Na mopedu k beduínům – 15.časť

Akce Fall Trap

Z roviny za Aténami nás chlouba řeckých motoristů brzy zavedla mezi kopce, holé, bezlesé, mnohdy skalnaté a jen málokdy zpestřené smaragdovým jezírkem v tichém údolíčku. U takového mořského oka zastavujeme. Tu barevnou vodní pláň byste obešli za čtvrt hodiny, na březích dočista nic než kamení, skály a písek, voda je čirá, průhledná a - kupodivu úplně bez života. Ani rybička, ani mlok - ani řasy, nad hladinou marně pátráme po vážce, alespoň po mušce - nic. Nic živého tady není. Jen my tři pár desítek metrů od nové dálnice. Něco skoro strašidelného vystupuje z toho mrtvého jezera, které nás zdálky lákalo k vykoupání. Ne! Nikdo z nás by do té vody, tak nádherné na pohled, nevlezl.

Svačina je za námi, na dvě stovky kilometrů před námi.
Za půl hodiny dostáváme společnost. Věru poněkud podivnou. Předjíždí nás kolona vozidel, ale ne lecjakých. Řecké vojenské kamióny nabité muži v strakatých polních uniformách, tak odlišných od parádních stejnokrojů královské stráže. Několik oplechovaných obrů za sebou táhne i lehké nosiče s doutníky raket. Nejsme v těchto záležitostech odborníky, ale zdá se nám, že jde o raketové střely Honest John s krátkým doletem.

„Manévry Fall Trap“, připomíná Vašek. Připomíná to hlasem mohutným, protože ta obrněná vozba dělá docela slušný rámus. Ano, vzpomínám si, že o manévrech jsme slyšeli. Mají se za účasti britských výsadkářů a tureckých jednotek konat kdesi na severu v blízkosti bulharských hranic... Tak tohleto jsou mechanizované jednotky NATO, tyhle kolosy, mezi nimiž se teď naše mašinky motají sem tam. Vojáci na nás pokřikují a mávají - jen tři čtyři oficíři v džípech, ti, kteří se nejvíc blýskají zlatem, nás měří se studenou povýšeností. Tak vida, do jaké podivné společnosti se to moped také dostal.

Neposedný pionýr, ta neblahá štika výpravy, vyráží kupředu a už jedeme na plný plyn. Předjíždíme celou tu vojáckou nudli, ale to se řidičům příliš nelíbí. Přidávají, vítězoslavně nás nechává vzadu džíp, za výfuky se nám drží kamión s lehkou pěchotou, o sto metrů dál supí tříosý vůz s těžkým kanónem, ještě dál nosič raket - před chvílí ukázněný zástup se protáhl už na dobré dva kilometry, až docela na konci se zoufale kymácí polní kuchyně. Tu a tam potkáváme nějaké auto, hledající záchranu při okraji dálnice a cestující vyjeveně pohlížejí na ty podivné závody.

Zeus ví, jak by byla nakonec tato zvláštní sportovní disciplína dopadla, kdyby praporečník na odbočce z dálnice nedirigoval motorizovanou kolonu na Khalii. Rozdováděný kamión se však už nedokázal stočit do pravého úhlu, najel do protisměru, vyvrátil sloupek se směrovkou a měl velké štěstí, že cestu na manévry neskončil v příkopě. Takové tedy bylo naše seznámení a rozloučení s řeckou královskou armádou, jedním ze čtyř es NATO na Středozemním moři.

Noc na horské silnici

Za půl hodiny nás dálnice, tak čerstvě nová, přivádí k šmolkovému moři. Před západem slunce proti nám vystupují obrysy hor, k nimž spěcháme přes mírně zvlněnou planinu. Na úpatí horstva leží první město dnešního dne - Lamia. Thermopylám, vzdáleným nějakých patnáct kilometrů od Lamie, se dálnice vyhýbá, ale těsně míjí pomník, postavený na paměť těm, kteří tu padli, jakož zákony kázaly jim... Lamia, město na horském úbočí, taková řecká Cortina, by nadchla básníka a mocně přitáhla kdejakého turistu. I my propadáme jeho kouzlu, avšak první muž výpravy dovoluje pouze natankovat stroje a něco narychlo pojíst v taverně, která je i v Řecku při každé čerpací stanici.

A pak, už se soumrakem, vjíždíme do hor. Co vám mám vyprávět!
Zdálky to tak zle nevypadalo, ale fakt je, že pusté horstvo Othrys je vyšší než Krkonoše; Lamia leží na úrovni moře a měli jsme ty kopečky ještě ten den zdolat. Tak kázal itinerář. Tohle slovo budu nenávidět do konce života.
Noční cesta přes středořecké hory byla jedna hrůza.
Na silnici - už to není dálnice, ale automobilová cesta se slušně upraveným povrchem, bez „lavórů“ a rigolů - tak tedy na té silnici není snad ani deset metrů rovinky či přímky: buď stoupá nebo klesá, ty vlásečnicové serpentiny mohou klidně soutěžit s Grossglocknerstrasse. Vždycky po jedné straně nahoru stráň a na druhé sráz, někdy do hloubky jen dvou tří, ale obvykle několika desítek metrů. Často se tu tak šklebí propast i sto metrů hluboká. Nu a? - řeknete. A já vám dopovím: na této silnici, také nedávno nově postavené, nejsou vůbec žádná ochranná zařízení.

Pouze uzounký pás ledabyle nasypaného bělavého štěrku označuje místo, kde končí cesta a začíná propast. Ve dne ten štěrk může být docela dobře patrný, ale tehdy stejně každý vidí, kde končí silnice. Horši je to v noci. Na malých reflektorech nemůžete chtít zázraky. Jiné by bylo, kdyby alespoň na nejzáludnějších místech se bělal patník, když už ne kousek kloudného zábradlí.

