Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Pridaj aj ty cestopis!

Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 13.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 15.03.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11434 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Žiaden československý motocykel tej doby ešte nezdolal obratník Raka. A tak naši hrdinovia využili ďalšiu výzvu osudu a pokúsili sa o nemožné. Prekročiť ho tými najmenšími z najmenších...

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Dvě libry za velkolepé dobrodružství

Slunce ještě žhne nad pohořím El Kurna, ale přece jen už se sklání k západu. Do Údolí mrtvých králů stékají se skal stíny. Sedíme u stolku v malé kavárničce. Hafúz baví celou společnost, s kdekým dovede pohovořit v jeho mateřštině a kdekomu vtipně odpoví. Jestlipak někdy dávné faraóny napadlo, že se nad jejich hroby budou scházet lidé z celého světa?

Po dvaceti minutách se zvedáme a odcházíme. Totiž Hafúz a my dva. Vašek a já. Máme před sebou ještě Údolí královen, ale Jiří zůstává u Coca-Coly. Hafúz chápe; že je to slavný spisovatel, který tu chce zůstat do noci, aby načerpal dojmy k románu z egyptské historie. Ve skutečnosti jsme ovšem Jiřího pověřili důležitým tajným posláním. Los padl na něho. Odhlasovali jsme mu tedy velkomyslně dvacet piastrů na útratu, aby se před domorodci reprezentoval (je to ažaž, když uvážíme, že dvacítka výtečných belmontek stojí čtrnáct piastrů a Coca-Cola dva) a také jsme mu svěřili dvě librové bankovky. Může jít až do dvou liber, když bude jednat o bakšiš. A dvě libry tady nejsou málo, to už je dobře placený zaměstnanec, který si vydělá libru za den.

 U paty Memnonových kolosů v městě mrtvých
U paty Memnonových kolosů v městě mrtvých

Povzbudivě na sebe mrkáme a zase do taxíku. A pak samozřejmě znovu ven a roztlačovat. Ale motor zabral hned po padesáti metrech a potom už nás trofejní vozidlo unáší bez reptání vstříc novým divům.

Je tichý večer, když s Vaškem zase slézáme na začátku Údolí králů s oslů, které jsme najali v Kumě, malé vesničce naproti Luxoru. Jízda na oslím hřbetu byla pomalá, otravná, ale mělo to v sobě kus romantiky. Teď jejich majitel, který s námi klusal pěšky, leze na hřbet jednoho ze zvířat, přeje léltak saída, dobrou noc, mlaskne na osly a rozplývá se ve stínech pozdního večera. Nařekl bych, že Údolí králů působí v noci zvlášť veselým dojmem. Ticho, pusto, tíseň - nu, jako na hřbitově. Stoupáme klikatou cestou, jen tu a tam padne tlumené slovo. Asi po dvou mílích se odlepuje od skály stín. Jiří.
„Tak co?“
„Všechno v pořádku,“ povídá tiše, „ale musíme ještě chvíli počkat.“
Táhne nás do postranní strže. Vypadá to tady děsivě. Kdoví, co se tu za dob faraónů dělo. Vždyť tehdy otroky, kteří vyhloubili hrobku, usmrtili, aby utajili její úkryt. A vykrádače hrobek trestali tak, že je v postranních údolíčkách zahrabávali za živa do kamenité drti. Brr!
„To se ví, v cirkuse Humberto je o poznáni veseleji“, vykládá Jirka. „Dovedete si vůbec představit, jaké hrůzy viděla tahle rokle? Možná že právě tady, kde sedíš –„
„Neklábos!“ zavrčel Vašek. „Ještě nějaké pověry.“
„Pověry!“ brání se muž, který proměnil dvě libry za velkolepé dobrodružství. „Naopak jsem chtěl říci, jak lidé vždy podléhali - a bohužel ještě podléhají - vnějším dojmům. Takové ponuré prostředí, jako je tady, vyvolává všelijaké halucinace...“

Konečně se ocitly světélkující ručičky hodinek na devítce. Vstáváme, brní nás kolena, tiše se krademe do údolí. Pitvorně a chmurně se táhnou stíny rozeklaných skal, v hvězdném svitu se mdle lesknou čepice obrovských balvanů, mezi nimiž kličkuje cesta mrtvých faraónů. Ze stran se šklebí černé jícny jeskyň a roklí. Jen měkké kročeje ruší tíživé ticho magické noci. Pojednou nahoře v neproniknutelné tmě se vynořují dva sinavou zelení zářící body, řití se vpřed, avšak okamžitě mizí. Vzápětí se objevují na druhé straně úzkého údolí, ale těsně při; zemi, potměšile planou roztaveným bronzem. A hned o kus dál druhé - nenávistné, sírově žluté. Nejen sovy vyletěly, ale i šakalové a hyeny se vydali na noční lov. Těm teď náleží Údolí mrtvých králů. Pídí se po odpadcích, které tu zanechali turisté, plíží se místy, kde kdysi jejich předchůdci hodovali na zohavených tělech mrtvých otroků.

Jak říkám, moc vesele to tady nevypadá, ale zato poznáme Údolí králů tak, jak je uzřelo jen málo cizinců. A také málo domorodců, pověrčivý strach je za noci drží daleko od těchto míst. Jen ozbrojení hlídači, a to ještě se světly a nejméně ve dvou, se někdy po soumraku odváží vyjít z domku dole pod kavárničkou, na takových dvě stě yardů od vchodu do Tut-anch-amónovy hrobky. Tak alespoň nám to líčil feláh, jehož oslíci nás nesli k Údolí. Ale ani o krok dál. Za žádné peníze na světě, říkal, když jsme se chtěli ještě kousek svézt.

Teď už je před námi temný obdélník, v jehož hlubině se ztrácejí do skály vytesané schody. Světlo nesmí bliknout, tak to Jiří dojednal, tedy tápeme dolů. Rozeznáváme jen neurčité obrysy, ale přece - do poloviny pootevřené zamřížované dveře. Dva tři kroky a už vstupujeme do chodby, ruce nervózně šmátrají po stěnách, pomalu se krademe v husté tmě. Pojednou za námi s třeskotem zaklapnou dveře, slyšíme skřípot klíče v zámku.

