Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

motozem-11-2019-std

Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 9.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 14.02.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11365 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Je možné, aby naši hrdinovia došli tak ďaleko a potom sa jednoducho vzdali? Ja som tomu neuveril a vy? Spoločne sa teda pozrime na udalosti, ktoré nasledovali...

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

KAPITOLA ŠESTÁ: V SRDCI SINAJE

Chce se spát, zapomenout na všechno. Jako by nás ze všech stran svíraly kovářské výhně. Co dělat? Čekat? Ano - nejlépe čekat.
Jussuf něco říká. Musí to opakovat, není mu rozumět, Jeho hlas z vyprahlého hrdla zní cize, nesrozumitelně.
„Takhle lidé v poušti umírají... Vím to... Slyšel jsem - - - tam dole u nás, v Núbii... Tělo zeslábne, horko vysaje život, už netoužíš na něco myslit, nic nechceš, ani žít. Jen unavená duše prahne po náruči Alláhově .“

Tohle se mi moc nelíbí. Pravda, ležíme tu nehybně a bez zájmu o cokoliv, pod ochranou fialového stínu stanové celty, u boku rozžhavené škodovky. Ano. Ale k Alláhovi se mi přece jen moc nechce. Jiskřička touhy po životě v nás rozdmýchává alespoň malý plamínek. Vašek otvírá oči. Jirka se zvedá na loket. Karel nadzvedává plachtu. A pak pomalu vstáváme. Trvá to věčnost.
Odtud! Za každou cenu odtud, hned, pryč z výhně prokleté pouště. Nazpátek k moři, k vodě, k lidem. Tam je záchrana!
Pijeme. Hltavě sajeme ohavnou, horkou bryndu z rozpálených plechovek. A pijeme zbytečně. Doušky vody vzápětí vyrazí v těžkých krůpějích na těle. A už je tu zase žízeň a za okamžik suchá pokožka. Suchá, drsná, spálená. Pijeme zbytečně a víme to. A přece dychtivě svíráme v rukou plechovku s vodou.

Znovu do písečného pekla

Den se už láme do své poslední čtvrti, když vyrážíme zpátky! Zase písek, zase duny, zase boj o metry. A znovu vytlačovat stroje z návějí. Tupě se rveme o každou píď pouště. Hlava bolí, třeští, mihne se vzpomínka na ledový dech Alp, na sníh, kterým se brouzdaly stroje před několika týdny. Chlad sněhových závějí zpěv horských potůčků, koberce zelených pastvin - - - ale tady jen písečné peklo, kam oko dohlédne.

 Konečně oáza uprostřed Sinajské pouště
Konečně oáza uprostřed Sinajské pouště

Sáhl jsem holou rukou na páčku spojky. Spálil jsem se. Ale je mi to k smíchu. Doktor na mne vrhne rychlý pohled. Jen se neboj! Hysterii nepropadnu! Vždyť - cesta k moři je v dohledu. Už není v dohledu. Už je tady! Konečně jsme zase na pevnější půdě. Necháváme za sebou vádí, jehož ústi se za námi výsměšně šklebí. Jako obrovitá hlava netvora, z jehož tlamy šlehá oheň. A Je to skutečný výsměch - - - vždyť nyní nám ukazuje oázu a několik palem.

Fata morgána. Odvracíme oči. Dopředu – dopředu... ale když ono to dopředu vlastně znamená zpátky! Sálající ohnivý kotouč se už téměř noří do moře, jehož hladinu změnil v jezero tekouciho stříbra, když se před námi objevuje tábor naftařů. V dálce siluety vrtných věží. Zázrak na rozhraní Rudého moře a nedozírné vyprahlé pouště. Do smrti nezapomenu na tenhle obrázek!

Lidé se sbíhají kolem trosek výpravy. Bzučí změť arabských a italských slov, tu a tam se ozve angličtina. Petrolejáři - jak se jim tady říká - egyptsko-italské společnosti se nás ujímají. Vypadáme asi hrozně. Bez dlouhých řečí nám ti osmahlí chlapi pomáhají se strojů, vyklízejí jeden z maličkých domků, přinášejí k měkkým lůžkům jídlo, led, vodu...