Tohle ovšem není všechno. Hory jsou tak asi uprostřed mezi Soluní a Aténami, mezi největšími městy Řecka - kdo chce být časně zrána v jednom z nich, musí uprostřed noci projíždět Othrysem. A tak se na obě strany táhne nedohled.ná šňůra světel. Vozy, které potkáváme, vždycky podle předpisu sklopí reflektory, kamióny jsou navíc označeny obrysovými světly, ale co je to platné; když nás oslňují na dálku z mnoha serpentin před námi i pod námi. Neradím nikomu, aby jel na malém motocyklu v noci z Lamie do Farsalu a mám k tomu dobrý důvod.

I spravedlivý sedmkrát zhřeší

Každý z našich silostrojů měl své drobné přednosti a své malé mouchy. U pionýra to byla závada na světlometu, která trochu omezovala jeho světelný dosah. Proto se měla jawička v noci na nepřehledných cestách držet ve stopě někoho z nás. To ustanovení bylo skutečně rozumné, ale ne už tak řidič, který se ve své nedočkavosti cpal neustále dopředu, protože mu lahodila rychlá jízda.

Jirka vede, z protějších strání nám perou do očí světlomety. Najednou vidíme, že náš milý pionýr prudce zastavuje, zdá se, že dost na okraji silnice, nic bližšího v tom oslnění nerozeznáme. Předjíždíme, brzdíme a už slyšíme vyšeptalý klakson. Vracíme se a, podívejme, ztracená mašinka stále na stejném místě. Naše reflektory vykrajují ze tmy prapodivný obraz: Malý motocykl stojí kupředu nakloněn až na okraji silnice. Přední kolo na srázu. Jirka zoufale tiskne páku ruční brzdy, nožní brzdu jako by chtěl ulomit. Ale i tak se přední kolo pomalu sesouvá dolů, vyskakuje zpod něho kamenná drť.

Na debaty není čas. Hodíme mašiny k zemi, skočíme k pionýru a ve vteřině vytahujeme stroj na silnici.
„Tak vám, kluci, děkuju,“ povídá Jirka.
Jsem z toho celý pryč. To musel mít, chudák, pěkně nahnáno, když nám za něco děkuje - poprvé, a jsem přesvědčen, že naposledy - na celé té dosti dlouhé cestě.
„Zdá se,“ Vašek zírá do temné hlubiny, „že je tam jakási propast.“
„Také se mi zdá,“ přisvědčuje harcovník na pionýru a zapaluje si cigaretu. Koukám, třesou se mu ruce! Cítím v očích protivné vlhko. To asi z té jízdy, nějaký protivítr se zvedl... „Možná, že je to vchod do Hádovy říše,“ šklebí se.
„Do podsvěti,“ přikyvuje Vašek. „Nedivil bych se. Ale proč tak spěcháš? Stejně tě nemine!“
„Každý jsme hříšný,“ filosofuje řidič pionýra. „Četl jsem v jedné svaté knize, že i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší.“
„A což teprve v noci,“ dodává cynicky náš motoristický přednosta.
Zvedám kámen a pouštím ho dolů do husté tmy. Počítáme: jedenadvacet - dvaadvacet - sedmadvacet - prásk! Brrr! „Sakra!“ Jirka si mne bradu. „Ale měl bych to býval hned odbyto.“

Zase se motory rozhovoří, ne nadlouho. Za chvíli oba na slovo vzatí motoristé zastavují a že se něco s tím proklatým reflektorem musí udělat.
Nebaví mě dělat jim asistenci, odporoučím se pomalu napřed.
Když člověk nespěchá, může mít z této zatracené cesty i skvělý zážitek. Odvážné serpentiny stoupají a klesají po horských úbočích, jako bludičky se po nich pohybují světla aut a zvláště nákladních kamiónů, někdy to trvá čtvrt hodiny, než potkám vůz, který se mihl na protější stráni, ne dál než půl kilometru. Nedozírné propasti naplněné tmou a rozptýleným svitem hvězd ozářené vrcholky hor, šedé, beztvaré stráně, to všechno dohromady vytváří kus docela slušné poezie.

Ale co naplat, za takových patnáct kilometrů toho mám dost. Kluci nikde, přece takhle sám nepoharcuju až někam do Soluně? Oči se mi trochu klíží, tak co? Stavím moped tak, aby ho nemohli přehlédnout, lezu kousek na stráň, rozkošnicky se natahuji mezi drobný štěrk, říkám si, že vlastně máme za sebou už dvanáct hodin jízdy a - spím.

Dost zhurta a dost neurvale mne moji vážení kolegové vzbudili. Plno zbytečných řečí. Mohlo mě tu něco uštknout (co by mohlo v noci?), někdo mohl ukrást mopeda (kdo, když tady nikdo pěšky nechodí?) a ještě pár takových mohl. Řečiček plno, ale světlo, chytráci, stejně nespravili.

Škorpióni nejsou na mapě!

Jedeme přes ty zatracené hory až do tří hodin. Pak - sláva Diovi! - silnice letí s hřebenů dolů a tam nás zdraví světla, světla požehnaná, neboť znamenají čerpací stanici s nezbytnou tavernou. Tankujeme. Šálek čaje a zase dál, ale už jen proto, abychom se co nejdřív někde utábořili. Dalo to trochu hledání, ale pak jsme objevili na postranní cestě místečko, které vypadalo docela úhledně, chtělo to jen odvalit pár balvanů, postavit stan a - ó, jaká blahá představa několika hodin spánku po té úmorné jízdě! Necháváme běžet motory a světlomety ozařují nové tábořiště. Chtivě se vrháme na balvany, odvaluji jeden po druhém - a najednou mne Jirka sráží k zemi.