Noc v Tut-anch-amónově hrobce

Tak se to přece podařilo!
Jsme uzavřeni v hrobce, do níž před 3312 lety Ejovi kněží uložili k věčnému odpočinku mumii krále z 18. dynastie Tut-anch-amóna. Šouráme se dopředu, opatrně krůček za krůčkem, i když víme, že chodba je rovná, bez výčnělků a propadlišť, bez pasti na nevítané hosty. Takové pasti ve faraónských hrobkách byly, sami jsme je viděli - nevítaný návštěvník odtud živ nevyšel. Bývaly to balvany tak narafičené, že při nejmenším dotyku rozdrtily vetřelce. Nebo také mohl vstoupit na vyhlazenou a navoskovanou část skloněné chodby; neměl se čeho zachytit a s roztříštěnými údy zůstal v hlubinách vysekané propasti. Tut-anch-amón a někteří jeho kolegové se však spokojili jen s prokletím, které snad ještě doplnili nějakými mikroby nebo podobnou ohavností.

Z těch jedovatin strach nemáme, Protože dragomani a hlídači z Údolí králů umírají docela slušným způsobem na cévní a podobné běžné choroby. A na prokletí nevěřím už od školních dob. Nic se tehdy našemu třídnímu nestalo.

Ted nahmatám nohou schůdek a za chvilku jsme v hlavní místnosti hrobky. Je také největší. Tady už můžeme bliknout baterkou a je nám hned veseleji. Jdeme dál do sarkofágové komory. Až do Carterova příchodu zde v šeru střežil tělo mrtvého krále obávaný ochránce hrobek a strážce zemřelých, bůh Anúpev. Příšerný, smolně černý pes s hlavou šakala a očima svítícíma zlobou. A tady se chystáme ke spánku.

Samozřejmě že nebylo možné táhnout s sebou spací pytle, ba nemohli jsme vzít ani jedinou pokrývku. Nezbývá než ulehnout jak jsme, a spokojit se s kamennou podlahou. Jaký rozdíl proti solidní, byt starobylé, ještě koloniální, posteli s moskytiérou v hotelu Luxor! Vašek ještě svítí a stíny pitvorně poskakují po stěnách hrobky. „Jednou jsem četl ohromnou knížku od Haggarda,“ začíná zase Jirka poťouchlým hlasem. „Tam se píše o tajemných silách starých Egypťanů, které přetrvaly věky. Tak jako těla faraónů, dokázali uchovat i jejich mstivé kletby.“
„Žvásty,“ povídá Vašek. Stále se obrací z boku na bok. Je to pošetilé jednání, protože si nevybere, tlačí to, ať si člověk lehne jakkoliv.
„Snad,“ přisvědčuje náš zlomyslný partner. „Ale už v Hamletovi se praví, že mnoho je věcí mezi nebem a zemí. Víme, že Egypťané vyráběli barvy, jaké naše moderní chemie nedokáže ani napodobit. Znali mnoho, co je nám ještě utajeno. Jak můžeš tvrdit, že také neznali víc z oblasti telepatie a podobných věd než my?“
„Fantazie,“ dívám se zle na Jirku. Tahle jeho metafyzika, i když jen hloupě žertuje, mě rozčiluje. Není k tomu, abych tak řekl, vhodné prostředí.
„Kdoví,“ protivně krčí rameny, ale hned sykne. Zadřel si kamínek do ramene. Patří mu to. „Kdesi jsem četl, že i myšlenka je materiální podstaty. Tak jako světlo a moře dalších věcí. Dá se tedy možná i zvážit a třeba také akumulovat, ne? Hmotu můžeš proměnit v energii. Tak bys mohl tedy změnit i myšlenku v energii, tedy v mechanický čin. Nebo taková akumulovaná myšlenka - dejme tomu intenzívní prokletí –„
„Dobrou noc!“ Vašek zhasíná. „Zítra nás čeká pěkných pár kilometrů. Doporučuje se odpočinek. A držet zobák!“

Náš expert pro arabštinu a strašidla něco nevrle zavrčí, ale rozkaz respektuje. Okolo je naprostá tma. Neslyším nic než dech a tlukot srdcí. Myšlenky se převalují v podivném chaosu. Ve vířivém kaleidoskopu vidím faraóny a egyptské velekněze, božského strážce Anúpeva... čáry a kouzla ve stínu obrovitých chrámů... pohřeb člověka-boha, zaklínání... Znali mnoho, co nám zůstalo utajeno - tak nějak to říkal Jirka. Otáčím hlavu k sarkofágové komoře. Je to pošetilé počínání. V té naprosté tmě dvacet metrů pod zemí nemůže být nic vidět. Avšak mne něco nutí, abych upřel zrak tam, kde tuším sarkofág. Něco, co je silnější než má vůle.

Tam v té beztvaré tmě, TAM spal tisíciletí král s hady na čele, faraón, vtělení boha Usfra - - miláček Amón-Rea, pán trůnů obou zemí, pán nebe, král Horního Egypta a král Dolního Egypta, Nebcheprure, syn Reův, Tut-anch-amón, vládce jižního Onu, obdařený věčným životem.
Obdařený věčným životem...
Jak se opovažuješ, ty bídný červe, ty hnido ze studené země severské, ty, jehož předkové požírali zdechliny a neměli ani jména v době, kdy já už naslouchal líbezným básním - jak se opovažuješ znesvěcovat místo věčného odpočinku mocného boha Usíra, který zemřel jen proto, aby věčně žil? Dva hadi na čele masky - ne, dva hadi, vyrůstající z čela bytosti, zlobně zasyčí. Jejich tlamy se otevírají, jazyky se kmitají a lesklá těla vlní. Ano. Slyším je i vidím.