Se stíny noci přikvačil přes moře první chládek. Otevřenými okny proudí příjemný průvan. Ó díky, dobrý Aliáhu! Noc a den v táboře výzkumné naftařské výpravy dávají zapomenout na prožité útrapy. Zotavujeme se rychle, jako by ta děsná jízda byla už bůhví jak daleko za námi. A zase se rodí nová odvaha. Na odpolední šauri padne konečné rozhodnutí. Přece se, u všech šejtanů, nevzdáme! Ještě jednou to zkusíme. Musíme to zkusit! Změníme taktiku jízdy, začneme líp hospodařit s vlastními silami. Prorazíme nejhorším terénem k oáze Firan hned ráno, kdy bude ještě chlad a povrch měkkého písku zpevněn ranní rosou.Odlehčíme oběma přetíženým škodovkám...
Ano. Pojedeme. Jsme všichni pro. Jen Zuzu ne. Nemůže. Doktor je znepokojen. Zuzův stav je vážný. A tak prostřednictvím krátkovlnné vysílačky petrolejářů povoláváme helikoptéru. Přepraví našeho dobrého kamaráda zpátky do Suezu.

Projedeme?

Druhý útok na poušť.
Dnes - nebo nikdy! Buď projedeme, nebo...
Neprorazíme-li pistou k oáze v časných hodinách, jsme znovu ztraceni. Nevím, jak kdo, ale já se po předvčerejší porážce v písečném pekle nemohu zbavit dojmu, že jsme výstrahy a dobře míněné rady arabských přátel brali přece jen na lehkou váhu. Chvástali jsme se. Věděli jsme, že máme dobré stroje. A jaksi jsme zapomněli, že s tím strojem musí také projet člověk.

Divám se stranou na Vaška, jedeme zase vedle sebe. Povzbudivě se na sebe šklebí - ráno jsme si to řekli: Projet prostě musíme! Rychlost kolóny se samozřejmě přizpůsobuje padesátikubíkovým strojům. Zpočátku to jde, máme dokonce v zádech slabý ranní větřík. Ale přijde čas, kdy znovu vjíždíme do moře nekonečného písku a je nás o jednoho méně. Prorazíme pod Mojžíšovu horu všichni? Poušť, která s námi tak nepěkně zatočila, v nás vzbuzuje záchvat zarputilosti, přímo zuřivosti. Za porážku odveta. Musí to jit. Musíme projet!

Znát dobře terén je velkou výhodou při všech motocyklových soutěžích. A tahle zkušenost vykoupená nezdarem se teď má vyplatit. Teplota ve stínu už zase vylezla na třicítku, ale co to je proti včerejší pekelné lázni. Písek ještě „neteče“, snadněji se orientujeme. Duny a balvany vrhají dlouhé stíny. Metr za metrem, návěj za návějí zase vyhrabáváme stroje a podkládáme kola, ale přece jen se prokousáváme dopředu. Vybavují se nám rady našeho přítele, dálkového jezdce Elstnera, jehož rychlostní průjezd Saharou s maličkým minorem v roce 1947 dosud nikdo nepřekonal. Potvrzujeme si správnost jeho zásady: Do písečných návějí na plný plyn, s rozjezdem, prostě s „fofrem“, největším, co to dá; ale včas seskočit, když se stroj začíná dusit, nespálit spojku.

Podívejme, ty naše padesátky to dokáží! Nechávají za sebou v písku hluboké rýhy, někdy se jejich rychlost snižuje až k pěti kilometrům, ale jedou, nezastavují se. A už jsme v místech, která jsou nám povědomá. Ano. Tady jsme posledně zůstali, tady jsme se vzdali. Jako naschvál se tu v duně zase zdusila škodovka. Ale už ji nevytlačujeme mlčky, s tupou rezignací, dokonce tu a tam padne vtip.
„To nejhorší ještě přijde,“ Jussuf potřásá hlavou, stíněnou šátkem. „Ale s pomocí Alláhovou můžeme projet!“
Děkujeme teď Alláhovi, avšak přece jen se víc spoléháme na stroje. Dosud žádná závada - ale jen to nezakřiknout! Že čert nespí ani na Sinajské poušti, to jsem ochoten potvrdit každému vlastnoručním podpisem.

Ďábel na pionýru

Tak tedy Jussuf měl pravdu. Bezedný písek pomalu ustupuje, zato přibývá balvanů, skal, záludných rigolů, teploměr na slunci už padesátku dávno překročil a ve stínu se k ní neodvratně blíží. Vyschlé vádí také změnilo svou tvář; však tlakoměr upozorňuje, že už jsme vystoupili nějakých pět set metrů nad hladinu moře Ani se to při stále pozvolném stoupání nezdá. Ovšem jedeme vádím, vyschlým korytem dávné řeky. Ted. už není široké téměř do nedohledna, jako tam na začátku, ale rozervané, divoce rozpukané, až stometrové stěny je sevřely do strmé rokle. Ze skal žhne výheň.