Krev ve mně vře, zvedám se, jsem ochoten vrátit mu ten zákeřný útok dvojnásobnou mírou - ale najednou jako bych zkameněl. Jirka s Vaškem se sklánějí k zemi a se zaujetím na cosi civí. Není to nic jiného než rozpláclý - škorpión.
„Nezlob se,“ Jiří mi klepe na rameno, „ale už jsi ho měl za uchem.“ Zdá se mi, že trochu přehání. Ale stejně marně tápu po cigaretě.
„Přece si nebudeme celou tuhle noc zachraňovat navzájem životy,“ hučí Vašek. „Musíme se vyspat, zítra - co zítra - dneska, ano dnes máme před sebou pěknou túru...“
„Tady nebudu spát ani za zlaté tele!“ povídám rezolutně. „Já to nemám rád, když mi lezou škorpióni po zádech.“
„Já taky ne;“ souhlasí Jirka. „Musí to šimrat. Přinejmenším. Než bych si tady lehl, raději budu spát vstoje.“

Doktor nařizuje odjezd zpátky k čerpací stanici.
Když mladému muži od benzinu říkáme, co nás potkalo, dívá se na nás s neskrývanou útrpností.
„Jak vás mohlo něco podobného napadnout? Tady je přece plno škorpiónů!“
„No jo,“ namítá Jirka, „ale na mapě to není.“

Pozor, jede princ

Ten chlapík se v téhle pustině nad námi ustrnul a přidělil nám k noclehu krásně vybetonované maličké skladiště hned vedle taverny. V Hiltonu by se nám nádherněji nespalo.
Ještě dopoledne nás dovedla silnice do Larisy. Z letištní plochy čouhají k obloze kanóny a rojí se tam stíhačky a bombarďáky. Asi jde o nějakou vojenskou atrakci nebo součást cvičení Fall Trap. Letiště je blízko dálnice, která z Larisy už zase v plné parádě míří k severu. Prochází za chvíli branou, kde se platí mýtné - za motocykly nepatrné – a vede pak rajským údolím, hezký kus i podél stříbrné říčky, než nám znovu nabídne moře. Ale ten pohled na nedozírnou hladinu už nás nijak nevzruší, jako by to byl potok.

Na odbočce dálnice k Litokhoronu stojí muž v šedé uniformě turistické policie. Jen se třese touhou, aby nám nějak pomohl, aby nám nějak ukázal, jak se dostaneme k té svaté hoře a zdá se, že je zklamán, když vidí, že startujeme.
Tu se událo něco neobyčejného. Předem bych ještě rád řekl, že jsme na takových italských dálnicích a na cestě mezi Káhirou a Suezem viděli něco rychlých vozů. Ale tady se pojednou vynořilo cosi na obzoru, zaburácelo to a mihlo se kolem nás rychlostí dělové koule. Strašlivý nápor vzduchu div nás nesmetl do příkopu. Stěží jsme postřehli, že je to nízký sportovní vůz, pravděpodobně jen s řidičem, ale strážník už má ruku u štítku čepice a jeho oči s pýchou hledí za unikajícím přízrakem.

Tohle je nám trochu divné, a tak se toho dobrého muže ptáme, oč tu jde, co to vlastně znamená.
„Přece princ! Náš princ Konstantin...!“
Za chvíli se už zase mezi moře a dálnici položily horské hřeben a bylo hodně pozdě, když jsme přejížděti uzounký, jednosměrný, železný a hezky dlouhý most přes řečiště Vardaru. Tady vždycky zástup vozidel deset minut čeká na zelenou a pak se celý ten řetěz plným plynem vřítí na most. Rychlejší houkají na ty pomalé a největší rámus dělají ti vzadu, protože mají oprávněnou obavu, že se na ně v této vlně nedostane.
Paprsky před námi zapadajícího slunce vylouply pohled na město přitištěné ke kouzelné mořské zátoce. Soluň!

Sbohem Helado!

Mezi pavilóny šestnácti států na soluňském mezinárodním veletrhu vzniklo menší pozdvižení a jistý chaos, když se do brány výstaviště s příslušnými zvukovými efekty vřítily tři zaprášené, odřené a všelijakými trofejemi vymóděné mašiny. Utábořili jsme se před československým pavilónem, kde nastalo vítání, fotografování a všelijaké řeči, čilý chlapík z Motokovu využil této události k propagaci a řecký zástupce našich motocyklů pan Romanos na nás shlížel s radostným úsměvem. Na těch pár hodin se staly tři kapesní stroje pýchou tohoto kultivovaného muže a nadšeného motoristy. Celý čas v druhém největším řeckém městě držel nad námi ochrannou ruku.

Ve svém servisu věnoval strojům ze Sinajské pouště dojemnou péči, chodil a jezdil s námi po městě, veslovali jsme s ním podél pohádkové pobřežní promenády pod starobylou Bílou věží, památkou po Benátčanech. V kratičké době jsme viděli hodně z města, které má tak blízký vztah k našim nejstarším dějinám.

Tady se narodili a odtud se k nám vydali věrozvěsti Cyril a Metoděj. Marně však pátráme po jejich stopách. Vstoupili jsme pod klenby mnohých z dvaceti soluňských chrámů - a jsou mezi nimi skvělé stavby až z pátého století, vždyť v Soluni byla první křesťanská obec na evropské pevnině - prolezli jsme muzea i starobylé paláce, dotazovali jsme se zdejších historiků I učeného řecko-ortodoxního mnicha - ale marně. Soluňští přátelé, ctitelé motorismu, kteří jako by nám chtěli vyčíst z oči každé přání, při dotazech na slovanské národní světce jen oděli tvář konvenčním úsměvem.