Hrobku naplňuje odlesk sinalého svitu. Nikdy nikdo živý nespatřil takové světlo - ten, kdo ho uzří, nepatří už do tohoto světa. Bůh s tělem psím a hlavou šakalí, Anúpev, pojednou obrací hlavu. Jeho nemilosrdné, zlé oči svítí tekutou žlutí a upírají se na mne. Proč...? Proč vidí jenom mne - - ? Víko na sarkofágu se zvedá. Lehce jako obláček. Zjevuje se postava krále v nádherném rouchu, s kobrou, která vyrůstá z mračného čela, s očima, v nichž je zapsán můj strašlivý osud.

 Hrobky dávných egyptských velmožů
Hrobky dávných egyptských velmožů

Tut-anch-amón! Miláček Amón-Rea... obdařený věčným životem. On, ta nesmrtelná mstivá hrůza, on, který dal nad vchod do hrobky vytesat - -
Blíží se. Blíží se osud.
Bídný smělče, který ses odvážil rušit klid Nesmrtelného, teď krutě odpykáš svůj zlolajný čin.
Sám vlastní rukou ztrestám toho - tos nečetl? Tos nevěděl - - ? Ty třtino, ty červe zbabělý! Jak hnusím si dnešní svět, který z trosek naší slávy vyrostl! A svou odpornou dotěrností ses opovážil uloupit mému klidu i noc. Smrtí ztrestal jsem všechny, kteří sáhli na můj den, tím hroznější konec čeká tebe...!
Milost, velký králi, milost, bože... Já nechtěl, já nevěděl - ó, slituj se nad ubožákem!

Mizí sinavé světlo a milosrdná tma pohlcuje hrůzu. Oči, které se rozvírají ze snů, nevidí nic. A také nic neslyším než pravidelné oddechování kamarádů. U všech faraónských bohů a bůžků, vždyť ti chlapi už docela spí. Taková pošetilost! Jednou v životě nocovat v prokleté Tut-anch-amónově hrobce a všechny dojmy zaspat! To já zůstanu bdělý až do rána. A ihned jsem usnul.

K ránu jsme nalezli vrata otevřená, nikde človíčka. Nový den vyháněl z Údolí králů noční stíny a před námi byla hodina ostré chůze. Šlo to zatraceně špatně, šlo se nám prostě tak, jako člověku, který spal na skále. Odnášeli jsme si na další cestu nové dojmy, ale zřejmě žádné prokletí. Neboť teď, když píší tuto kapitolu, uplynulo od přenocování v Tut-anch-amónově hrobce pár měsíců a nic hrozného nás nepotkalo. Jen Jirka měl žlučníkový záchvat, Vašek si narazil tři žebra a já jsem měl nějaké potíže se šéfredaktorem. Ale pochybuji, že s tím má mstivý faraón co společného.

Dlouhé zkrácení cesty

Putování z Luxoru do Asuánu nepatřilo k nejpříjemnějším zážitkům. Tělo jsme od toho podivného nocování měli rozbité, každý kousek bolel zvlášť a každý jinak. Do tváří nám vanul dech blížících se tropů, v poledne bylo ve stínu 48 stupňů a navíc si s námi silnice ztropila žertík. Z Luxoru nahoru k jihu směrem do Esny se na pravém břehu rozbíhá cesta, že až se srdce směje. Ale pak motorista, který směřuje do nejjižnější egyptské metropole, musí to šněrovat cik-cak, dokonce kus i po asfaltce, která běží až kamsi k Rudému moři.

Hledáme ve vzpomínkách všechno, co jsme ještě v Praze o této trase slyšeli a četli. Myslíme na předchůdce, znovu se vracíme k vědci zvučného jména i odvážnému cestovateli dr. Baumovi, jehož cestopis z Afriky se stal naší bibli, promiňte, koránem. Právě tady projížděl skromný vědec Jiřf Baum se sochařem Foitem v roce 1931 a málem tu s Tatrou 12 o třinácti koňských silách ztroskotali. A ještě šestnáct let po nich, inženýři Hanzelka a Zikmund když tudy jeli s šestkrát silnější tatrou, zápasili s těžkým terénem.

To objíždění v zatáčkách se nám moc nezdá a tak nad tím trochu dumáme.
„Myslím, že bychom si měli cestu zkrátit a přefrčet to podle břehu,“ radil Jiří - kdopak jiný.
Zase jsme skočili na jeho radu, a tak jsme frčeli kousek jen tak pískem, pak zase po strmých pěšinách vyšlapaných v pobřežních kopcích hubenými černými kozami, mnohokrát přes kamenitá vádí a dokonce i dlouhé kilometry na okraji železniční trati. Jednou jsme to zkoušeli i mezi kolejnicemi přes pražce, ale znenadání proti nám vyrazil expres, tak jsme toho raději nechali. A když jsme zase narazili na opravdovou silnici, drželi jsme se ji jako klíště.

Flegmatickému Jirkovi to bylo jedno, ještě se šklebil - nevěděl, že se mu dostane odplaty, netušil, že jede vstříc velké blamáži, která na něho číhá za Asuánem. Díky tomu jeho frčení nám trvala cesta dlouhá 220 kilometrů půldruhého dne. K smrti utrmáceni padli jsme večer pod moskytiéry míli na jih od Edfú a nijak nás nedovedl zlákat památný Hórův chrám. Říkáme si pro útěchu, že když byl postaven k poctě boha slunce, nemá smyslu prohlížet si ho za soumraku. Nocujeme přímo na pětadvacáté rovnoběžce, za níž podle souhlasných zpráv syrských, řeckých i římských letopisců a také cestopisců dvacátého století se už prostírá kraj, který připomíná pekelnou výheň.
Slunce ještě nestojí nad hlavou, když kolem spících lidí a zvířat vjíždíme do Asuáriu.

