egypta omamný jed hašiš.
„Už léta probíhá v tomto kraji skutečná válka s podloudníky,“ říká policejní seržant. „Mnoho našich lidí padlo i v posledních letech v přestřelkách. Kdožví,“ krčí rameny, „zda se o tom sami nepřesvědčíte. Vaše cesta vede právě územím pašeráků, kteří se teď soustředili na východní pobřeží Suezského zálivu. Máte s sebou zbraň?“

Mysleli jsme, že Blízký Orient, jak ho dramaticky popisují někteří cestovatelé, patří už dávno minulosti.
„Je tu bezpečněji než dříve,“ souhlasí starý seržant, „ale přece bych vám neradil volné táboření v poušti. I když vás je,“ přepočítává nás očima, „sedm. To je šťastné číslo, ale pro jistotu byste měli nocovat vždy blízko našich hlídek...“

Zatímco si trochu zaraženě ukládáme do paměti rady, které ne příliš povzbudivými zkazkami ilustruje a obohacuje bosý beduín, naše oči přitahuje průplav. Prám přívozu čeká a loď za lodí tiše jako přízrak, každá jako obrovitá pyšná labuť, pomalu pluje k jihu. Olympia z liberijské Monrovie, Viola z Le Havru, Moselstein z Brém, panamská Montemar, Yuletina z Londýna, kolos Samuel Engelstadt z Oslo, Entapon a další a další, většinou tankery, dopravující tekutou energii, naftu.
„Tady jich propluje přes padesát každý den,“ strojník z přívozního prámu mhouří oči před sálajícím sluncem. „Ale teď už se brzy dočkáte!“

Brzy... Ale čas se vleče - i ta skvělá promenáda transoceánských obrů ztrácí svou přitažlivost. Nakonec všechno člověka znudí. Hovoříme s domorodci. Snad abych řekl, že se snažíme hovořit. Někdy nám trochu překládá policejní seržant.
„Ó pane, je tomu už dávno a dávno„ začíná každou svou historku beduín, ať už vypráví nějakou biblickou legendu nebo příhodu, která se udala v minulých dnech.
Někdy se také ptáme. Trochu líně, s mdlým zájmem, čekání v tom vedru přímo uspává, ale spát se přece jen nedá. Velký milovník čtvernohých přátel člověka samozřejmě nezapomene obrátit hovor i tímto směrem.
„Je mi divné," povídá Jiří,“ že tady vidím zatraceně málo psů.“ Beduín nerozumí, tak znovu, anglicky. A seržant překládá. Avšak nějak divně, protože beduín nechápe, proč by tady mělo být málo zatracených psů. Proč by tu vůbec měli být nějací zatracení psi. Co udělali Alláhovi?
Nakonec chápe.
„Psi... Nejsou tu psi, pane... Málo jich na hranicích. Proč? Tak... Vymizeli.“
„Vymizeli,“ vysvětluje seržant, „protože nosili přes hraniční čáru za obojkem zaletované krabičky s hašišem. Přebíhali v noci. Dneska tady u kanálu má psa málokdo.“

A už se na nás sypou historky, které by nám mohli závidět autoři senzačních románů. Noční přestřelky, vraždy, boje mezi pašeráckými tlupami, hrdinské činy pohraničních policistů, i únosy - vlastně je to tady hotové scenário pro dobrodružný film. Natočit ho, řekli byste: Kýč! Takové věci se přece dneska nedějí. Nu, a vidíte. Tady stará romantika ještě nevymřela.

Dvě, snad tři hodiny čekáme a pak najednou se přece jen probudí na tom malém udusaném náměstíčku před přívozem život. Poslední loď proplula, hlouček domorodců se loudá k prámu, najíždějí na něj naše stroje. Motor se rozkašle, plavidlo odráží, mírně se kolébá, a už se přibližuje protější břeh s maličkou dřevěnou strážnici, s tuctem nizounkých staveb podél cesty, která běží odtud přímo do pouště.
Zešikmená příď naráží na přístaviště.. Vyjíždíme na břeh.
Alláh budiž pochválen!“ Jussuf rozpažuje ruce.
Jsme v Sinaji.