Snad v Soluni jsou nějaké památky, zprávy, či alespoň tradice, která se vztahuje k učeným bratřím - a snad se o tom svět dozví víc, až věda obrátí další list zapomenutých kronik. Odjeli jsme bohatší jen o dvě neurčité nápovědi, z nichž by se dalo soudit, že věrozvěsti se rozžehnali se Soluni v starobylém klášteře Vlatadon, nahoře u hradeb, které dosud z velké části obepínají severořeckou metropoli.

Ještě jedno kolo perlou Egejského moře, městem moderním a starým; rušným, plným kaváren a vozů všech možných modelů, které však projíždějí i v stínu přes sedmnáct set let starého vítězného oblouku císaře Galeria. Městem, které staví na odiv svůj blahobyt, do něhož však mají ještě daleko dělnické čtvrti a zvláště venkov v chudších oblastech středního Řecka.

Pětadvacet kilometrů za Soluní se stáčíme zkratkou k severu na autostrádu a prokousáváme se horami k jugoslávským hranicím. Tady má krajina jiný ráz, to už není vyprahlé, prosluněné jižní. Řecko, s horami se zvedá i vlahý vítr a také lidé jsou jiní. No ovšem - jsme v Makedonii. V řecké Makedonii.

Silnice kousek nevede po slušné rovině: bud stoupá, nebo někdy klesá mezi poli a vinicemi, jindy se prodírá jen sporými pastvinami nebo mezi kopci, na nichž není nic, nanejvýš nějaká pradávná zřícenina. Slunce už zapadlo kdesi v dálce, kde se tají Ochridské jezero, když se před námi objevuje proud aut, jehož začátek je v celnici. Za čtvrt hodiny už razítkují pasy. Prošlo nám vízum, ale to nic, pohraniční ouřada se jen profesionálně usmívá. Za námi mizí řecké hory v stínech noci.

Meditace na autoputi

Máme za sebou zase jednu hranici. Také jugoslávským celníkům jsme ochotni vystavit vysvědčení se samými jednotkami. Před námi vykrajují reflektory ze soumraku dálnici - to už je ta jedenáct set kilometrů dlouhá „autopuť“ - je nám trochu líto, že všechny země, jimiž projíždíme, předstihly Československo ve stavbě moderních silničních komunikací. A řeknu rovnou a přímo, abych to už měl za sebou: i v organizaci silniční a uliční dopravy vůbec.

Zatím co u nás se jen flikuje a c.k. silniční řád se pouze doplňuje spoustou komplikovaných nařízení, příkazů, zákazů i rozkazů a lesy vysoko umístěných dopravních značek, rozřešili jinde tuhle zapeklitou otázku radikálním řezem. Dopravu soustředili do velkých tepen, nejnutnější, ale opravdu jen nejnutnější značky umístili, pokud je to možné, bud do světelných semaforů, nebo na zem, předpisy zjednodušili, avšak nesmlouvavě vyžadují jejich dodržování. Jasně vytyčili zásadu, kde má přednost motorista a kde chodec.

Namítnete, že přes to přese všechno má například taková Itálie na silnicích za rok desetkrát víc nehod než Československo. A my, kteří jsme tuto zemi projeli pomalu a pozorně, odpovíme: Ano, ale Itálie má čtyřikrát tolik obyvatel, nepoměrně větší množství vozů než ČSSR a jen ze zahraničí přijede na Apeninský poloostrov rok co rok víc aut, než kolik je jich u nás registrováno. Na Italských silnicích se najezdí jistě nejméně dvacetkrát tolik kilometrů než v Československu, a proto poměr 1400 mrtvých v ČSSR a 9000 obětí v Itálii - je pro nás velmi nepříznivý. Tento fakt bychom rádi vštípili v paměť všem naším motoristům i chodcům v městských ulicích, v neposlední řadě pak těm, kteří jsou odpovědni za silniční dopravu od Šumavy k Tatrám.

A ještě něco o pocitu závisti, který sevře srdce našeho motorizovaného turisty, když projede země na jih od Československa. Tady všude hýčkají zahraničního motoristu jako léta kýžené bejby. Od chlapíka u čerpací stanice až po starostu ochota, úsměvy, pohotově a rychle vyřídí vaši věc, co nejvíc vám chtějí usnadnit pobyt a co nejméně zkomplikovat život. Cizinec má vždycky přednost, v obchodě jako u pokladny divadla, všude má otevřené dveře. Co by byly některé z těchto zemí bez turistiky?

Jistě není na místě srovnávat v tomto směru Československo třeba s Itálii, ale jak to, že už nás daleko předstihl Libanon, Řecko, Jugoslávie, Maďarsko? Kolik motelů a autogrilů je v českých a slovenských krajích? Jen v Jugoslávii jsem jich napočítal víc než stovku.
Sehnat dobrou silniční mapu může být u nás problémem, ale tam v těch zemích ji dostanete u čerpací stanice zdarma a s úsměvem. A když už jsme u těch moderních tankovacích stanic. Kromě pohonných hmot získáte tam drobné náhradní součástky, v autogrilu nejen studené, ale i teplé nápoje, konzervy a jídla pomalu jako v koloniálu, dokonce i drobné galanterní zboží, knížky, průvodce, noviny. Místo hesel proti alkoholismu bohatý vývěr lahodných, poměrně laciných ovocných šťáv přímo z chladicích boxů. Že je všude telefon k použití, je samozřejmé.