Cheops versus Asuán 1 : 17

Srdce jižního Egypta má dnes přes 50.000 obyvatel – a snad polovina z nich jsou Súdánci. Vysocí, snědí, někdy až černí. Lidí v ulicích hodně, aut málo, motocykly žádné. Po únavném plahočení poušti nám teď připadá město bůhvijak okouzlující a senzační. Po pravdě řečeno Asuán zdaleka neodpovídá obvyklým evropským představám. I když sezóna v této hornoegyptské metropoli začne až někdy v prosinci, je i teď cílem turistů z celého světa. Mnozí z nich s kosmickou rychlostí doplácejí na svou světoběžnickou vášeň a touhu po poznání srdečními nebo nervovými šoky hned po příjezdu, či lépe řečeno po přistání, poněvadž Asuán má vlastní letiště. Postiženy jsou nejvíce výpravy, které přiletěly z chladnějších krajin. Na lehátkách v halách hotelů hořekují s obklady na hlavách nad horkým asuánským létem, zatímco jejich příbuzní, průvodci, přátelé nebo také společnice usilovně shánějí zpáteční letenku nebo klimatizovaný vagón.

Slávu Asuánu, který se rychle mění z bohatého turistického, lázeňského i obchodního centra v moderní průmyslové město, tvoří však docela něco jiného. O jeho popularitu se postaraly především památky mimo město. Tady ještě dnes svítí do kraje lomy, z nichž staří Egypťané vylamovali kvádry pro faraónské sarkofágy i staroegyptské chrámy. Sto i dvě stě tun vážil takový kamenný blok, který dokázali ze skály vyříznout a pak dopravit až osm set kilometrů daleko. Dodnes leží v lomech už opracovaný a téměř zcela odříznutý monolit, na tom chlapákovi se dá dobře sledovat postup celé práce, jejíž mechanizaci představovali otroci.

Ještě týž den, kdy poprvé moped, kapesní jawa a manet zvířily asuánský prach, jsme navštívili další kolosální stavbu - ale tentokrát moderní. Mohlo by se říci supermoderní - gigantickou novou přehradu na Nilu. Proti tomuto obru vypadají naše největší přehrady jako ubozí zakrslíci. Na staveništi - tady v srdci Horniho Egypta - se dobře dohovoříte rusky. A také je to inženýr Boris Makarov z Leningradu, který nás provází. Sami bychom se těžko orientovali, vždyť obejít ten objekt pěšky by trvalo celý den. Ale my ho vidíme jako na dlani - nejen jeho příští srdce v nilském řečišti, na něž shlížíme z dvě stě metrů vysoké terasy - ale kompletně celou stavbu na podrobném modelu. Zabírá vnitřek rozlehlého pavilónu. Takový gigant jako tahle přehrada - a takové maličké mašinky. Vypadá to úplně komicky.

Kdo by nebyl zvědavý na Asuánskou přehradu? Tak se vyptáváme a naši přátelé chrlí fakta. Telegraficky je zaznamenáváme na pásek magnetofonu. Okamžik - hned tu pásku pustím:
Největší vodní dílo Afriky * Devadesát šest procent egyptského území tvoří poušť * Dvanáct turbín o výkonu 175 000 kilowattů vyřeší energetický problém SAR pro nejbližších deset až patnáct let * Voda zúrodní 540 000 hektarů pouště a 300 000 hektarů bude zavlažovat po celý rok * Vznikne jezero dlouhé 500 km, z toho 350 km na území SAR, zbytek v Súdánu * Dálka přehradní hráze tři kilometry, výška 111 metrů * Zadrží sto třicet miliard kubíků vody * Na stavbě 280 egyptských inženýrů, 18 000 domorodých dělníků a 1100 sovětských odborníků * Vodní elektrárna o kapacitě 2 milióny kW, přes 10 miliard kWh elektrické energie * První část přehrady 1964, druhá etapa 1967, celá stavba potrvá sedm až osm let * Pro turbíny se razí v žule šest tunelů, každý o průměru 15 metrů, délka jednoho 260 metrů * Objem skal vyrvaných pro největší stavbu Egypta se rovná sedmnácti Cheopsovým pyramidám * Přehrada Sadd el Aalí symbolem pokroku země, hojnosti a blahobytu * První plán vypracovali angličtí inženýři, nedokonalý * Na žádost SAR nový projekt sovětští odborníci * Podle něj práce jednodušší, levnější, vyžádá si méně času * Stavba technickou školou egyptských dělníků * Začátek stavby v lednu 1960 * Egyptská pyramida dneška * Denně 1500 návštěvníků * Je to víc než dvojnásobek poutníků do mohamedánského svatého města Mekky.

Naši přátelé nás zdržují - nedáme se moc prosit a zůstáváme na noc. Máme pro sebe celý skládací domek s dokonalým vybavením, v němž nechybí koupelna ani érkondyšning, který vydechuje do tropického večera chladný vzduch. Ale moc jsme si pohodlí toho domečku neužili - až do dvou ráno jsme seděli za sítěmi proti moskytům na verandě a hovor skákal po všem možném. Nás nejvíce zajímá práce na přehradě a hostitelé se zase podivují malým strojům. Takový gazik, to je možné, ale s mopedem? Jsem náramně pyšný na ten silostroj a rozdávám novým přátelům snímky, které jsme si dali zhotovit ještě v Káhiře.

Za bohyní Isis

Ještě za ranního chládku (to je ovšem myšleno jen alegoricky, protože už je stejně osmadvacet ve stínu) se loučíme s hostiteli, s přehradou a na čas s Asuánem. K obratníku Raka máme už necelých sto kilometrů. Sice tam nevede žádná silnice, ale to už nám ani tak starosti nedělá. Horší je to s benzínem a tak skromnou výbavu doplní tři plné kanystry.

Pár mil za Asuánem protíná řeku stará přehrada a prakticky dělí Otce vod na Dolní a Horní Nil. Proto má Asuán dva říční přístavy: jeden pod přehradou nedaleko ostrova Elefantiny, který svým názvem upomíná na slony a láká palmovým hájem, druhý, Šellál, je už na přehradním jezeře. V tomto jižním přístavu nad přehradou končí silnice. Mohlo by se říci něco, co se silnici poněkud podobá. Prašná, hrbolatá, klikatá cesta. Ovšem lepší špatná cesta než žádná.

