Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Triumph

Diskusia Diskusia k článku (2)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 14.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 21.03.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 14438 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Dobrodružstvo malých motocyklov sa pomaly blíži k svojmu koncu. Po malom fenickom intermezze sa ich svetobežnícke kolesá znova dotkli európskej pôdy. Aj keď domou to majú ešte ďaleko...

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

KAPITOLA DEVÁTÁ: OD NILU K VLTAVĚ

Kapitán lodi Esperia nedůvěřivě vrtí hlavou.
Tenhle pohled jako by už znal. Tuhle událost jako by byl už kdesi prožil. Příhodu do puntíku stejnou: Praží slunce, palubní hodiny se blijí k desáté, loď připravena k odplutí poprvé zahouká - a najednou se přiřítí tři malé mašinky, těhotné všelijakou bagáží a jejich do černa opálení, pohublí, zašmírovaní a celkem nevzhlední řidiči se domáhají nalodění. A už se na lanu jeřábu snáší dolů síť a propuká nervózní zmatek.
Ano, to už kapitán někde musel zažít. Ale, u všech žraloků, kde jen, kde?

„Tahle banda už nás jednou zdržela v Brindisi“, povídá truchlivě první důstojník.
Ovšem, na předposlední plavbě, na mou duši! Tytéž stroje, tíž lidé, jenže nyní oboje trochu zpustlejší. Teď se vznáší poslední stroj. Titěrný moped tančí v síti, zatímco ti tři skáčí na můstek, který se s nimi zvedá. Nu, a Esperia, poslušná lodivoda, odráží a dává Přístavu šťastného návratu sbohem.
My také. Ale protože jsme nenapravitelní optimisté, říkáme ještě - na shledanou - maa saláma!

Zády k tropům

Je za námi dalších tisíc kilometrů. Od obratníku Raka přes Káhiru do Alexu. Do Alexu podle hovorové řeči, do Alexandrie podle mapy. Metropole na Nilu nás uvítala dobře známou tváří. Nic se tu nezměnilo, naše pokoje v hotelu Victoria na sáhiby - jak jsme si s úsměvem říkali - čekaly s čerstvými květinami a stohem pošty. Před odjezdem ještě kupa věcí k vyřízení: návštěvy. přednášky, korespondence - a samozřejmě také ten klatý velbloud. Co, ke všem šejtanům, s tím vyhraným zvířetem?

Ahmeda Ebejta bychom smrtelně urazili, kdybychom dar vrátili.
„A vypravit se s velbloudem domů?“ uvažuji. Zní mi to docela lákavě. Pokud vím, ještě nikdo do Prahy na velbloudu nepřijel. Trochu v duchu počítám. „No jo, ale to bych se vrátil až napřesrok...“
„Co takhle odvést ho daleko do pouště a tam tu potvoru pustit?“, navrhuje Jiří.
„Prosím tě!“ Vašek má po trpkých zkušenostech ke krkolomným nápadům seniora výpravy zavilou nedůvěru. „Kdoví, co by z toho zase pošlo. Tady by se hned vyptávali, co jsme s hrbounem udělali...“
„Nějak se toho prokletého zvířete zbavit musíme“, povídám. „Jeho oči srší potměšilou nenávistí. Mám z toho prevíta hrůzu...! Co kdybychom ho někomu dali...“
I stalo se, že náš oddaný skromný přítel Alf dostal velblouda. Doufám, že mu ta kousavá, zákeřná bestie neurvala rameno.

Poslední noc ve městě, které nikdy nespí... Ráno vyrážíme, do večera jsme pohodlně v Alexandrii, kde už kotví loď, která příšti den dopoledne ponese malé motocykly vstříc dalším dobrodružstvím. Jenže jsme zapomněli na kismet. Uběhlo ráno i poledne, slunce se přehouplo přes zenit a my stále ještě civěli v Káhiře. Ještě to a ono a ta a ta návštěva, balení nám také moc nešlo od ruky, protože nešlo ani od srdce. Krátce a dobře - byli jsme rádi, když mašiny vyrazily před půlnocí.

Už jsem myslím říkal, že z Alexu do Káhiry - a tudíž také naopak - vedou dvě silnice: jedna pouštní, tu již jsme poznali, a druhá deltou. A protože pouštní se na noc z bezpečnostních důvodů uzavírá, nebylo zde na vybranou: museli jsme nilskou deltou.

Dalo to trochu práce vymotat se z největšího města Afriky a nalézt trasu na Tantu, Alexandrii. Poprvé po dlouhé době jsme si užili jízdy v chládku - v deltě je vždycky o několik stupňů míň než kdekoliv v Egyptě, a jen tak v košilích nám k ránu byla málem zima. Navíc jsme ještě uháněli na plný plyn a ono to při pětačtyřicítce přece jen profukuje. Před námi byly téměř dvě a půl stovky kilometrů. Teoreticky jsme mohli být ráno v sedm v přístavu. Obecně je však známo, že mezi teorií a skutečností bývají rozdíly.

Cesta byla místy všelijaká. Křižovatky jen s arabskými ukazateli směru; Jirka vždycky na ty nápisy civěl brejličkami a luštil je jako egyptolog skalní nápisy; museli jsme tankovat a napřed rozespalého muže od benzínové pumpy přesvědčit, že ho nechceme zavraždit, ba ani oloupit. Brzy jsme nechali té pětačtyřicítky a jeli slabou třicítkou, neboť na silnici ještě dávno za tmy vyrukovaly doširoka naložené káry, samozřejmě neosvětlené, osli s otýpkami čehosi a feláhové, kteří se klidně ubírali středem silnice. Slunce se vyhouplo nad zeleň kukuřičných a bavlníkových polí, nad sady, háje a lány cukrové třtiny, protkané hnědými, v šikmých paprscích lesklými stuhami kanálů, a jsme sotva v polovině cesty.