Ve všech těch zemích se také setkáváme s turistickou policií. A ta tu ovšem není proto, aby motorizované turisty šikanovala a proháněla, ale aby se starala o jejich bezpečnost a všestranně jim pomáhala. A ještě jeden takový maličký povzdech: na všech těch moderních servisních stanicích je vidět na první pohled práci architekta. Ty už pro oko lahodné stavby u dálnic nejsou typizované, ale vždy přizpůsobené místním podmínkám, obklopené květinami, čisté, bez olejových skvrn a s usměvavými zaměstnanci v bílých pláštích nebo overalech. Vyznají se nejen ve své práci, ale dovedou motoristovi poradit a také sami ochotně přiloží ruku k drobné opravě. A to ještě nemluvím ani o tom, že ve většině těchto moderních stanic mají nepřetržitou službu. A kde ne - tam je automat: vhodíte pár mincí a natankujete potřebné množství benzínu. Jaký div, že do těchto zemí proudí statisíce motorizovaných cizinců! Píši ty řádky jen tak mimochodem jako povzdech motoristy. Nezlobte se, prosím, říci jsem to musel. Mluvím tu také za oba kamarády.

Země pána světa

Nuže - jedeme po skvělé autoputi v Makedonii, kde ještě před nemnoha lety bylo auto úplnou senzací. Nedaleko za hraniční čárou stojí, obklopen půvabným parčíkem, supermoderní motel. Motel tady, kde se před válkou jezdilo jen na oslech! Sedíme chvíli na terase mezi Jugoslávci, Němci, Angličany, Italy, Američany a Francouzi. Z cizinců jmenuji Němce na prvním místě ne ze zdvořilosti, ale prostě proto, že podobně jako v Řecku je jich i v Jugoslávii - alespoň pokud jsme mohli poznat - nejvíc. Trochu se vyptáváme, jak to vpředu vypadá, slyšeli jsme, že celá autopuť od hranic k Bělehradu ještě není v provozu. Tahle informace se nám potvrzuje. Prý nás asi po dvaceti kilometrech čeká objížďka. Za tmy vyjíždíme a hledáme místo k táboření. Vlevo se zvedají už od Gevgelije - městečka, jež leží v dohledu z dálnice - kopce, vpravo je široké údolí s kličkujícím Vardarem. jeho hladina občas zasvětélkuje ve svitu hvězd, ale není tu vhodné místo k nocování. Taková travička, na jakou jsme u nás zvyklí, ta tady prostě neroste.

Asi dvě stě metrů od autoputi, na mírném svahu za jakousi zavodňovací strouhou jsme rozbili tábor. A řeknu vám hned, že to bylo nejkrásnější místo na celých našich deseti tisících kilometrech, na jakém jsme tábořili. Bylo zbytečné stavět stan, stačilo jen vklouznout do pytlů a dívat se nahoru na hvězdy, naslouchat anebo nenaslouchat Jiřímu, který z dávné historie a možná tu a tam ze své bujné fantazie vytahoval strašlivé bitvy, které se udály právě v těchto místech. Tady podél Vardaru je brána mezi Řeckem a hřebeny Balkánu, tudy se valily hordy barbarů a armády desítek národů od Slovanů, Římanů, Visigotů až po Turky, nacistické armády i spojenecká vojska v poslední válce.

Ted vyšel měsíc a odhalil plnou krásu kraje, zbroceného potoky lidské krve. Kolikrát psali kronikáři, že Vardar byl zbarven do ruda! Nyní je tu klid a mír, kéž už zůstane navěky!

Město, které zemřelo

Vstávali jsme brzy, ale teprve k deváté jsme se odhodlali opustit úsměvný klín balkánských hor. U polovyschlého pramínku, který crčí ze zaprášené stráně, potkáváme anglický kamión. Šest studentů z Cambridge se vydalo na dlouhou cestu do Levanty. Střídají se u volantu, často čtyři z nich sklopí sedadla na lůžka. Hotel vůbec nepotřebují, stan také ne. Moc se nám to líbí, moc nás ten jejich způsob láká, zvláště tady na té ďábelské objížďce - ale kupodivu, oni zase závidí nám. To je přece romantika! - říkají a s obdivem si prohlížejí naše stroje. No - ale my víme své.

Soumrak už zatlačil slunce kamsi za hradbu Karadžiče, když tři mašinky vjíždějí do města Titov Veles. V ulicích pomalu promenují tisíce Makedonců. Tyhle promenády, to je jugoslávská specialita: je v tom hodně půvabu a romantiky, ale projíždět těmi zástupy znamená mít trpělivost a nohy každou chvíli na zemi.
Tady v srdci Makedonie se formovaly první svazy Alexandra Velikého. Odtud pocházeli bojovníci pána světa, kteří si podmanili rozsáhlé říše ve třech kontinentech. Ze staré slávy tu však nezbyl ani odlesk a nové, živé, moderní město vyrůstá z uliček, poznamenáno ještě staletou tureckou okupací.

Dvě velká pásma hor nad Pčinjou nás dělí od Skopje. Utěšujeme se, že je to naposledy, kdy musíme překonávat protáhlé dvanáctiprocentní stoupačky - ale v tom utěšování je i trochu trpkosti. To už pomalu vypadá jako tečka za dobrodružstvím.
Půlnoční Skopje vitá tříčlennou výpravu mořem světel a pouličním ruchem. Ani tady, už hezky daleko na sever od Soluně, Atén, Bejrútu, Káhiry, Luxoru a Asuánu - ani tady se nechodí na lůžko před půlnocí. Na levém břehu stará čtvrť s pevností, mešitami, bazary, křivolakými uličkami, za Vardarem nové město s nádhernými domy, paláci, hotely, obchody, plné barev, ruchu a prostorů, okolí poseté turistickými perlami.