Z několika lodí a člunů, které tu kotví, dýchá exotika. Za moderní skladištní halou dýmá několikapatrový parník, zastaralá rachotina, spoj mezi asuánským přístavem Šellálem a Vádí Halfou. Ale hned vedle svítí čerstvým bílým nátěrem trup jedné z moderních expresních lodí, které plují do Vádí Halfy bez přestávky. A okolo nich nákladní čluny spoléhající na lodní šrouby či kolesa svých větších parních nebo dieselových kolegů. Šellál je se svými osmi tisíci obyvateli poslední výspou Egypta k jihu a zároveň vlastně vstupní branou do černé Afriky, která začíná v podstatě již na Elefantině a zcela bezpečně v núbijských vesnicích za první, dnes téměř šedesátiletou Asuánskou přehradou.

Parník je kromě velblouda také jediný spojovací prostředek k súdánským hranicím. Silné vozy ovšem mohou projet pouštní cestou z Asuánu do Vádí Halfy, která však vede třicet až osmdesát kilometrů od levého nilského břehu. Tady Núbijskou pouští po pravém břehu Nilu, pokud se ví, nikdo dosud neprojel.

Vedle parníků je tu ještě cosi k vidění: ostrovy. Ostrovy jsou různé, ale tenhle je svou architekturou asi ojedinělý na světě. Jmenuje se Philae, je sotva půl kilometru dlouhý a 150 metrů široký. Od roku 350 před naším letopočtem tady stavěli chrámy a ty zde zůstaly ne jako mystická, ale jako architektonická svatyně. Se znaleckým úsměvem srážíme cenu za plavbu k Philae na pětinu. Ten šifák se nejdříve posměšně šklebí, pak naříká, potom si ze zoufalství rve chlupy na prsou, aby nakonec samozřejmě chtivě vskočil do loďky.

Pár mávnutí veslem a už se procházíme po ostrově ve stínu sloupoví a bran, zohyzděných turistickými zápisy ve všech řečech světa, češtinu nevyjímaje. říkám-li, že se procházíme po ostrově, měl bych spíše říci, vlastně napsat - po bahně. Stará přehrada totiž celý ostrov důkladně zatopila a po většinu roku vyčnívají z kalné hladiny jen pilíře a vrcholky staveb. V květnu však otvírají v přehradní hrázi propusti, voda klesá a několikametrový nános nilského bahna v žhavém slunci rychle vysychá: tak důkladně, že v něm zůstávají širokánské praskliny.

Prolézáme ptolemajovský chrám bohyně Isis, šplháme až nahoru, Jirka obzírá dalekohledem vodní pláň a konečně povídá:
„Myslím, že bychom měli navštívit kapitána Hlinomaze!“ Vyrvu mu dalekohled z rukou, koukám - a na mou duši. V zorném poli leží plavidlo, které už známe z Prahy. Sadík en-Núba, „Přítel Núbie“ - katamaran s plachtou a velkým stanem – je základnou expedice naších egyptologů, po nichž jsme se pídili už v Káhiře. Vzpomínáte, ne?
„Toť pokyn dobré bohyně Ists“, zdá se mi.
„Myslím, že to byla bohyně krvelačná a nepřející,“ namítá Vašek. „Sázím se, že na lodi nikdo nebude.“
Blížíme se na naší kocábce za příplatek deseti piastrů k „Příteli Núbie“. A samozřejmě že bohyně nám byla nakloněna! Vašek prohrál.

Pražská Kon-Tiki na Nilu

Z paluby se na nás obracejí pohledy. V tropickém slunci svítí zrzavá brada kapitána Hlinomaze a hned vedle něho se usmívá - ano, je to on - šéf vědecké výpravy, v celém světě známý egyptolog, profesor Žába. Osmahlý vyhublý obličej mu stíní tropická přilba, v ruce fotoaparát, který ho provází na každém kroku. Třicet yardů od lodi - a najednou se k nám nese dunivý kapitánův hlas: „Ať mě sní krokodýl, jestli tohle není Ivan!“

Tiskneme si ruce spálené sluncem, poplácáváme se po ramenou, s úsměvem čelí profesor Žába palbě otázek. Je tomu několik let, kdy poprvé stanuli přímo v terénu čelem k tajemstvím nejstarší civilizace. Splnil se dávný sen našich egyptologů, a tak i vědci ze země v srdci Evropy nakreslili několik kontur do historie lidstva z dávno ztracených, temných dálav starověku. Jejich práce má nejen velký výzkumný, ale i historický význam. Vždyť v rámci mezinárodního projektu UNESCO zachraňují v Núbii staroegyptské památky, které by po dokončení nové Asuánské přehrady nenávratně zaplavily vody Nilu.

 Můj milý moped se těšil všude velkému zájmu
Můj milý moped se těšil všude velkému zájmu

Zatímco v předchozích expedicích převládala archeologická praxe, tentokrát se egyptologové specializovali na epigrafiku - skalní kresby a nápisy, jejich čtení, luštění, fotografování a snímáni umělými hmotami. Když se to vezme takto, vypadá práce našich vědců sice úctyhodně, avšak nevynikne její zvláštní složka. K dokreslení obrazu si musíme představit žhavé písečné bouře, které zanášejí odkrytý objekt, pomyslit, co to znamená probíjet se pouštním terénem za padesátistupňové výhně, a to včera, dnes, zítra, pozítří - zoufale dlouhou řadu dní. Bez své plovoucí základny by expedice vůbec nemohla pracovat. Nu, teď jsou tu všichni, jejich letošní úkol v terénu skončil, čeká je cesta do Káhiry.