 Libanonští velblodáři pomalu mizí ze silnic, kde vládne kamión
Libanonští velblodáři pomalu mizí ze silnic, kde vládne kamión

Našeho šéfa chytá nervozita, která se chvílemi mění v amok. Máme lístky na loď, jen ta kocábka je ještě hezky daleko na malé stroje. Dojedeme? Vypadá to zatím dost neutěšeně. Noc odnesla nebezpečí srážek s neosvětlenými povozy, ale zato silnici zatarasily zástupy kár, oslů, mul, nákladních aut a lidí, bezpočet mužů i žen a také dětí, a to se všechno po cestě, která co chvílí kličkuje osadou, valí v pestré směsici sem a tam. Musíme se stále proplétat a je těžké udržovat i jen třicítku. Teprve dlouho po deváté nás pohlcuje Alexandrovo město, nesmírně dlouhé, a přistav je jako z udělání až na druhé straně. Všude v ulicích lidi jako o jarmarku. Houkáme a křičíme, jsme ochraptělí, ale ručičky hodinek se nezadržitelně blíží k desáté. A ještě celní formality!
Tak se stalo, že toho dne kapitánu lodi Esperia tři malé motocykly hnuly žlučí.

Do zemí fénických

Na Esperii jsme jako doma.
Důvěrně na nás hledí paluby, jen lidé se vyměnili, i když ne jejich celkový obraz. A něco se změnilo, kapitálně, na mou duši! Necestujeme jako páriové v podpalubí, ale v turistické třídě. Nad námi je - společensky i fakticky - ještě druhá a první třída - ale jaký to rozdíl proti minulé plavbě! Za rozbřesku už nemusíme prchat před proudy vod, hovíme si s mistrem od Fiata v kajutě se čtyřmi lůžky. Cestující v turistické třídě má také nárok půjčit si za sto lir každý den rozkládací lehátko. Ohromně se na něm leží. Přimhouřenýma očima se díváte na zvlněné moře a občas jimi doprovázíte pohledný zjev, jenž podpatky vyťukává na podlaze paluby výzvu k randez-vous. Nu, a někdy leckdo takové výzvě podlehne. Může z toho být hezký večer.

Píšeme reportáže, studujeme haldy průvodců a příruček o Libanonu a Řecku, Vašek se stará o blaho pojízdných mechanismů.
„Jo, tohle je něco jiného, než když jsem tu plul prvně „- Jirka se rozvaluje v lehátku a dívá se za obláčky camelky. Chápe se jich svěží vánek, nese je k zádí. Esperla pluje teď rychlostí takových pětadvaceti uzlů; není to moc, ale nemá na cestě žádné zdržovačky, nemusí se vyhýbat ani oslům ani feláhům. „Kdepak tehdy,“ pokračuje náš světoběžnický komplic, „to byla hotová otročina. Rub romantiky. To jsem začal moře nenávidět.“

Ano, to bylo tehdy, když se Jirka plavil jako druhý plavčík na prohnilé bárce s pyšným názvem Santa Maria di Roccella; zdánlivě to byla obchodní loď s mateřským přístavem v Bari. Ve skutečnosti ta rachotina s pomocným gazolínovým motorem sloužila všem nahodilým hanebnostem od obchodu s bílým masem až po pašování hašiše, hlavního zdroje příjmu jejího hrůzného patrona. Den co den složil kapitán Badoglio na zpuchřelou palubu alespoň jednoho námořníka. To byl jeho způsob, jak si udržet respekt. Lodnící si to nechávali líbit ze dvou důvodů: jedním z nich byl stále odjištěný devítiranný válečkový revolver systému Steyer a druhým podíl na zisku, který někdy až desateronásobně přesáhl mzdu.

Práce našeho ubohého námořníčka na tomto lotrovském plavidle spočívala v drhnutí podlah, v otloukání rzi z kotevních řetězů a jejich čištění do stříbrného lesku pouhým pískem, v šplhání na hret nejvyššího stožáru, odkud se pátralo po policejních člunech, v umývání cínových misek a tak, za což se při šestnáctihodinové pracovní době druhému plavčíkovi dostalo četných uznání ve formě facek a kopanců. Není divu, že náš čacký jun - tehdy to byl jun, jak ten čas letí! - nijak k patronovi a posádce nákladní poloplachetnice Santa Maria di Roccella nepřilnul a při první zastávce v Bejrútu práskl do bot.