Poušť za závorou

„Žhavým sluncem rozpálené stroje zapadají do špinavě okrových návějí, kola se protáčejí se zlověstným hvízdotem, který zase už přehlušuje vzteklé burácení motorů. Úskočný terén s bezedným pískem a ukrytými balvany rve řídítka z rukou, každou minutu hrozí pád. Také přetížené škodovky s vypětím svých devadesáti koní zápasí se zvlněným mořem písku, co chvílí zůstávají trčet v záludných přesypech - padesát stupňů Celsia již dávno vysálo z řidičů poslední kapku potu, ale přece nepovolí. Se zaťatými rty bojují o každou stopu rozpálené trasy.

 Egypt včerejška a dneška
Egypt včerejška a dneška

Tak nebo podobně by po všech těch zkazkách o Sinaji mohlo začínat vyprávění této kapitoly. Byl by to efektní začátek cesty Sinajskou pouští. No, a stalo se něco dočista jiného: Místo romantiky - silnice a prachobyčejná spuštěná závora s vybledlým pomalováním a vedle ní dřevěná strážnice první domorodé hlídky na asijském kontinentu. Odtud se může cestovat na jih už jen v konvojích. Nejméně tři spolehlivá motorová vozidla nebo čtyři velbloudi, každý s jezdcem.

I u všech šejtanů! Zase zastávka.
„Kdo příliš spěchá, nedojde také dřív než ten, kdo zvolna jde,“ krotí můj zaskočený temperament (tlumený několika přiléhavými výrazy mnohotvárné mateřštiny) Jussuf Ramadán.
„Řekni mi, prosím tě, proč vy Evropané, staří i mladí, tlustí i vysušení, šilhaví i docela obyčejní, proč vy všichni jste pořád tak neklidní a zbrklí, proč stále jen pospícháte, ačkoliv i vy dobře víte, že po jednom dnu následuje druhý. Zkracujete si zbytečně život, neboť Prorok, proti němuž každý z nás je nejmenším z nejmenších, neboť Mohamed, který nám ukázal Alláha, pravil: Žije dlouho a žije spravedlivě, kdo pozorně žije. Proč nežiješ tedy v klidu a oddanosti v osud, jako každý z nás pravověrných?“

Nechávám květnatý proslov arabského řidiče bez odpovědi a zapaluji si cigaretu.
Co říci Jussufovi? Jak překlenout v několika větách rozdíl, který mezi námi vytvořilo padesát nebo Já nevím kolik generací?
Ó Alláhu! Zase prohlídka dokladů, kontrola vozidel a k tomu rozšafný hovor - neboť k hostům nutno se chovat přívětivě, cizinec nesmí mít dojem, že policistovi je líto jedné nebo dvou hodin, které věnuje rozmluvě.

Všechno má svůj konec, i v Orientě. A tak, když seržant do sytosti vychválil svou otčinu a zatratil do pekel všechny její skutečné i domnělé nepřátele, když zvěděl, co jsme zač, odkud a kam, a že v Československu jsou velbloudi jen v zoo, a že u nás každý má jen jednu ženu a často i ta jedna mu stačí ažaž, naznačil zvednutím závory konec úředního výkonu.
„A co ty hračky?“ hladí rukou moped a očima pionýra. „Můžete je klidně nechat tady, nic se jim nestane, při zpáteční cestě si je vyzvednete. Za chvíli tudy pojede náš kamión, řídí ho Asfúr, a ten vás vezme za pár piastrů... Že s nimi chcete dojet až k monastýru pod horu Sinaj?" směje se tomu vtipu, směje se i druhý domorodý voják.
„To nemyslíte vážně! Znám ten kraj, sloužil jsem ve Vádí Firanu hezky dlouho a mám těch míst plné zuby. A teď! Teď, když jsou největší horka a chamsíny se zase zvedají?! Jaká Je cesta? Jak to mohu vědět! Písečné přesypy ji mění každou chvíli. Podrobnější zprávy dostanete v EI Šattu. Tam mají lepší spojení s jihem. Stejně projíždíte kolem, poptejte se!“ kroutí nedůvěřivě hlavou.
„Maa saláma! Alláh s vámi!“
„Alláh s každým spravedlivým!“