S hlaholným kapitánem Hlinomazem, známým mezi domorodci jako Abú en-Nil, obhlížíme první československé plavidlo na Nilu. Víc připomíná romantické Kon-Tiki norského badatele Heyerdahla než loď, jaké brázdí hladiny řek všech světadílů. Sadik en-Núba nemá obvyklý trup nesoucí palubu, ale hned trupy dva. Dvojice plováků zaručuje, že může manévrovat i na mělčině jen osmdesát centimetrů hluboké. Na zádi „Přítele Núbie“ si s velkou dávkou závistí prohlížíme malou kuchyni s ledničkou, uprostřed paluby pod stožárem s podkasanou plachtou se tyčí tropický stan. Příď zatěžkává terénní Gaz, známý „gazik“ pro osm cestujících, který se dokáže probojovat i písečnými dunami. Palubu zakončuje kormidelna a dva přívěsné motory. Téměř šestnáct metrů dlouhé a šest metrů široké plavidlo je prakticky nepřevržitelné a skýtá daleko větší pocit bezpečí než ty tři malé mašinky, čekající na nás v Šellálu.

„Docela jsi zmužněl, Ivane!“ poklepává mi na rameno trochu sarkastický a vždy dobrou náladou slynoucí nilský kapitán a zálibně pohlíží na můj pouštní plnovous. „To sis nechal růst jen na cestu kvůli holení, nebo si tuhle ozdobu ponecháš?“
Povídám, že stržen jeho příkladem si až na další ponechám plnovous také po návratu, a Milan mi to jen schvaluje. Jako by ty naše vousy ještě víc utužily staré přátelství. Vždyť já vím, že mi naši kluci plnovous závidí. Když už pro nic jiného, tak proto, že mi moskyti nesedají na bradu.

Na prahu Núbie

Zase stojíme u přístaviště.
Z paluby poštovního parníku se na nás dívá podivná směsice všech barev, od plavých švédských manželů (snad manželů, kdo to najisto může vědět) až po černochy, jejichž pleť jako by byla natřena lesklou tuší.
„Tohle je derviš,“ Jiří ukazuje loktem na Súdánce, který právě vystupuje na loď. Třeba je to pravda, třeba ne. Zamračený chlapík má na sobě šedivou galábiji, dlouhou a cípatou, na hlavě ohromný turban, zpod něhož vyčuhují prameny smolných vlasů. Snad je to skutečně jeden z těch, jejichž předchůdci tak strašným způsobem otřásli panstvím Angličanů a hlavu generála Gordona nabodli v Chartúmu na dřevěnou tyč.

Startujeme mašiny a k údivu cestujících na parníku i celé tlupy přístavních povalečů se nevracíme k Asuánu, ale jedeme tam, kde podle slov prodavače pohlednic není už nic než dravá zvěř a lupiči. Míjíme staveniště Sadd el Aalí, shora na nás nějaká postavička mává, snad někdo z těch, s nimiž jsme prožili večer? Vyhýbáme se několika bagrům a za chvíli jsme v končinách, kde už vládne jen Núbijská poušť. Kousek ještě vede něco, po čem by se dalo jakž takž jet, ale pak končí i tato iluze.

Připadám si víc jako kovboj než motorista, poněvadž slalomové obraty a skoky v tomhle terénu nejsou žádnou vzácností. Vždy po několika metrech vyženou člověka do třmenů, totiž do šlapadel; a to prý je podle Vaškova lékařského hlediska aktivní odpočinek! Tak nevím. Tu a tam kousek pěšinky nic neznamená a těch pár stop po velbloudech našince také nemůže nijak povzbudit.

Horko v pravém slova smyslu pekelné a nikde kouska stínu. Pás zeleně, jehož zbytečky nás provázely za Asuán, zmizel docela a poušť někdy písčitá, obyčejně kamenitá končí až u nilského břehu. Veletok teče líně, často ve stínu vysokých skalních stěn jako v obrovitém kaňonu, a ne všude můžete ty srázy zdolávat dole po břehu. Někdy se stroje dlouhými objížďkami musí probíjet vzhůru a za chvíli zase sjíždět na jednotku a se skřípotem brzd dolů do postranního údolí. Ve skutečnosti a v hrubých rysech sledujeme trasu příští železnice, kterou zde po pravém břehu od Šellálu přes Korosko až do Vádí Halfy geometři vykolíkovali již před více než šedesáti lety. Povede jednou trať do Vádí Halfy, nebo ne? To ví jenom Alláh.

Břehy tady i na protější straně jsou rozhlodané, srázné, suché a odpuzující už napohled. Málokdy se objeví něco, čemu by se mohlo říci oáza a to ještě s velkou výhradou a fantazií: pár zakrslých palem, chomáče halfy a trsy bodláčí, tu a tam nějaká chatrč. Někdy nám nadlouho ta hnědá řeka zmizí z očí, jindy se Otec vod valí přímo pod námi. Láká svou chladnou náručí, ale jeho voda není k ničemu: nejen že se nedá pit, ale nemůžeme si v tom kalu ani tváře omýt, natož se vykoupat.

„Nilské baktérie mají na svědomí víc lidských životů než krokodýlové,“ říká věcně Vašek. Je to hákim, věříme mu. Taková bilharzie, to není o co stát. V stojatém bahně žije totiž červík - cizopasník, který vnikne do lidských útrob - no a to může být i konec. Tohle nám doktor vykládá na bílém pahorku, kam do žhavá rozpálené stroje vyšplhaly s vypětím posledních sil. Necháváme je trochu odpočinout a z té výšky se kocháme pohledem do Núbijské pouště. Ano - to, co kolem sebe vidíme, to už je Núble.

Nešťastná Kleopatra

Zdejší poušť má jiný ráz než na Sinaji. Je přece jen méně barvitá, víc kamenitá a směrem na východ, kam oko dohlédne, je písek navát do drobných vln, které zase vytvářejí pozvolné duny. Místy se také bělají kamenité pláně, ale to spíš blíže k řece nebo na svazích rozervaných údolí. Jedna z těchto plání se rozložila zrovna před námi - a pod námi táhne se jen mírně klikatě přímo od východu a ústí k Nilu. Prostě velké vádí. A tam, kde se mu postavil do cesty temně hnědý veletok, leží jakási temná skvrna. Snad osada.