„Bejrút. Páni!“ šklebí se emerítní dobrodruh. „To budete koukat! Tam jsou uličky tak úzké, že často, když někoho potkáte, musíte se vyhnout bokem. A přitom mít oči na stopkách, protože nikdy nevíte, zda ten druhý vás nemíní skřípnout. V Bejrútu si užijete! Všude špína, zlodějna. Splašky vám tam z oken vylévají na hlavu a ty nádherné rvačky v přístavních krčmách! Koukejte, vyhrnuje si rukáv a zálibně hladí jizvu na paži. „To si přijdete na své!“
„I jinak to musí být zajímavá země,“" nadhazuje Vašek.
„To jo, ale tak ve Městech. Jinak prakticky žádné cesty! To si zažijeme. A hned od pobřeží se zvedají parádní hory, také na nich tu a tam něco roste, říkali, že tam dříve bývaly cedry...“
„Za dob Féničanů,“ přikyvuje náš učený doktor. „To byla jejich pravlast.“

Díváme se dychtivě na návětrnou stranu, tam někde se brzy objeví ta bájná země. Ano. Odtamtud se mistři starověké plavby rozletěli do světa, aby založili na druhé straně moře Kartágo, pronikli až do Anglie a Grónska a jako první v historii obepluli Afriku a snad se dostali až do Ameriky, dvatisíce let před Kolumbem. Ale trvá to Ještě hodinu, než se na severovýchodě vynoří obrys nebetyčného horského pásma a za nějaký čas i pobřeží. Už je tu i přístav a za ním město. Nevěříme vlastním očím.

V dalekohledu se objevuje ultramoderní město, šestnáctipatrové barevné domy, široké bulváry, poslední slovo architektů a urbanistů. Město jasné, veselé, obklopené a prolezlé svěží zelení, pobřežní třídou se šinou řetězy automobilů posledních typů. Žádná doupata, žádné smrduté uličky, nic z toho, o čem kamarád básnil.
„Tak to je ten tvůj Bejrút?“ povídám zklamaně.
„Inu,“ Jirka si mne rozpačitě bradu, „svět se změnil. Kdo by to řek, že v Libanonu“ - nedůvěřivě vrtí hlavou.
Esperia spouští můstek k zemi, která nám hned na začátku připravila překvapení.

Velryba, Jonáš a obchod

Prakticky žádné cesty. Ph!
Z Bejrútu vyjíždíme skvělou autostrádou. Vpravo necháváme zátoku, jeden ze šlágrů cestovních kanceláří, neboť přímo v tomto zálivu velryba spolkla biblického Jonáše a tady se o tom turisté hádají. Je to v dnešní době k neuvěření, ale opravdu se hádají a rozdělují na tři skupiny. Jedni tvrdí, že žádná velryba nemohla Jonáše spolknout, protože má v hubě hotové mřížoví a dokáže zhltnout sotva sardinku. Druzí hulákají, že bible v originále nemluví o velrybě, kde by se tu také vzaly, ale o velké rybě. Kupodivu mezi tou turistickou smetánkou vševědělů je nejmenší skupinka třetí, lidé, kteří s bolestným úsměvem naslouchají těm planým debatám. Ti třetí neříkají nic, ale když se zeptáte, odpovědí: Je žalostné patřit na tyto ubožáky, kteří se hádají o nic jen proto, aby se dalo utržit cestovním kancelářím. Samozřejmě že Jonáše nespolkla žádná velká ryba, aby ho pak živého vyvrhla. A samozřejmě že prorok, co o tom psal, neměl na mysli velrybu. Takovým fantastou ten starověký písmák být nemohl. Tak jak je to? Nu - jak. Je to alegorie, samozřejmě.

Nejsme puncovaní znalci bible, a proto se nám tohle zdá docela rozumné. Tak jako tak se spokojíme s krátkou koupelí v „Jonášově zátoce“ a pak vzhůru do hor tou pohádkovou asfaltkou. Vpravo zůstává odbočka na nejmodernější letiště Levanty, vlevo firma našeho Strojexportu a budova klubu novinářů, proti níž sídlo naši obdobné instituce v Praze vypadá jako popelka, kterou přejel trolejbus. Ve výšce asi tří set metrů zastavujeme a hledíme na město, jehož moderní stavby a čistota zastíní všechno, co můžete vidět v Rakousku a v Itálii. Nikde jsme také nepotkali zbidačelé domorodce, jak o nich Jirka květnatě hovořil. Naopak se zdá, že lidé tu žiji na. úrovni, do jaké mají země, jejichž prach jsme už zvířili, ještě hodně a hodně daleko. Ale třeba je to jen vizitka Libanonu, uvidíme, jak bude dál, ve vnitrozemí, konečný úsudek si nechme na později. A abych to měl za sebou, řeknu hned, že jsme první dojem příliš korigovat nemuseli. Je pravda, že obyvatelé některých zastrčených míst žijí hůř než Bejrúťané, ale obrazy drásavé bídy nenaleznete. Také nikde nikdo na nás nežebral a o bakšiš si řekl jediný chlapec v Sofaru, když nám nabízel několik snítek z nedávno vysazeného cedru.

Trochu nad tím vším vrtíme hlavou. Co je příčinou jistého blahobytu v Libanonu? Příčiny, zdá se mi, jsou tři: osvobození země z koloniálního útlaku, snaha Libanonců udržet se mimo útočné bloky a pak obchod. Obchod? Ptáte se, jak může obchod tak dalekosáhle povznést zemi, která má desetkrát menší rozlohu než Rakousko, z toho většinou hory, a něco přes půldruhého miliónu lidí. Inu jak. Féničané byli vždycky skvělí obchodníci a také jejich potomci vědí, jak na to. Studnou jejich blahobytu je reexport, tranzit. Je jisté, že takové hospodářství není spolehlivé a neskýtá dlouhodobé vyhlídky. To však Libanoncům těžkou hlavu nedělá. Příliv peněz umožnil rozvoj země a snad nyní položí základy i k jakémusi průmyslu. Pak se uvidí. Lepší život také vytvořil předpoklady pro vzdělání. A tak se dnes do bývalé Fénicie vracejí mladí Libanonci s inženýrskými a doktorskými diplomy z Londýna, Moskvy, Paříže, Prahy, Říma, Bostonu, Tokia. Lidé, jejichž rodiče neviděli automobil.