V sídle makedonského Autoklubu nás ráno čekají novináři, fotoreportéři, příznivci motorismu. Slavnostní oběd, vlaječky, dárky na cestu a pak start. Dlouhý konvoj automobilů a skútrů nás provází daleko za hranice krásného města, které se nedlouho po našem odjezdu změnilo v kupu trosek a hrob několika set obětí ničivého zemětřesení.

Necháváme za sebou po pravé straně dálnice historické Kumanovo a necháváme za sebou také usměvavé, slunné počasí. První déšť! První déšť na naší cestě od té krátké průtrže mračen v rakouské Solné komoře. Ale urputné dešťové přeháňky nás pak pronásledují až do Niše. Také tady, jako všude od přejezdu jugoslávských hranic, se potkáváme u lidí, jako jsme my, s něčím větším a vroucnějším, než je profesionální všestranná ochota k cizincům v Rakousku, Itálii, Egyptě, Libanonu, Řecku - tady nám otvírají svá srdce. Kde zastavíme, shromaždují se kolem nás celé davy. Muži nám tisknou ruce, děvčata se usmívají. Co u vás, v Československu, vyprávějte! To už musíte jet? Škoda. Pozdravujte. Na shledanou!
Několikrát prostě nemůžeme odmítnout pozvání, a tak jsme se stali hosty v makedonských i srbských rodinách a mnohou sklenku jsme pozvedli na dotvrzení tisíciletého přátelství.

Na poslední hranici

Už jsme si tak zvykli na autopuť, že jsme pocítili kruté zklamání, když se před námi objevil výstražný nápis:
POZOR! KONEC DÁLNICE 1 KM.

A skutečně, tam dál se vine k Bělehradu pouze tělo autostrády ještě bez betonového a asfaltového šatu. Musíme ostře vlevo klikatou, ale docela dobrou silnicí na Kragujevac, velké průmyslové město s bolestnými vzpomínkami na krutou nacistickou okupaci. Jen něco přes dvě stě kilometrů - navzdory mapě stále a nekonečně kopcovitým terénem - a před námi se časně zrána objeví tabule s ohromným nápisem Beograd.

Jirka byl v Bělehradě několikrát, posledně před pěti lety. Ale stojí a dívá se s otevřenými ústy. Za tu dobu vyrostly světlé mrakodrapy a za Dunajem celé rozlehlé město. Tam, kde bývaly jen bažiny plné komárů! Široké bulváry - samozřejmě nikde žádná tramvaj, její zbytky ustoupily na periférii - stíněné mnohapatrovými budovami s plastickým průčelím a pestrými fasádami, obchodní domy, přeplněné zbožím domácím i z dvaceti třiceti států, v kinech filmy z celého světa. Myslím, že za zvláštní zmínku stojí nové čtvrti Starého Bělehradu. Obytné domy již barvitostí fasád, lodžiemi, širokými okny a vůbec neuniformovaným vzhledem přímo lákají k nastěhování. Vždyť byty v těchto šesti- až sedmiposchodových domech jsou mnohde zařízeny do posledního kusu nábytku.

Nevíme, kam dřív. Hned nás táhne moderní centrum, hned zase starobylá pevnost Kalemegdan, před jejímiž hradbami během tří tisíciletí milióny vojáků prolilo krev. Ted je z té citadely na ostrohu nad soutokem Sávy s Dunajem vojenské muzeum. Zrezivělé kanóny z pěti balkánských válek tiše civí k nebesům. Pohltil je park, který ve dne vyhledávají turisté, v noci milenci.

Hodně už jsme si toho řekli o všelijakých zříceninách a ještě víc o strojích; dovolte alespoň kratičkou zmínku o objektu, který, nemine bez povšimnutí oko žádného muže. Ne že by v jediné zemi na naší cestě nebyly dívky, na něž muž pohlédne se zájmem, ale vedle Egypťanek nejkrásnější jsou přece jen dívenky v Bělehradě! Čím to je? ptal jsem se Zinočky, štíhlounké sekretářky jedné firmy na Terasiích. Jen se smála. Myslela si, že to má být pro ni poklona. A také byla.

O tom, co je na sever od Bělehradu, vám moc nepovím. Vyrazili jsme až k večeru. A zase do deště. Úplné proudy se lily z černého nebe, veškerá důmyslná opatření proti vodě selhala a za hodinu jsme byli promočeni skrz naskrz. Nejhorší to bylo, když první stružky začaly stékat po zádech, po břichu - oh, kde je to rozžhavené Vádí Firan... Trvalo to chvíli, než jsme si zvykli, počasí tam na jihu nás přece jen rozmazlilo.

Třikrát jsme zastavili v osadách, vždy samozřejmě u hostince a pokaždé tady byl u čaje někdo, kdo hovořil česky nebo slovensky. Tady je ten jazykový ostrov našich krajanů, kteří tu žijí už třetí, čtvrtou generaci. Všichni krajané, jako by se domluvili, nás zvali do rodiny, pohodlím nás lákali - snad byste dál vtom lijáku nejeli-! Líbezné obrazy suché postele nám malovali, a tak jsme dorazili do Nového Sadu až o půl třetí. Pět velkých hotelů, ale nikde ani jediné volné lůžko. Nakonec, úderem třetí, zavřeli poslední restauraci na hlavní třídě. Rezignujeme.