Vlevo na obzoru táhne malá karavana a dalekohled přibližuje zdejší kočovníky. Jsou trochu jiní než ti, kteří nás hostili na Sinaji. Tmavé, pohublé tváře, černé, kučeravé vlasy, vysocí, štíhlí, polonazí, s dlouhými puškami přes záda. Jsou to zřejmě muži z kmene Bišarinů, o němž jsme už hodně slyšeli. Z těchto lidí se většinou vybírají průvodci karavan i členové pouštních hlídek.

Pouštíme se po kamenitém svahu dolů, a je to cesta dost dramatická. Jedeme a kamenická drť ujíždí s námi. Pionýr je tentokrát vpředu a vypadá to komicky: Jirka usilovně brzdí, kola se neotáčejí, avšak hle! - motocykl přece jen jede a docela slušnou rychlostí. Už také další dva stroje chápe lavina. Nu, dopadlo to dobře a jsme dole, ve výhni asi půl míle širokého vádí. Nezdá se to a díváme se na teploměr. Rovných padesát Celsia. Samozřejmě ve stínu. No nazdar!

Pár baráků tam na konci vádí, to je Dehmit. Má daleko do oázy, ale přece jen je tu šedivá zeleň, datlové palmy a několik zahrad, sevřených remízky trnitých akácií. Ve vesnici - neboť je to víc ves než městečko - se okolo nás kupí hlouček Núbijců; jsou to všechno hezcí, tmaví lidé, vysocí, sebevědomí, úslužní, ale ne dotěrní, neobdivuji tři vyschlé Evropany. ale jen a jen stroje. Je to pochopitelné: všelijaké cestovatelské čeládky na parnících viděli už dosyta, ale padesátikubíkové motocykly nikdo z nich.

Na bobek si k nám dřepne starý Núbijec, hubený, lety už shrbený, s tváří zbrázděnou a cosi vykládá. Nerozumíme ani slovo a díváme se tázavě na Jirku. Jsme nepolepšitelní naivové. Rozumí tolik jako my. Ale tentokrát domorodec opravdu mluví núbijským dialektem. Konečně přichází jeden mládenec a začne docela slušně anglicky. A že prý by nám vyměnili naše stroje za velbloudy. Kus za kus, jestli totiž chceme dál k jihu, protože tady na tom neprojedeme. Vaškovi škubají svaly na tvářích. To se mu stává vždycky, když někdo zapochybuje o jeho zdatnostech motoristy - to víte, lidé jsou jizliví - nebo když podceňuje naše stroje. Trochu stroze odmítá velkolepou nabídku a zase malátně startujeme do jižního pekla.

 Velbloud je v Núbii to, co u nás dodávkové auto
Velbloud je v Núbii to, co u nás dodávkové auto

Pěšina teď ještě kličkuje chvíli podél Nilu. Najednou Vašek se skřípotem brzd a mocným trhnutím zastavuje odlehčený stroj. Civí na řeku. Koukáme, co to; podívejme, kdo by to tady čekal! Proti proudu rychlostí dobrých 80 kilometrů se žene létající loď, trup nad hladinou, s chvostem stříbrné spršky za sebou. Cestující z kabiny mávají, něco křičí, v tom hukotu není slyšet slova. Sotva stačíme přečíst nápis plavidla: Kleopatra. Tak to je jedna ze dvou létajících lodí dopravujících bohaté turisty ke skalnímu chrámu do Abú Simbelu. Ve dvou třech minutách není po ní památky.
„Za nějaké tři čtyři roky bude ještě v těchto místech plout padesát metrů nad námi,“ filosofuje doktor.

Maně zvracím hlavu. To je nejen chyba, ale vyslovená hloupost, protože člověk na motocyklu má hledět před sebe a ne civět vzhůru. Je to pitomost tím větší, když přitom jedete pouští. Následky se dostavily vzápětí a chvíli se hádáme, kdo má můj rozbitý nos na svědomí. Samozřejmě, kdyby byl náš šejk držel - no, krátce, kdyby byl nefilosofoval, napadlo by mi koukat k nebi, na němž není zhola nic než modř a v ní pekelně žhavé slunce?

Hassan hovoří česky

Mojí společníci mne nelitují, jen se necitelně šklebí. Cesta k jihu je pořád na jedno brdo, což znamená, že prostě není. Asi za dvacet minut dojíždíme zase k flíčku zeleně, jakých jsme už při Nilu tady v Núbii viděli desítky. Občas je to jen protáhlá šedivě zelená skvrna, jindy jeden či pár napolo rozpadlých domků. Někdy tam stojí se svěšenou hlavou na kost vychrtlý osel s odřenými boky, zatímco jeho pán odpočívá ve stínu. Takový pohled se nám právě zjevuje. Nechceme se už zdržovat, avšak pěšinka vede hned vedle a pod palmou si hoví v pruhované galábiji Egypťan. Ne Núbijec, ale doopravdický Egypťan. Napadá mi, že by mohl vědět něco víc o cestě, a tak ten svůj pojízdný přístroj se skřípotem brzdím.

Náš expert pro arabštinu začíná konverzaci, chlapík v galábiji pobaveně naslouchá a pak povídá:
„Jo, vy asi myslíte, že mluvíte arabsky? Ale jděte!“

Údivem pouštím stroj, který se zaduněním padá do písku a sám klesám na ohlazený kámen - Egypťan tohle všechno řekl dobrou češtinou s trochou falešného přízvuku - není to tedy maskovaný krajan. Jirka se na něho divá docela vyjeveně a tvář mu temní, červená, ale pod opálením to není vidět. Tuhletu blamáž našemu expertu srdečně přeju, to má za své žertíky, Alláh ho potrestal za to, jak nás před Luxorem přiměl „frčet zkratkou“.
„Můžete klidně mluvit česky, všechno rozumím...“
„Ale jděte,“ Jirkův hlas zní trochu pisklavě. „Kde jste se naučil česky?“
„Od pana Zemana. Byl jsem u něho, když byl v Asuánu. To víte, bylo to hezky dlouho a mluvili jsme jen česky.“

Jsme diskrétní, na pana Zemana se víc nevyptáváme, ale tušíme, který to byl. A doufáme, že tady nalezl pevné zdraví. Chvílí zůstáváme u našeho známého, který si tenhleten kout u Nilu koupil za služné u našeho krajana. Je to tady k ničemu, na zahrádce se mu toho moc neurodí, a co se urodí, to aby sám snědl nebo si dal za turban, protože kdo by mu sem jezdil nakupovat datle a melouny, když tu ani poštovní parník nezastavuje? Avšak Hassan ví, co dělá. Už příští rok se odtud všichni usedlíci vystěhují a vláda jim dá náhradní majetek: A tak podnikavý přítel pana Zemana přijde k něčemu lepšímu.