Přes libanonské hory

Konvoje vozů, zpestřené těžkými dálkovými kamióny pro Sýrii, Jordánsko a Irák, nás předjíždějí po autostrádě vzhůru na hřeben Libanonu. Čtyři měsíce v roce - tady v subtropickém pásmu! ¬leží pod sněhem a láká tisíce lyžařů. Jsme ve výšce krkonošských hřbetů a cesta pořád stoupá, aby na každé zatáčce odhalila pohádkový výhled dolů: na obrovitý, barvitý amfiteátr velkých hor, na tyrkysové moře, bejrútskou perlu, na vesnice a městečka rozhozená při pobřeží z nedohledna do nedohledna. Kóta 1542 metry. Výš už to nejde. Stojíme na zaobleném hřebenu Libanunu, pod námi na východ je široké a do nedohledna dlouhé okrové údolí Bekaa, za nim další obrovité horské pásmo - Antilibanon.

Z téhle rozhledny máme velký kus Libanonu jako na dlani. Městečka, do jejichž syrských uliček přímo skočila moderní doba, a o kus dál tábor nomádů. K bílým stanům míří karavana velbloudů. A nad ní jako velký rozhněvaný džin bouří a vznáší se třpytná helikoptéra. V Chauře, plné vil a letohrádků, se silnice štěpí: vpravo do Damašku (moc nás to tam láká, ale čas - čas!), vlevo do Baalbeku.

Údolí Bekaa, to je takový zlatý pruh země libanonské a branou k němu čisťounké, výstavné, přívětivé městečko Zahle, kde na pocestného v žáru letního subtropického dne čeká restaurace s bezvadnou klimatizací. Zmrzlina se šlehačkou je skvělá a levná. Skoro jako v Itálii. Jirka má oči navrch hlavy. Tohle tedy uprostřed Libanonu jistě nečekal. Ještě pár kliček a cesta - stále jako ze silniční výstavy - ubíhá středem prosluněného údolí; někde dvě míle vpravo nás už sleduje hranice Sýrie. Po stranách pole, tu a tam velbloud, pár mul a oslů, ale hlavně auta. Hm. Je snad Libanon obrazem Orientu blízké budoucnosti?

Tajemný Baalbek

Sotva po třiceti kilometrech jízdy jako podle pravítka vyskakuje před řídítky další městečko, velké asi jako Zahle, půl Orientu, půl Evropy, půl moslimství, půl křesťanství.
Na rovince okolo světlehnědá pole, v údolíčkách a roklích temná zeleň, ale v dohledu už zase kamenitá poušť zvedající se k horským úbočím. Tam někde bývaly ty proslulé cedrové háje, po nichž zbyly jen zprávy dávných letopisců a vzpomínky v národních písních Libanonců.

Hned na začátku odbočuje doleva ulice, která se za chvíli mění v asfaltku. Švihne sebou serpentínkou kolem rozhozených zřícenin, trochu klesne a najednou před nás staví obraz ohromující monumentality a strhující krásy. Baalbek.
Baalbek! Dostaveníčko bohů, k jejichž cti se tu na mohutném ostrohu zvedají zbytky nádherných chrámů. Širokým, rozdroleným schodištěm do stínu sloupových bran prošlo Již devatenáct století. V chrámovém nádvoří kdysi tisícové zástupy vzývaly mocnou nadpozemskou bytost, ale dnes tu naše kroky vyplaší jen smaragdově zelenou ještěrku. Zmizí ve spáře obrovitých kvádrů a sleduje nás zvědavýma očkama. A zase trosky schodišť; teď až na vrchol akropole, kde stával chrám se sloupy nejvyššími v celé římské říši. Pod námi zeleň stromů a keřů, v dálce se ztrácí údolí Bekaa, a po stranách obrovité hřebeny Libanonu i Antilibanonu. V jejich stržích pod hřebenem se ještě třpytí sníh. A přitom tady je přes 40 stupňů ve stínu! Avšak naše kroky znovu vábí to, co je v dosahu rukou.

 Snad ano, snad ne. Kamenná rampa z níž možná startovali hosté z vesmíru
Snad ano, snad ne. Kamenná rampa z níž možná startovali hosté z vesmíru

Zlatem, stříbrem a drahokamy se kdysi třpytila největší svatyně, jakou kdy člověk v této části země postavil. Jupiter, Venuše a Merkur přijímali oběti a obdiv ve vznosných sloupořadích, v místě od pradávna zasvěceném dárci života - Slunci.Tak vzniklo město chrámů Héliopolis - Baalbek - Město boha Slunce.

Ty doby zapadly do starověku bez ozvěny a dnes zůstalo vztyčených jen šest sloupů z dvaašedesáti, podpírajících nebesa hlavního, Jupiterova chrámu. Zmizelo 240 překrásných soch bohů a bohyň, i poslední drahokam, poslední perla, poslední zlatý či stříbrný plíšek odškrábli nomádové se stěn již kdysi na začátku moslimské éry - ale i dnešní zříceniny ohromují svou velkolepostí. Jejich trosky nezakryly ohromnou terasu, na níž byla postavena akropole chrámového města.