Pozdě dopoledne jsme dorazili do Subotice, už na maďarských hranicích. Moc rád na tenhleten kus cesty nevzpomínám, i když za svítání přestalo pršet; než stroje zastavily na subotickém náměstí, byli jsme již napolo suší. Kdo má za sebou patnáct hodin jízdy na motocyklu v chladném dešti, ten pochopí, že na konci takové cesty skýtá motocyklista pohled poněkud skličující. Údy promrzlé, zdřevěnělé; když jde, má figuru, jako by stále ještě seděl na mašině.

Dost nás tady lidé politovali, ale ne s každým jsme se dobře dorozuměli: Subotica už je město napolo s maďarským obyvatelstvem, i nápisy jsou tu dvojjazyčné, vycházejí zde maďarské noviny. Nebylo to však marné, že jsme tu pochytili pár maďarských slovíček a vět, protože na další tři dny se nám staly údělem uherské pusty.

S jistou dávkou zlomyslnosti vůči našim silničářům musím konstatovat, že také maďarské silnice stojí nějakou tu třídu nad naší komunikační sítí. A Budapešť? Co do toho, že Praha má vzhlednější nábřeží, které nehyzdí násep elektrické rychlodráhy, co do toho, že naše Stověžatá má víc prejzových střech a most, který jí kdekteré město musí závidět, když v dopravě Praha i vůči Budapešti vypadá jako muzeum památek a obyčejů z dob Franze Josefa všelijaké paměti. Tohleto poznání českého motoristu mrzí, věřte mi.

A už je tu Györ, Ráb. Město spjaté s našimi dějinami, město jako zametené vlahým jižním větrem, ještě teď plné turistů, s čerpací stanicí, jak má být, spojenou se skvělou malou restaurací. Hlavní obchody otevřené ještě v devět večer a dopravní strážník před vjezdem na náměstí, jako by jen dychtil, jak by mohl cizímu motoristovi poradit. A tak parkujeme na místě, kde maďarského řidiče nesmí ani napadnout, aby zastavil. Z takového města se pak člověku ani nechce. Je už po půlnoci, když se slavnostním vřeštěním klaksonů zastavujeme před celnicí. Zas po dlouhé době vidíme úředního lvíčka a nápis ČSSR.

Jak to začalo, tak to skončilo

Tak vida.
Je časné dopoledne, ještě plné ranního oparu a na obzoru vyskakuje město, jemuž Libuše slávu prorokovala. Konec. Konec cesty. Přece jsme dojeli. Podívejme!
I tahle poslední etapa Československem něco nového přinesla. Měli jsme za sebou alpský sníh, žár dálných pouští i kruté balkánské lijáky, chyběla pouze mlha a té nám naše otčina nadělila v požehnaném množství a takřka v pevném skupenství.

Na hranici to ještě ušlo. Totiž po příjezdu. Ale když se za půl hodiny po improvizované besedě s pohraničníky znovu rozhovořily motory, vypadal výhled na noční jízdu do Bratislavy dost pochmurně. Mléčně pochmurně, abych se vyjádřil přesně.

Přes most jsme ještě trefili, ale pak nás zavalila mlha tak hustá, že na rozcestí jsme ani nemohli přečíst ukazatel směru. Někde to pak bylo trochu lepší, někde snad ještě horší a neujeli jsme až do Dunajské Stredy víc než patnáct kilometrů za hodinu.

Na jednom takovém zatroleném místě před námi pojednou vyskočilo ze smetany ubohé červené světýlko a reflektory vylouply z toho podmáslí neurčitou postavu v uniformě Veřejné bezpečnosti. I šlaka! Nikdo nás po celé cestě nezastavil, až teď doma. Ale ten muž k tomu svůj důvod měl.
„Jakpak to jedete!“ obořil se na nás hlasem poněkud nevrlým. „V takové mlze a vedle sebe! To je proti předpisům. A odkud a kam?“ Povídáme, že z Afriky a chvíli to trvalo, než se nám dostalo víry.

Nejen víry. ale i poučení, kde a kam odbočit.
Takové víc podzimní, nedomrlé slunce, nějaké dočista jiné než nad Sinajem, už dávno a dávno probudilo Bratislavu, když tři malé stroje kodrcaly v ulicích slovenské metropole. Trochu odpočinku, trochu zpovědi redaktorům z Večerníku, pár telefonů do Prahy - kdy a kam jako přijedeme - a už tady bylo poledne. Pak zase mlhou přes celou Moravu až daleko za Vysočinu. Jsme vymrzlí, oči z toho koukání do bílé zkázy vylezlé jako ropuchy, a právě tak přívětivý jeden k druhému.

Teď ta Praha na horizontu přece jen alespoň trošičku zlepšuje náladu. Dokonce můžeme nasadit úsměvy, když se pojednou vynořuje vůz televize a zvídavé oko kamery klouže sem a tam, aby nás doprovodilo až k příjezdu. Ten je domluven na desátou hodinu před Automoto-klubem v Opletalově ulici. Časově to dobře stihneme, to už je jasné, ba ještě zbývají tři čtyři minuty a Jiří zatím s chlapci od televize domlouvá trasu, která by jim poskytla atraktivní záběry. Únavou se nám zavírají oči a tak ke škodě dobrého jména malé expedice nevnímáme, co Jirka vyjednává. Sledujeme pionýra jak tupé ovce berana. Můj ty bože! Po těch zkušenostech.

Dodnes si nejsem jist, zda to Jirka udělal ze zlomyslnosti a ze svého pokřiveného smyslu pro humor, nebo prostě proto, že už měl v hlavě také jen tupou prázdnotu.
Fakt je, že jsme hrdě a úspěšně projeli městem a kolem Muzea zabočili na Václavské náměstí. Docela elegantním obloučkem se tří oprýskané mašiny stočily doprava - a už jsme byli v Opletalové ulici.
Tady mi Jirka kyne, abych ho předjel. To je od kamaráda hezké, že dává přednost nejmenšímu a nejlehčímu stroji. Tak přidávám plyn, cpu se do čela, blížíme se k Autoklubu - a koukám, koukám, vlastním očím nevěřím. Je tam docela slušný dav lidu, ale všichni zády k nám a dychtivě vyhlížejí na druhou stranu k Žižkovu.