Šauri v EI Šattu

Vyrážíme.
Vpředu tři malé stroje řízené Jirkou, Vaškem a mnou. Za námi dvě škodovky naplněné k prasknutí zásobami benzinu a pitné vody, potravinami, vyprošťovacími pásy složenými jako dlouhatánské tahací harmoniky, stany, montážním nářadím, náhradními součástkami a mořem dalších věcí. Pod pneumatikami šustí asfalt a tak se nám nařízení o cestování v konvojích zdá přespříliš přísné, zbytečné, snad pozůstatek minulých dob. Avšak čas plyne, aby řekl své. Asfaltka se mění v roletu, s níž si nevíme rychle rady. Jako by tu někdo naschvál zkrabatil cestu z nedohledna do nedohledna v tisíce rigolů.

Konečně zastavujeme v Šattu.
K západu se vlní hladina obrovitého zálivu, po jehož dnu kdysi dávno přešli při odlivu uprchlí židovští otroci z Egypta. Ano, jsme zase téměř tam, kde jsme byli, jenže na druhé straně. Přístav naproti a město za ním, to je Suez. Nízký, polodřevěný barák má plechový štítek s nápisem: Velitelství oddílu pohraniční policie. Kapitán v khaki uniformě s vyznamenáním za statečnost z bojů o Suezský průplav už o výpravě ví. Zve nás dovnitř ke krátké šauri, poradě, jak se tady říká.

Srkáme zvolna s požitkem silnou arabskou kávu a skláníme se nad mapou Sinaje. Silnice na jih, která se někde přimyká k moři a jinde se od něho vzdaluje i přes dvacet kilometrů do divokých hor, vypadá na mapě docela slušně. A prý je i dobře sjízdná. To se ví, někdy se přižene písečná bouře - důstojník krčí rameny. Až tady dole na jihu, od pobřeží pod horu Sinaj, to prý už bude horší. Osmahlý kapitán nevěří, že by po staré karavanní cestě projel nějaký motocykl. A ty maličké? Ne.

Bližší spojkou přes Vádí Sudr a Vádí Mukallab? Tam by určitě uvázly i vozy. Snad trošičku naděje by dávala zajížďka na Vádí Firan. Kdož ví? Cesty Alláhovy jsou nevyzpytatelné.
A jak hovoříme o místních jménech, prohlubujeme si chatrné znalosti arabštiny. Dovídáme se, že džebel nemusí vždy znamenat horu nebo horstvo, ale také poušť, údolí sluje vádí a nabk je nejen průsmyk, ale i jakýkoliv přechod mezi skálami. Ajún je pramen, bír studna a slovo bachr znamená jak moře, tak velkou řeku.

Koňské síly za velbloudí

Šauri pokračuje tak, jak určují staleté zvyklosti. Pomalu, zdvořile, se šálky černé přeslazené kávy. Stále nové a nové přináší voják v upnutém plátěném stejnokroji. A vždycky se postaví do pozoru A nikdy kapku kávy nevylije.
V EI Šattu se zatím probouzí den.
Probouzí se, přestože už je ke čtvrté odpoledne. To už ale známe, pomalu se nám zdejší zvyky vstřebávají do krve. V těchto zeměpisných šířkách, v blízkosti tropů, skutečně navzdory přírodním zákonům začíná každý den dvakrát. Samozřejmě pro člověka. Probouzí se kolem sedmé, pak se dává do práce. A kolem jedenácté, když slunce už jaksepatří pálí a žhne na sytě modré obloze, práce končí. Život ustává.