Terasa na vrcholu skalnatého ostrohu, na niž teď padly naše stíny, zůstala. A není divu, neboť nikdo v minulosti nemohl odvléci obrovité kvádry. Ba nedokázal by to nikdo snad ani dnes, protože na celém světě není tak silný jeřáb, aby mohl velké kamenné bloky z této terasy zvednout. Vždyť jednotlivé kvádry váží 500-600 až 1000, ba i 2000 tun! Tedy tolik, kolik váží loď, kterou jsme do Libanonu připluli. Jak ty omračující kvádry opracovali a dopravili až sem z téměř kilometr vzdáleného kamenolomu? Jací Titáni a s jakými technickými prostředky je sem dokázali uložit? Proč a kdo postavil tuto terasu? A kdy vůbec vznikla? Vždyť mamutí kvádry Cheopsovy pyramidy, po nichž jsme nedávno šplhali k vrcholu nejvyššího jehlanu světa, jsou proti těmto kamenům ubohými zakrslíky. Dvě a půl tuny proti dvěma tisícům! Expedice, která zde před naším příjezdem prováděla archeologické sondy, spočítala, že k dopravě jediného středně velkého kvádru z baalbecké plošiny by bylo najednou zapotřebí kolem sedmdesáti tisíc lidí! Na co vlastně tehdejší stavitelé tak obrovské kvádry potřebovali?

Otazníky znepokojovaly poslední desetiletí badatele z celého světa, až na ně odpověděla odvážná teorie, jež se současně stala mezinárodní senzací. Je zjištěno, že terasa byla postavena již dávno před tím, než na ní Římané v prvním století našeho letopočtu vybudovali chrámy. Mohli být staviteli té mohutné plošiny jejich předchůdci - Féničané? Ano a ne. Ano proto - a jen proto - že nikdo jiný nepřicházel v úvahu. A ne z toho důvodu, že Féničané, i když si libovali v kyklopských stavbách, přece jen nikde jinde nedokázali nic ani zdaleka podobného. Navíc tu pak byla opodstatněná domněnka, že baalbecká terasa pochází z nejčasnějších, ne-li již z předfénických dob.

Komu tedy přičíst autorství tohoto veledíla?
Tuhle otázku jsem o několik měsíců později v Moskvě položil inženýru Alexandru Kazancevovi, který se spolu s docentem Agrestem začal zabývat libanonskou záhadou. Shromáždili obsáhlý porovnávací materiál a nakonec vybrali řadu styčných bodů. Když je pak porovnali s baalbeckou terasou, dospěli k ohromující hypotéze: už kdysi dávno navštívili naši Zemi inteligentní bytosti z vesmíru. Podle této teorie někdy - snad před osmi až jedenácti tisíci lety - přistála tady v Libanonu kosmická loď z jiné planety a také odtud odstartovala. A místo startu? To je právě Baalbek. Obrovitá plošina, kterou zachytily objektivy našich fotoaparátů, není nic jiného než odpalovací rampa nebo monumentální památník na návštěvu hostů z vesmíru. Bytosti z civilizace vyspělejší než je dnes naše, mohly pomoci své techniky stavbu zvládnout.

Odvážnou domněnku kromě jiného podpírají nálezy zvláštních minerálních útvarů v oblasti Baalbeku: Jsou to tektity, zcela určitě vesmírného původu, o nichž věda předpokládá, že je na Zemi dopravily ve velkém množství meteory. Jinou nápadnou známkou jsou kresby předhistorických lidi v saharských jeskyních z oblastí, které měly s tímto územím čilé styky. Některé postavy prý věrně připomínají neuměle namalované kosmonauty i s anténami na přilbicích. Vědečtí odpůrci však tvrdili, že je to oděv kouzelníků a to, co mají na hlavě, není přilba, ale tykev. Jenže proti tomu zase svědčí řada jiných důkazů. Alexandr Kazancev mě překvapil jednou takovou kresbou objevenou profesorem André Lotem. Podoba je opravdu víc než nápadná. Vyprávěl mi se zaujetím, jak ji nedávno ukázal prvnímu kosmonautu Gagarinovi. Jurij Gagarin si kresbu důkladně prohlédl, podepsal ji a pak se se svým „předchůdcem“ představil divákům v televizi.

Návštěva hostí z vesmíru by také nejuspokojivějším způsobem vysvětlila legendární záhubu měst Gomory a Sodomy, která podle tradice a tisíce let starých zápisů vyhladila síra a strašlivý žár. Předtím, jak tvrdí legenda, dva cizinci vybízeli obyvatele, aby město opustili. Žena, která se při útěku ohlédla, uzřela prý obrovský až k oblakům sahající sloup dýmu a ohně. Zato, že se ohlédla, prý zkameněla. Docent Agrest se domnívá, že Sodoma a Gomora jež nebyly od Baalbeku o mnoho vzdálenější než Brno od Prahy - se staly obětí odpálení přebytečného atomového paliva meziplanetární rakety. V okolí je dodnes o něco větší radioaktivita než jinde. Archeologický průzkum v celé oblasti potvrzuje, že tu skutečně došlo k nějaké strašlivé katastrofě, kterou dosud věda nedokázala uspokojivě vysvětlit.

Zajímavý doklad, podporující teorii o návštěvnících z jiné planety, došel inženýru Kazancevovi z Japonska krátce před našim rozhovorem. Na ostrově Chon-Su objevili při vykopávkách hliněné sošky Dogu staré mnoho tisíciletí. I člověka bez fantasie napadne shoda oděvu Dogu s dnešními hermetickými skafandry a přilbicemi kosmonautů s polarizačními brýlemi; shoda opravdu zarážející. Inženýr Kazancev a kandidát fyzikálně-matematických věd, docent M. Agrest opírají svoji teorii o více podobných možností, z nichž však každou o sobě možno vysvětlit i jinak než souvislostí s dávnou návštěvou z vesmíru.