Hassan má i jakýsi mlhavý pojem, co je to obratník Raka. Pan Zeman o tom hovořil.
„Ta čára, co se od ní vrací slunce, vede přímo přes Melijl, to je jen několik mil dotud, docela blízko u Denduru. Máte tam pár pěkných domků. Bydleli tam často Evropani, co si léčili pajšl. Ted už je tam hovínko.“
Ale - pane Zeman!

Krokodýl na obratníku

Za necelou hodinku se před námi na nilském břehu objevila osada, asi půl tuctu bílých domků a dokonce podlouhlé stavení s krytou verandou, že to na mou duši vypadá jako sanatorium třetí třídy. Ted je to zoufale opuštěné. Chlapík, který tu měl hlavní slovo. Řek pan Christopulos, odešel s vládní podporou za lepším; ze všech starých obyvatel zbyl šilhavý polonúbijec ben Arkham. Uvítal nás jako dar nebes, zdarma před nás postavil hliněné hrnce chladné vody a vysypal celý koš haraburdí, včetně krabičky vyschlého krému a podobných tretek které se nám snažil prodat.

Znovu jsme zaváděli hovor na obratník Raka, neboť ben Arkham hovořil slušně anglicky.
„Ano, ano, vím, řeknu,“ odpovídal núbijský bosňák, „ale kupte, kupte!“

Co se dalo dělat? Vašek nakonec koupil za pět piastrů elektrickou baterii, jaké se prodávají v Káhiře za piastr. Zatím nastala nečekaná událost. Jakmile šilhavý obchodvedoucí z Meliji (nebo z Melije, račte si vybrat) se lačně zmocnil pěti piastrů, vyřítila se ze zarohu hubená žena a tři roztomilí kluci. I nastala o tržbu veliká šarvátka, která skončila tím, že ctěná pani Arkhamová jeden piastr ukořistila. Teď už se rodinka skrývat nemusela, nyní nebyla obava, že svou přítomností naruší obchodní jednání. Kluci ve věku tak od pěti do deseti, se jako diví vrhli na motocykly, maminka v dlouhém černém hábitu odklusala do kuchyně a Arkham konečně splnil svůj slib.

Ukázalo se, že obratník Raka byl jednou z atrakcí tohoto pouštního sanatoria - opravdu se tomu tak říkalo! Obratník prochází právě místem, kde je zasazen čtyřboký kámen a hned vedle něho vyrůstá vysoká palma ve tvaru rozčepýřeného koštěte. Tudy také běží kolmo na obratník pomyslná čára 32°50' východní délky. I postavili jsme moped a pionýra na myšlenou, dlouho kýženou čáru a za asistence. potomků páně Arkhamových jsme se dali od Vaška zvěčnit.

První československé motocykly, které po pravém nilském břehu pronikly až sem na jih. Až k obratníku Raka! Nestojí ten snímek za to?

 Naše nejmenší motocykly na obratníku Raka
Naše nejmenší motocykly na obratníku Raka

Dáváme hostiteli utržit za slavnostní oběd poněkud podezřelých kvalit. Moc mi to samozřejmě nechutná a tak se toulám opuštěnou osadou. V bahnité zátoce objevuji malou lodičku. Vylévám ze zpuchřelého plavidla vodu teplou jako polévka a opírám se do vesel. Pomalu pluji při břehu proti proudu. Takhle bych se za chvíli dostal k Denduru. Je to prý městečko velké asi jako Dehmit. Ale já pomalu vesluji na řeku.

Vzpomínám, jak jsme s Vaškem ve Žraločím zálivu na Rudém moři prožili horkou chvilku, ale tady přece nejsou - - a už se opírám do vesel až nadskakuji a ženu si to ke břehu.
„Halóó!“ křičím ze všech sil. „Kluciíí - pojďte se podívat... Krokodýl ...!“

Měl barvu nilské vody, v níž se výhrůžně bělal obávaný chrup, a nad hladinou potměšile svítily poťouchlé oči. Jen kus hlavy a malou čáru hřbetu stavěl na odiv a nechával za sebou rozčeřenou vodu. Ale než kamarádi přiběhli, zubatý smrtonoš zmizel.
"Prosím tě," Jirka pohrdavě vrtí hlavou a z očí mu hledí závist. „Kde by se tu vzal krokodýl? To byl jen přelud, nějaký kmen plaval ve vodě, jsi unaven, máš tropickou horečku. Četl jsem přece, že až k Vádí Halfě už žádní krokodýlové nejsou...“

Usmívám se. Jestli to četl v arabštině... Přece musím vědět, co jsem viděl na vlastní oči. Jdu k Arkhamovi, říkám mu, oč jde, beru zálibně do ruky krabičku krému, cinkám drobnými a ptám se, jak to je.
„Tady je plno krokodýlů!“ zapřísahá se poslední muž z Melije.“
„Tak vida!“ měřím vítězným pohledem schlíplého Jirku a získávám za piastr krabičku dávno vyschlého krému Lolitto.
Nepříjemné setkání s tygrem nilských vod nemůže zkalit radost nad dosažením obratníku Raka. Nadšeně kreslím tu čáru do písku a pak se ještě plazíme pár mil k jihu.
Jistě víte proč. On je totiž rozdíl mezi „na obratníku Raka“ a „za obratníkem Raka“.

Ale pak už definitivně - a co bych to zapíral - i smutně obracíme stroje čumáčky k severu.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 15.03.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Adamoto KTM

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2019 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 139509 | Včera: 236652