 Hlídka na dunách pouště Tíh
Hlídka na dunách pouště Tíh

Lidé odpočívají. Většinou spí. V městech na stinných chodnících, v oázách pod palmami, na poušti ve stínu burnusu nebo modlicího koberečku, podepřeného bičíkem na velblouda a zatíženého několika kameny. Vlna největšího horka začíná opadávat ke čtvrté hodině a tehdy zase lidé vstávají k dílu, od něhož odcházejí po setmění. A potom až daleko přes půlnoc se věnují početným rodinám, zábavě a něčemu, co vypadá jako společenský život, obvykle je to nekonečný rozhovor nad šálkem kávy, mátového čaje nebo sklenkou chladného nápoje. Tak si rozdělilo den devadesát procent Egypťanů a všichni lidé v Sinaji. Jen blázni a někdy i Evropané si počínají jinak.

Je tedy po čtvrté odpoledne, život v EI Šattu se zase probouzí.
Přichází půl tuctu beduínů, okukují motocykly a tu a tam vrhnou i zvědavý pohled k staženým dřevěným žaluziím, za nimiž rozmlouváme s velitelem pohraničního oddílu. Už bychom zase měli jet, naznačují někteří z výpravy. Ale nám dvěma, kterým osud a továrny určily nejmenší stroje, nám se ještě nechce. Kapitán je v sdílné náladě, tak toho využíváme.

Vašek se svou "stovkou" a obě škodovky odjíždějí k oáze Ajún Músa, kde máme tábořit. Je to odtud jen deset dvanáct mil, dojedeme za nimi večer. Velitel sleduje chvíli mizející vozy a pak se obrací k našim mašinkám. Jako by ho přitahovaly mocnou silou.
„Také už jem jezdil na motocyklu, na desetkrát silnějším, samozřejmě. Na půllitru. A mám s ním v našem terénu co dělat. A takovéhle padesátky –„ nedopoví, ale vidíme v jeho očích touhu.

Zdá se, že snímek důstojníka pouštní policie na pionýru by znamenitě obohatil naši sbírku kuriózních fotografii.
Arabský pohraničník zářil a vojáci sledovali svého velitele s pýchou v očích. Ó Alláhu! Ten náš kapitán dovede kdeco, i na takové mašince jezdí pouští cestou necestou.
„Dobrý stroj!“ chválí po čtvrthodinové projížďce. „Výborný! Kdoví, zdali s ním nakonec přece jen...“ ale nedořekne. Snad tady panuje také taková pověra, že by to mohl zakřiknout.

Prozrazujeme, že zásilka těchto malých motocyklů je právě na cestě do Káhiry.
„Jistě o ně bude zájem...“ soudí kapitán. „Zvlášť když...“ a zase nedořekne. Zdá se, že pověry jsou skutečně mezinárodní.
„Vy jezdíte ovšem na velbloudech,“ nadhazuji a Jirka pohotově využívá přihrávky. „Taková jízda na velbloudu poušti musí být...“ těžko hledá výraz ve své truchlivě malé zásobě arabských slov, „interesantní,“ pomáhá si mezinárodním pojmem.

Kapitán s úsměvem nařizuje osedlat velbloudy. Opakuji si v duchu instruktáž našeho Jussufa, který dříve pracoval v Núbii jako pomocník velbloudáře. Jezdecký velbloud, vykládal tehdy Jussuf, má před hrbem maličké dřevěné sedlo, položené na měkké rohožce, pokryte vlněnou přikrývkou. Je připevněno dvěma řemeny, staženými pod břichem, vidíš, pane? Instruktáž demonstroval na odpočívajícím zvířeti. Vpředu vybíhá sedlo do nosu, zakončeného křížovým držadlem. Na něm spočívají jezdcovy ruce, ano, přímo tady, za ně se drží, když je velbloud v plném cvalu. A jak se řídí? Tímto tenkým řemínkem, provlečeným v nozdře. Když kouše, a mnohý velbloud je zlý a záludný, uváže se řemínek také pod hubu. Je to jednoduché.
Jednoduché! Ale mezi teorií a praxi jsou vždycky rozdíly.