Naproti tomu jejich ucelený řetěz je víc než nápadný, a proto věda ještě nemohla říci o Agrestově domněnce poslední slovo. Snad má profesor Agrest a mnozí jeho přívrženci, vědci z evropských států i z USA, pravdu, snad ne, kdo to dnes bezpečně může tvrdit? Je proto docela možné - a nám se to zdá dokonce pravděpodobné - že malý moped stojí na místě, kde na něho padá stín stavby inteligentních bytostí, které kdysi dávno překonaly dálavy vesmíru, aby se podívaly na naši matičku Zemi.

Hladíme rukama obrovité bloky, z nichž každý váží více než plně naložený těžkotonážní vlak, procházíme svatyněmi, z nichž nový bůh vyhnal staré bohy před patnácti stoletími. V zeleném údolíčku přímo pod chrámovým městem nás zve zelinář. Má domek postavený z opracovaných kamenů, které kdysi otroci pod dozorem římských stavitelů vynesli na akropoli, a s pýchou hovoří o Baalbeku. Kdepak nějací cizinci z jiných planet nebo Římané, ne, to všechno jeho předkové tady postavili... A věděli proč - nyní se sem hrnou bohatí turisté z celého světa. O jablka, hrozny, pomeranče, broskve nesmlouvají a za každou bajku o hrůzách kolem hašiše se odvděčují dárky. A to je jistě důležitější, než kdy a kdo a proč postavil tamto nahoře...

Zase starou pevninou

 Pár dní na lodi Esperia sotva stačí k zaznamenáni bohatých dojmu
Pár dní na lodi Esperia sotva stačí k zaznamenáni bohatých dojmu

Tak tenhle přístav, u něhož jsme před čtvrt hodinou zakotvili, je Pireus. Řecko. Země od pramenů Labe a Vltavy ještě hezky vzdálená, země pohledná, zajímavá, posetá památkami - ale přece už jen Evropa. Přísahám, že když moped dosedl na kvádry nábřeží, smutně vzdychl. To nebyla pneumatika, to byla jeho duše, která ve vzpomínkách dlela v dálavách pouští, kochala se pohledy na pohádkové oázy, hledala před palčivým sluncem ochranu v stínu štíhlých minaretů, zajásala na vrcholcích Libanonu... a nyní pod sebou ucítila tělo kontinentu, na němž se zrodila a do něhož se i se svým mopedím tělem vrací.

Evropa - tak už zase Evropa? - to je předzvěst nedalekého konce bohatýrské cesty. A na ní, jen na ní mohl moped dokázat, že je důstojným partnerem nejen všech padesátek, co se jich na světě vyrojilo, ale i mnohem silnějších strojů. A teď se vrací domů. Jako do penze. Nic se mu nedivím.

Máme za sebou z Bejrútu hezkých pár set kilometrů, ale co do toho, když jsme je absolvovali jen lodí. Co na tom, že jsme viděli také kousek Turecka, když jsme nemohli projet po mašinách asijskou část říše půlměsíce. Naše stroje nedostaly povolení. Ze všech zemí to bylo jedině Turecko, jehož konzulární úředníci - ne, nezamítli, kdepak! - ale prostě nevyřídili žádost o vízum. Pustili nás na prohlídku Istanbulu, jeho bazarů, mešit, pevností, dostali jsme se v evropské části Turecka až k Černému moři - vnitrozemí zůstalo tabu. Nemějte mi proto za zlé, že tahleta knížka je ochuzena o motoristickou paletu země na Bosporu.

S konvojem Mr. Johnsona

Jsme tedy v Pireu. Nevidíme však žádné děti z Pirea, o nichž pěje na celém světě populární píseň, nevidíme dočista nic než tichou, opuštěnou loď, pusté nábřeží a prázdnou celnici. Za ni všude, kam oko dohlédne, sytá veselá zeleň, po níž se našim očím tolik stýskalo. Není divu, že jsme tu zůstali poslední - za to mohou stroje, které nyní tlačíme před zívající celníky. Oštampilkování pasů a karnetů nějakou tu minutu trvá, pak kosý pohled na obrovité vaky a doktorův pojízdný trezor - obvyklá otázka: Máte něco k proclení? A obvyklá odpověď: Nic.

Souběžně s nábřežím vede ulice s cestovními kancelářemi, směnárnami, s obchody a restauracemi, které nás mocně lákají. Nemáme však ani drachmu, jsme bez peněz, šek můžeme vyměnit až v Aténách. Naštěstí Pireus je dnes už předměstím Atén. Probijeme se ulicemi s docela slušným provozem, vede tady také jakási elektrická rychlodráha, či co, jedeme a najednou koukáme celí vyjevení. Přes hlavní třídu transparent VÍTÁME VÁS! v angličtině a řečtině, moře praporů a vlajek, po stranách davy, které hromově hulákají. A - na mou duši - nikde nic - hlavní třída pojednou jako vymetená, jen ty tři oprýskané mašiny jedou pyšně mezi jásajícími špalíry.
„To je přece uvítáníčko!“ huláká do toho všeho řevu, kořeněného nyní i dechovkou, muž na pionýru.