 Konfrontace věků ve Vádí Firan
Konfrontace věků ve Vádí Firan

Za odbočkou Vádí Sudru stopl Vašek maneta a měří přesně teplotu. Ve stínu je 51,4, na slunci 67,7 stupně Celsia. Je zhola vyloučeno udržet v ruce kámen. Teď už zdoláváme trasu, na niž se spojily obě karavanní cesty: z El Toru přes Vádf Firan a od Abú Zeneimy, která vede Vídí Sudrem. Tudy bychom jeli, kdyby ji podle zpráv pouštních hlídek nezavalily laviny kamení. Tahleta karavanní cesta zůstala stejná jako na začátku třetího , století n.l., kdy tudy oáze Firan a dál k monastýru sv. Kateřiny putovali poutnici z dálných krajů. A snad byla taková i před pětasedmdesáti stoletími. Ano, už tehdy, v době první egyptské dynastie, byla tahle krajina osídlena.

Po obou stranách zoufale pomalu ubíhají písečné duny a rozervané kopce, postranní křivolaká vádí bez stezky a beze jména, celý ten kraj, nad nímž by zaplesalo srdce každého archeologa. V záludném písku jsou pohřbeny stopy dávných dějin a ve skalách prý vytesány nápisy, které nejsou příliš vzdáleny době Mojžíšovy vzpoury.
Chvíli kamenitou, chvíli písčitou a všelijak skroucenou pistu obklíčenou žulovými horstvy, vystřídá občas roleta a tu všechno, co jsme dosud zažili, ustupuje do pozadí. Tisíce, desetitisíce ostrých a hlubokých rigolů, všechny napřič cesty, jako by ji neviditelná síla zlomyslně zkrabatila. Prudké otřesy rvou řídítka z rukou, oteklé dlaně brní, ramena, krk a záda svírá pronikavá, řezavá bolest, je to zázrak, že se stroje nerozskočí, nerozpadnou na součástky.

S poledním sluncem nás znovu drtí únava, malátnost, jazyk jako by narostl do obludných rozměrů. I náš Afrit už slevuje a zůstává pozadu. Vy ještě nevíte, kdo je to Afrlt? Nu, přece jezdec na pionýru, Jiří. Tak mu pro jeho rychlou jízdu začali říkat Jacob s Jussufem. Když chce totiž Arab charakterizovat rychlého člověka, řekne „hua zaj afrit“ - ten člověk je jako ďábel. A Jiří už pro zbytek cesty zůstane Afritem, jako Vašek hákimem, zázračným lékařem.
Najednou se před námi rozevře údolí až na kilometr do šířky, objeví se hloučky divokých palem, odkryté beduínské stany, první chatrče z kamene a nepálených cihel - líbezný svět uprostřed Sinajské pouště: oáza Firan, biblický Pharon, který pradávné písmáky inspiroval k představě, jak vlastně vypadal ráj.

Není to fata morgána

Ve všech jazycích světa se tvrdí, že utrpením vede cesta do ráje. Snad na tom přece něco bude, alespoň nás tohle potkalo doslova. Po jízdě, kterou bych přál málokomu (někomu přece, například tomu darebovi, který mi připravil zlou chvíli, když mi tehdy u Cortiny zacpal výfuk mopedu jílem), tedy po jízdě, kterou bych nikomu nepřál, jsme v ráji. Toť se ví, nevypadá to do všech podrobností jako v bibli. Místo andělů jsou kolem samí beduíni. Napohled vyhlížejí málo andělsky, ba mohlo by se říci docela nebezpečně, ale jejich úmysly jsou veskrze přátelské.

I když tady nemají telefon, ani rádlo, přece jen vědí leccos o světě a jeho vymoženostech. Vždyť tudy přes oázu Firan vede jediná cesta pod horu Sinaj. Čas od času, někdy až po mnoha měsících, zde projede silný vůz a cestovatelé, kteří si zamanuli spatřit klenot Sinaje, hledají ve stínu palem chvíli oddechu. Tak prosakují do Firanu zprávy ze světa a pohled na automobil nemůže už žádného z dvou set zdejších obyvatel ohromit. To se ví, motocykl je něco nového. Ten tu vidi poprvé. A dokonce tři najednou. Kroutí nad tím nedůvěřivě hlavou a sahají na stroje, jako by se chtěli přesvědčit, že nejde o přelud.