Zdá se, že klečící zvíře nás měří nenávistným, zlomyslným pohledem a jeho huba se mi dočista nic nelibí. Ale dopadlo to dobře. Inu, vojenský velbloud musí mít přece drezúru!
Když jsme se vyškrábali do sedel, domorodí vojáci zamlaskali a velbloudi povstali. Na čtyřikrát. Dvakrát hodili jezdcem dopředu, dvakrát vzad a už jsme pohlíželi na poušť jako z rozhledny. Říkali jsme pak, že jsme vyměnili dvoutaktní motory za čtyřtaktní velbloudy.
S mužem v khaki uniformě v čele jsme klusali přímo na východ. Za dvacet minut kolem sebe nevidíme nic než poušť, pustou a nehybnou, žhavou a tichou, ponurou a přece dojímavě krásnou.

Vyjíždíme šikmo nahoru na protáhlý hřeben. Z jedné strany kamenitý, z druhé pokrytý tak jemným pískem, že velbloudi ho rozprašují jako mlhovinu. Otvírá se daleký pohled: na západ za mořem Egypt, kousek vpravo jako stříbrná nit průplav; na sever, na východ, kam až oko dohlédne, jen poušť a poušť - a poušť. Na jižním obzoru jako přelud fialová pila nebetyčných hor: jedna z nich bude Mont Sinaj.
Čočky dalekohledu přibližují několik bodů daleko na východě. Vypadá to jako smečka psů.
„Ne,“ kapitán vrtí hlavou. „Hyeny. Ano, jsou to hyeny! Zda jsou člověku nebezpečné? Jen tomu, komu dojdou v poušti síly. Pak se vrhají na kořist s bezmeznou zuřivostí. Ale máme tu mnohem nebezpečnější hyeny,“ pohraničník se tvrdě usmívá. „Dvounohé. Pod burnusem zaletované krabice s hašišem a pušky s upilovanou hlavní. Však“ - dívá se na náramkové hodinky – „za půl hodiny se budou rozcházet hlídky.“
Trojice velbloudů se brodí piskem dolů a rozstřikuje špinavě okrovou spršku.

V Mojžíšových pramenech

Dnešní cesta končí s večerem. Alláh bud pochválen, byl to den plný dojmů a na ty padesátky také docela slušných dálek.
Už víme, že v těchto zeměpisných šířkách se den rychle rodí a rychle končí. Žádné dlouhé váhání, žádný pozvolný soumrak. A také žádné červánky, které by pomalinku dohasínaly. Takové je to i tady na Sinaji. Obzor na západě za zvlněnou hladinou Suezského zálivu uzavírají zubaté hory. A sotva se za nimi schová doposledka sálající ohnivý kotouč, přižene se od východu z písečných dálav noc. Rozhodí po nebi hvězdy a přinese chládek, rtuť teploměru klesne k třiceti stupňům. Doma bychom si naříkali na vedro, avšak po výhni pouštních cest je nám pojednou náramně příjemně.

 Mojžíšovy prameny a moped stadion
Mojžíšovy prameny a moped stadion

„Alláhu jáhsín!“ říká Jussuf procítěně. Dobrý Alláh se tady v Orientě vzývá vždy a všude. Už nás Jussuf Ramadán ben Omar starostlivě vyhlížel. Má na sobě jen trenýrky, je to přes ty své Alláhy již hodně zmodernizovaný Arab, a jeho horkým dnem zpocené tělo se v dohasínajících paprscích leskne, jako by bylo odlito z bronzu. Připomíná tak trochu pradávného boha, který sídlil na Sinaji předtím, než sem od hory Olivetské přinesli boha trojjediného a o půl tisíciletí později z hlubin nedozírné Arábie Alláha. Však už jsme měli strach... Tady může číhat nebezpečí na každém kroku.“

Ani se nám nezdá. Všechno kolem je tak mírumilovné a naše ležení - vždyť jsme konvoj a podle arabského textu v permitech karavana - tedy ležení nás přímo hladí a laská důvěrným kouzlem domova. Náš první tábor na Sinajském poloostrově nese jméno Viléma Němce. Tady na okraji oázy Ajún Músa rozbil svůj první tábor také cestovatel Němec, když v roce 1886 s karavanou velbloudů a několika průvodci podnikl svou první výzkumnou výpravu na Sinaj. Již před třičtvrtěstoletím .