Divám se po očku na našeho čackého náčelníka, je mu trapně. Už nám svitlo, že jsme do něčeho omylem vlezli. A všechno nás to zdraví, děti v prvních řadách si na tři legrační motoristy se zalíbením ukazují, ale nad hlavami jim vlají americké prapory - u všech bohů olympských, abychom tady tak způsobili nějakou mezinárodní zápletku! Situaci vyřešil vůz, který nás předjel, vůz tak luxusní, že jsem se až zakymácel a úžasem div nespadl s mopedu. No bodejť, tohle je jiné číslo než stroje ze Sinajské pouště, tady jede sám tehdejší americký vícepresident Johnson. I nám blahosklonně kyne a už s celým svým doprovodem mizí.

Za chvíli končíme na náměstí, jemuž vévodí našňořený palác a před palácem chodí ohromně parádním krokem vojenská stráž v starořeckých bílých uniformách se sukničkami. Dva vojáci s puškami přes rameno se jako automaty otáčejí, dupají, zvedají vysoko nohy a přitom nehnou ani brvou, inu krása, které se nemůžeme vynadivit. My dva na padesátkách, neboť z toho všeho trochu vyšinutý náš statečný vůdce šel zatím opatřit to nejdůležitější, to jest drachmy.

Tak tu stojíme, rozhlížíme se a hle - nejen že tady nikdo neparkuje, ale před královským palácem je parkování několika značkami zakázáno. Z uctivé vzdálenosti civějí dva strážníci a je nám jaksi s podivem, že nás už s kletbami nevypudili a nenapařili pokuty.
„Je vůbec divné,“ uvažuji, „že nás už nehnali, jak jsme se zamotali do toho procesí Mr. Johnsona.“
„Asi z nás jde strach,“ soudí Jiří.
Avšak zkušenosti později ukázaly, že důvod dlužno hledat jinde. V Aténách ještě víc než v Itálii platí, že cizinci je dovoleno vše. Však mnozí ze zámořských dálav toho také plně využívají. Turista je tady pánem bohem.

Pod aténskou Akropolí

Na hlavních aténských třídách s frekvencí dosti fantastickou je zapovězeno jezdit s mopedy a vůbec s padesátikubíkovými stroji. Ten strohý zákaz nepraví, že je z něho někdo vyňat, ale když MY jsme aténskými tepnami projížděli, strážníci se na nás jen líbezně usmívali. Ano, najezdili jsme městem, o jehož dějinách a vzhledu se učí ve všech školách světa (proto mi prominete, že nebudu opakovat, co o Aténách a Řecku již dávno víte), ano najezdili jsme se touto staroslavnou, živou, čistou metropolí dost. Také jsme tu byli známí, neboť sláva nejmenších československých motocyklů nás už předešla.

To se ví, že motorizovanou trojici nevítali jako Mr. Johnsona, ale když se o výpravě dozvěděli novináři, vytáhli nás s mašinami až pod Akropoli, kde při improvizované tiskové konferenci pod záštitou turistické policie nastalo mnohé fotografování. „Kapesní československé motocykly, které jako první jednostopé stroje zdolaly Sinajskou poušť, projíždějí Řeckem,“ překládali jsme si pracně z řeckého písma. „Malé motocykly na velké cestě třemi světadíly“. „Tři mušketýři ze Sinaje v Aténách“. No a tak podobně.

Zvali nás aténští motoristé, Řecko-československá společnost uspořádala zvláštní večer, který měl dozvuky až k ránu v romantické taverně na břehu šumícího moře, věnovali se nám přátelé z československé ambasády. Starosta Atén pan Angel Cukelos, celý v bílém, nás přijal na radnici; přes půl hodiny si dal vyprávět o cestě malých strojů a o naší vlasti.

 A tohle je obrázek aténských fotoreportérů
A tohle je obrázek aténských fotoreportérů

Neviděli jsme v Řecku jen světla, i stíny nám padly přes cestu. Stíny, které zůstaly ve stopách řeckých vlastenců, za nimiž zapadla vrata žaláře. V redakci „Avji“ sedí před námi žena s tmavými vlasy. „Ano, jsem Glezosová...“ Tasia Glezosová! Manželka řeckého národního hrdiny Manolise Glezose, jehož podobizna visí tady na stěně. A u malého stolku sedí chlapec, jenž je muži na fotografii nápadně podoben. Sedmiletý Nikos Glezos. Právě před několika dny se vrátil z návštěvy u svého otce v staré turecké věznici na ostrově Egině.

Je už pozdě, když se loučíme. V aténských ulicích ještě planou neóny a v jejich záři sviští po širokých bulvárech americké limuzíny. Z konečných stanic se rozjíždějí přeplněné autobusy k domovům chudých. Jdeme s Tasif Glezosovou, švadlenou z aténského předměstí Sepolia, a najednou ruce jejího sedmiletého chlapce se nám vsunou do dlaní. Jdeme a před námi se proti noční obloze plné smutných hvězd rýsují obrysy Akropole, kde kdysi vlála nacistická vlajka, kterou strhl Manolis Glezos.

Atény jsou velkoměsto, v němž život neustává a kde se moderní doba, vykreslená mořem neónů, prolíná se starověkem, jak ho zobrazuje Akropolis, vykrojená za noci vysoko nad metropolí barevnými kužely světlometů. Atény jsou město, kde je člověku líto každé minuty spánku - ale nic naplat, bydlet a spát se musí.