Co dělat? Tak krásně naaranžované uvítání a je to docela zbabrané, redaktor z televize se chytá za hlavu. Zuřivě troubíme, zástup se obrací, nastává zmatek, odtud nás nikdo nečekal a není divu, že i uvítací proslovy jsou předříkávány odzadu. A pionýrští trubači slavnostních fanfár byli poněkud zmateni, nevěděli, na kterou stranu mají vlastně troubit.
No co. To už byl kismet. Groteskou to začalo, groteskou to skončilo - ale hlavně, že dobře.
Malé stroje ověnčené květy se stávají hrdiny. Fotografují mopeda ze všech stran. Dívám se na tu mašinku s údivem. Na tomhle že jsem projel třemi světadíly?

TEČKA ZA DOBRODRUŽSTVÍM – Doslov F. A. Elstnera

Dočetl jsem rukopis „Na mopedu k beduínům“ s podobnými pocity, jaké tuším zůstanou po poslední stránce knihy v nitru každého čtenáře. Směs úsměvné pohody, nové pohledy tam do těch zemí na jihovýchodě a trocha lítosti nad tím, že stránek není víc.

Měl-li bych charakterizovat Jedličkův cestopis, řekl bych, že je to pestrý pohled do sítě poledníků a rovnoběžek ze sedla mopedu. Bude dobré připomenout, že „Na mopedu k beduínům“ je vůbec první náš cestopis, čerpající z dálkové jízdy malých motocyklů, těch mašinek, na které se často díváme sice ne s pohrdáním, ale přece jen jako na dopravní prostředek dobrý tak k výletům za humna. A podívejte se na padesátikubíkový moped a pionýr: přejely velehory a projely žhavé pouště, pronikly i tam, kde tragicky ztroskotaly jejich desetkrát silnější bratři světové proslulé značky. Jaký div, že ke všem těm pocitům po přečtení cestopisné reportáže patří i hrdost a pýcha nad těmi stroji. Byly to naše mašinky!

Vydaly se na cestu po třech kontinentech. Mířily do dálav k jihu, kam je předešli lovci kilometrů, dávní pionýři, ovšem všichni v automobilech. Dvouválcová Tatra projela s přírodovědcem dr. Jiřím Baumem a sochařem F. V. Foitem z Alexandrie do Kapského Města. Manželé Škuhnovi cestovali v bílém škoda-rapidu z Pobřeží Slonoviny na Madagaskar, inženýr Bohumil Holas s malou aerovkou po asijských a afrických pistách. Maliř Josef Vyskočil opouští Prahu za volantem pragy a pak posílá pozdravy právě tak z indických džunglí, jako z Jihoamerických velehor u Hadího jezera, kde chtěl vylovit legendární poklad posledního císaře Inků...

Před motorizovanými průkopníky dálek ležely na všech trasách stopy jejich předchůdců slavných jmen - Holuba, Friče, Vráze, Musila, Němce, Havlasy. Ti tehdy putovali zvolna, pěšky, s karavanami nebo v průvodu barevných nosičů, s odjištěnou puškou přes rameno. Dobrodruzi? Ano, všichni! Proráželi, pátrali, objevovali, ale všude přitom hledali dobro a družnost, kamkoliv dojeli. Nu, o třetí věk našeho cestovatelství nyní zahájily malé jednostopé stroje. Jak se osvědčily a co všechno zažily, to jsme si právě přečetli; myslím, že platí co o nich hned první minutu po návratu řekl africký cestovatel L. M. Pařízek: Tomuhle říkám maturita s vyznamenáním.

Sledovali jsme start výpravy v Praze s trochou úzkosti, proč bych to tajil. Řeknu rovnou, že jsme věřili víc jezdcům než strojům. Vedoucím výpravy byl osvědčený dálkový jezdec MUDr. Václav Potužník, týž, který mě před několika lety na jednostopém stroji doprovázel z Bukurešti do Prahy, když jsem se tehdy vracel v červenobílé octávií z dálkové jízdy po Sovětském svazu. V paměti jsme měli daleké reportérské jízdy po východní Evropě, které na skútru manet podnikl I. M. Jedlička. A Jiří Brabenec má za sebou tisíce zahraničních kilometrů na dvěstěpadesátce. Všichni byli fyzicky tak v kondici, jak si jen můžete přát. Ale nad stroji visel otazník. Nikdo si netroufal říci, co se stane s mopedem v písečné bouři a jak pojede pionýr terénem, jehož písek má teplotu osmdesát stupňů Celsia. I nad přetíženým manetem, vždyť je to pouhá stovka, se krčilo rameny. Nu, jezdci nezklamali. A nezklamaly ani stroje.

Prožil jsem cestovatelskou partituru naplno. Říkají, že moje světoběžnická vášeň ze mne udělala „lovce kilometrů“. To přiznávám, ale proti sovětským a americkým „nebeským lovcům“ jsem byl jen ubohým drožkářem. Domnívám se přitom, že ani jim, ani nám, formanům řídítek nebo volantů, nevzala dopravní technika duši a cestám pel romantiky. První český motoristický cestopis o dálkové jízdě na dvou kolech to znovu dokazuje. /F. A. Elstner/

/ K O N I E C /

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravovali: Pilgrim & Tomáš Hajduch - Awia