A je tomu téměř padesát let, co Vilém Němec projel pohádkovou zemí tyrkysů naposled. Od té doby se svět změnil, ale v Ajún Múta, v Mojžíšových pramenech, jako by se čas zastavil. Stále se tu zvedá k nebi dvanáct malých palmových hájů u dvanácti pramenů, jako dříve je obklopují a před dravou pouští chrání hrubé zdi z navršených balvanů, dech času neodvál nízké baráčky z kamene, ani doširoka zakotvené beduínské stany, před nimiž klečí špinavě hnědé koráby pouště.
„Vstup, efendi, do mého domu!“

Beduín v turbanu se uklání, ruku na srdci. Takoví pozvání nelze odmítnout, to by byla strašlivá urážka.
Samozřejmě že paní domu nikde, muž v turbanu nás sám obsluhuje plackami s kávou. Jeho žena, možná jedna, možná víc - v téhle zemi je zákonem dovoleno mít až čtyři ženy - je někde vzadu, v haremliku. I ta nejbídnější chýše, i kdyby měla jen dvě místnosti, má svůj haremlik - tedy maličký harém. Tam žádný cizinec nesmí ani nahlédnout.
Naše návštěva netrvá dlouho: chceme se ještě trochu porozhlédnout - kdypak se zas dostaneme do Mojžíšových pramenů, na křižovatku legend a dějin tří tisíciletí...
„Nechť Alláh ti vynahradí tvé pohostinství na dětech, nechť jich je hodně a ještě víc naplňují tvé srdce pýchou!“


V tejto časti príbehu sa na viacerých miestach objavuje fenomén, ktorý už po stáročia pomaly ale isto napĺňa srdcia príslušníkov západnej civilizácie nedôverou a nepriateľstvom k arabskému svetu. A pritom ide len o nedorozumenie, ktoré je nutné vysvetliť.
Každý jazyk má pre meno „Boh“ svoj vlastný výraz. Bůh, God, Gott, Dios... to všetko sú len jazykové varianty mena toho istého Boha. A v arabčine sa Boh povie Allah. No zatiaľ čo v literatúre západnej kultúry sa tieto mena prekladajú, v prekladoch arabských textov sa ponecháva pôvodne slovo Allah. A takto vznikla mylná domnienka, že arabský Boh je iný ako ten náš. Islam však je len najmladším z troch náboženstiev „Knihy“. Vzniklo z rovnakých prameňov ako judaizmus a kresťanstvo a ich Boh je totožný s naším. Lebo Allah = Boh.

A ešte jedna poznámka na margo nebezpečenstva, ktoré autor opisuje. Bolo a stále je reálne. Autor však nespomenul, alebo skôr asi ani netušil o nebezpečenstve, ktoré v danej časti sveta hrozí a ktorému, podľa slov manželky doktora Potužníka, nakoniec všetci podľahli. Asi najvýstižnejšie o ňom hovoria Ivan a Iva Březinovi v knihe Cesta na východ: „Největší nebezpečí, které při cestováni v Asii hrozí, je to, že se na něm stanete chorobně závislí. Pocit naprosté svobody, radost z poznávaní cizího a podivuhodného světa a slast z vypadnutí z každodenního života doma má totiž sílu heroinu. Stačí jedna jediná delší cesta a jste ztraceni – budete postiženi „cestovatelskou nemocí“, která je bohužel nevyléčitelná a kterou člověk trpí do konce života. Diagnóza a příznaky? Po návratu domů budou vaše myšlenky neustále bloudit kdesi daleko a vysoko v horách, v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, kdy a jak se do Asie znova co nejdřív vrátit. Toho se bojte, a ne přepadení, okradení či uštknutí jedovatým hadem.“

/ Poznámka k 7. časti: Pilgrim /


/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 01.02.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (6)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Adamoto KTM

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2019 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 31003 | Včera: 231403