Naším prvním útulkem byl hotel Alice. Přepych a luxus, kam se člověk podívá, dokonce i bible (samozřejmě anglická) na každém nočním stolku (což se nám znamenitě hodilo, neboť jsme si osvěžili legendy ze země na naší cestě nejkrásnější, ze Sinaje). Jakmile jsme pohlédli na hotelový ceník, horempádem jsme se odtud stěhovali.

Při jízdě do Delf nastal za Levadií okamžik, kdy se nám, Jirkovi a mně, srdce zastavilo. První havárie, a náhoda je tak nevyzpytatelná, že postihla právě motoristu číslo jedna. Tady jel napřed Vašek. Snad se nemohl dočkat pohledu na proslavené Delfy, snad tak bylo psáno ve hvězdách, kdož ví? Asfaltka samý zákrut a zatáčka se tu vine vysoko nad Korintským zálivem. Vašek vjíždí do zatáčky asi čtyřicítkou, ale najednou jako by uklouzl skútr po mýdle, dostává smyk, stroj i jezdec padají a řítí se k milníkům, oddělujícím silnici od propasti. Manet - tentokráte ovšem bez vleku a bez nákladu - zůstal ležet u patníku a jezdec na silnici asi pět metrů před ním. Dopadlo to celkem dobře. Doktor si narazil tři žebra a nebyla to pro něho žádná legrace řídit pak mašinu ještě nějaké tři tisíce kilometrů. Ale nestěžoval si. Jen někdy se neudržel a zasykl při náhlém pohybu.

Tehdy při tom pádu to ovšem na pohled vypadalo dost ošemetně a žádný div, že se nám třásly ruce, když jsme pomáhali kamarádovi na nohy.
„Že to byl olej! byla jeho první slova.
Na tmavém asfaltu se táhla nenápadná dlouhá olejová skvrna, teď trochu rozmáznutá pneumatikami skútru a Vaškovým bokem. Posypali jsme to neřádstvo pískem a jeli zase dál směr Delfy. Inu - ani v zemi starých bohů čert nespí.

Jak se rodí doprava

Když v Čechách byla nejskvělejší dálnicí křivolaká, bosýma nohama prošlápnutá pěšinka okolo Trstěnic, měli v Řecku už opravdové silnice. Ale čas mění všelicos. Přiblížil se atomový věk a země olympských bohů lákala turisty ze všech kontinentů svými zříceninami, ale odrazovala silnicemi. Neboť ty se příliš nezměnily od doby, kdy po nich uháněl ten chlapík z Marathónu do Atén. A jízda v městě pod Akropolí také nebyla žádnou rozkoší, protože se tam každý motal, jak se dalo, a o nějakém jízdním pořádku nebylo ani potuchy.

Tehdy si však královský princ následník zamiloval automobilismus a jachting, vždyť také jachtou přivezl do Řecka první a jedinou medaili z olympiády - a to hned zlatou. Bylo to tehdy slávy a vůbec v dějinách největší čin ve prospěch řecké monarchie. Nu, pokud jde o produkce s plachetnicí, to bylo princi Konstantinovi hej - vody kolem Řecka dost, ale s motorismem už to vypadalo hůř. A tak se stalo, že nejvyšší místa v království Řeckém se začala zajímat o stav silnic, kterýžto zájem byl provázen hlubokými sympatiemi jak motoristů (z pochopitelných důvodů), tak nezaměstnaných, (kteří konečně viděli příležitost k práci) a našel i podporu u všech, kdo si přáli roztočit kola cizineckého ruchu.

A tak to začalo.
Povolali do Atén odborníka zvučného, i když z dob války poněkud proskribovaného jména, inženýra ze západního Německa. Ten člověk dlouho jezdil a chodil po bulvárech, lez) na okolní kopce a díval se na Atény ze všech stran, prošmejdil kdejaký kout, změřil všechny ulice po délce i šíři,dal si udělat model města a hrál si v něm s malými autíčky. A pak dal Aténám dopravní plán: jako by kouzelným proutkem mávl, vyletěly odtud obludné tramvaje, zmizely „myší díry“, objevily se přechody a dopravní značky psané na nové vozovce nesmazatelnou barvou, vznikly jednosměrné dopravní tepny a rozjely se po nich sedmdesátkou řetězy aut.

Nové poměry otevřely metropoli záplavě motorových vozidel a přihodilo se, co nikdo neočekával: Atény sice mají skvěle promyšlenou dopravu, ale současně se tepny půldruhamiliónového města tak překrvily, že vznikl dopravní problém v druhém vydání.
Také venkov neunikl změnám. Co mohou mít Taliáni a bůhví kdo, můžeme mít také, řekli si Řekové a narýsovali čáru přes celé Řecko z Atén až do Soluně, načež královský parlament pravil: Budiž dálnice! A dálnice je, i když zatím asi ze dvou třetin, ale zaplať Zeus za to. Po této nové „rychlodráze“, jak se tady říká, jsme tedy vyrazili. Do italských dálnic má tahle spoj ještě daleko, nicméně je to kapitální rozdíl proti silnici, která dřív kličkovala sem a tam záplavou městeček a vesnic. Až asi na deset úseků, kde je z různých důvodů omezena rychlost, můžete po celé trase uhánět na plný plyn. A také že jsme na plný plyn jeli, i když dálnice ještě všude svítila novotou a většinou se na jejích náspech dosud ani neuchytila travička.

/Dokončenie nabudúce./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 21.03.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (2)  [Verzia pre tlač] Tlač

Zontes motorcycles

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2020 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 162300 | Včera: 135386