Leckde už na naší cestě se kolem mašinek kupili zvědavci (myslím, že lidé jsou všude stejní, neboť naše stroje vyvolávaly právě takový zájem, jako když u nás v Praze na Václavském náměstí zastaví nějaký nový křižník silnic), ale nikde jsme nezažili tak bouřlivé uvítání, jako tady v ztraceném světě uprostřed Sinajské pouště. V zástupu - jsou to jen muži a děti, Evy v tomto ráji nevidíš - se rozvírá úzká ulička a vstříc nám přichází domorodec patriarchálního vzezření. Ten jako by doopravdy vystoupil ze zažloutlých stránek Starého zákona. Je to šejk Ibrahim, náčelník oázy.

Vitá nás květnatým proslovem a praví, že naše návštěva je poctou pro oázu a že jeho dům je naším domem. Místo abychom se svalili na chvíli někde ve stínu pod palmami u stružky, která po oáze rozvádí křišťálovou vodu, následujeme Ibrahima do jeho chajdy. Tady pijeme jakýsi nápoj z kozího mléka, chutná to jako jogurt zředěný šaraticí, a má to bohužel následky, jež byste při této sestavě očekávali. A zase se hovoří, Jussuf s chutí překládá, kdoví, jestli si nepřidává, protože slyšíme věci hodně podivné, události pamětihodné z této oázy.

Jakou kořist si odtud jednou přiveze někdo, kdo všechna ta vyprávění sepíše! Je toho mnoho a mnoho, ujišťuje Abdur Ibrahim a nabízí nám nargilé. Moc nám tohle kouření z vodních dýmek nechutná a také se nám nezdá, zvlášť našemu doktorovi, brát do úst troubel, z níž právě bafal kdekdo. Ale nic naplat - beduíni mají zvláštní názor na urážky.

Ještě krátká procházka rájem pod palmami, kolem křišťálových pramenů a úzkých terasovitých políček, zarámovaných do kamenných zídek, a zas datlovníky, fíkovníky, tamaryšky, citroníky, trsy vinné révy a domácí zvířata: zakrslé horské kozy, černé a hubené ovce. Padá na nás i chládek jeskyň, z nichž některé si tu vydlabali poustevníci již před více než osmnácti stoletími. Na tuhle atrakci šejk Ibrahim příliš netrpí, jako pravověrný mohamedán se moc nebaví o památkách křesťanské éry a s lehkým pohrdáním hovoří o mniších, kteří kdysi v pradávnu postavili na okraji oázy klášter. Jeho zříceniny domorodci dávno rozebrali na vlastní chatrče. A ty domky, některé jen z kamenných zdí na sucho postavených, jiné z nepálených cihel, zpevněných houževnatou horskou trávou, stojí na základech jiných domů, které tu věky pohřbily. Neboť tohleto rajské místo je obydleno už od úsvitu dějin a kdysi tady pulsoval rušnější a mnohem bohatší život než dnes: to bylo tehdy, dávno, že už o tom může hovořit spíš geolog než historik, když děsivé vádí, jímž jsme projížděli, bylo ještě životodárnou řekou. Jen fantazie může vykreslit život, jaký tehdy kráčel oázou Firan - Alláh ví, jak se jmenovala - a jak to tady asi vypadalo, když sem v pátém tisíciletí před naším letopočtem vstoupila vojska faraónů.

Snad ten dotyk velké minulosti, snad horko, snad únava nás láká snít a snít - ale náš Sahařan Karel Kundrát túruje motor. Před odjezdem nám přinesli měch na vodu z kozí kůže, prý se mu říká gerba. Byl naplněn datlemi až po okraj a stál - několik piastrů, asi čtyřicet haléřů. Zaplatili jsme dvojnásobek, což rozzářený Ibrahimův bratr hned také ocenil:
„Alláh jesallimak ja chavága. Bůh tě pozdrav, pane! Dej, aby tvůj plnovous dlouho rostl!“
Chtěl-li jsem zůstat věrný domorodému zvyku, bylo mi pak odpověděti: „Velký dik za tato slova. I tobě dej Alláh mnoho synů!“ Což pětasedmdesátiletý beduínský dědeček komentoval samozřejmým kývnutím hlavy.

A zase se před námi rozběhla cesta pouští, teď divoce skalnatou. Ze všech stran nás znovu obklopují rozervané hory. Všude se kupí skály, poseté trhlinami, rudou a hnědou žulu střídá okrový pískovec a vápenec oslepující bělostí. Kilometr za kilometrem, desítky a desítky kilometrů se zase probíjíme vpřed, horko omamuje, otupuje. Míjíme bílou stavbu - prý náhrobek nějakého slavného šejka - a pak se cesta (už to ani nedávám do uvozovek) štěpí. Vyjedeme na nevysoký hřeben a pojednou před námi leží pohádkový přelud - cíl naši jízdy. Monastýr sv. Kateřiny, nad nímž k azurovému nebi trčí kamenné srázy velebné a legendami opředené hory Sinaj.

Výstřel z klášterních hradeb

Rozervaná kamenitá cesta nás přibližuje k monastýru. Postavičky nahoře na hradbách, to jsou vousatí mniši v černých hábitech. Jeden z nich k nám obrací obrovský mosazný námořnický dalekohled. Dojíždíme - ale právě v tom okamžiku zahřmí shora z cimbuří výstřel a od muškety, která jistě pamatuje napoleonské války, se vznáší oblak kouře.
„Snad nás nechce zastřelit!“ křičí Jirka. Naštěstí samozřejmě nikdo tady neumí česky a tohleto není útok na náš život, ale slavnostní uvítání.
Teprve později jsme se dozvěděli, že to byla ohromná pocta, jaké se tu těší pouze nejznamenitější osobnosti. Ovšemže ctihodní otcové neplýtvali prachem kvůli našim osobám, ale na počest příjezdu prvních motocyklů. Kdepak by bylo dělníky z Povážské Bystrice a z Rakovníka napadlo, že jednou uprostřed pekelné Sinajské pouště budou řecko-ortodoxní mniši střílet na počest jejích výrobků!

Zastavujeme ve stínu hradeb. Jsme v cíli. Je za námi poslední úsek trasy, který měl korunovat vytrvalostní jízdu. Projeli jsme! Pobřeží Rudého moře je 130 kilometrů za námi a 1800 metrů pod námi. Jsme mnohem výš než na Sněžce.
Schyluje se však k nějaké zvlášť významné události.
Předstupuje otec představený, který hovoří několika jazyky.
„Děkujeme Bohu, že jste dojeli a upřímně vám blahopřejeme,“ začíná proslov a připomíná, že tento klášter vždy vítal každého, kdo s dobrým úmyslem přicházel. Hovoří asi dvě tři minuty, pak se chopí kropenky se svěcenou vodou a žehná strojům i lidem.
Tváříme se velmi vážně, jak slavnostní chvíle zasluhuje, a potěšení otcové nás zvou dovnitř. Do kláštera.

Tvrz v poušti

Únavou po té pekelné jízdě se sotva držíme na nohou, těšíme se na odpočinek v chladné klášterní kobce, ale mnichové nás vedou do kostela. U kostelních vrat zastavujeme a otec představený hladí jejich dřevo; ty mohutné, primitivně vyřezávané dveře jsou staré téměř 1400 let! Za tu dobu je dech pouště tak vysušil, že dřevo je lehčí než korek. Z přítmí chrámu se třpytí zlato, láká nás chlad a omamuje vůně kadidla. Blaženě usedáme do lavic a účastníme se s mnichy pobožnosti podle ritu, který se za sedmnáct století vůbec nezměnil.
Z chrámu na kýžené lože je ještě daleko. Ted nás vedou spletí uliček a schodišť na pavlač a do přijímacího pokoje. Nastává další slavnostní a teď i pro nás velmi významný okamžik. Přinášejí velkou pamětní knihu monastýru sv. Kateřiny. Zapisujeme svědecky ověřený protokol o tom, že dnes v odpoledních hodinách dojely do kláštera první motocykly. A že to byly ty a ty stroje z ČSSR, řízené těmi a těmi motoristy. Ověřeno, podepsáno, tečka.
A ještě pohoštění. Poprvé a naposledy dostáváme klášterní stravu: jakousi kaši, která narůstá ve vyprahlých ústech, kousek sušené ryby, velkou sklenici chladné vody a malou skleničku datlové kořalky, která řeže a pálí, jako by to byl výtažek z pepře a papriky. Při téhle hostině nám otec představený vykládá o dějinách kláštera.

 Do poslední etapy
Do poslední etapy

Kamenité údolí, v němž klášter nad pramenem chladné vody stojí, je Šuajb, anebo podle bible údolí Jetrové. Tady pobýval mladý Mojžíš, když pásl ovce, a právě tady spatřil hořící keř, který ho pobídl, aby odešel do Egypta a postavil se v čelo vzpoury otroků. A sem potom přišel i se Židy, tady se nadlouho zastavili, když prchali do „země zaslíbené“. A tady, pod úpatím hory Sinaje a na jejím vrcholku se tehdy děly další věci pamětihodné.

Již v nejranějších křesťanských dobách se sem začali trousit poutníci a později se ve Vádí Firanu a hlavně přímo tady usídlili poustevníci. V druhém století našeho letopočtu vznikl na místě legendárního hořícího keře první svatostánek a o sto let později klášter, který tvořila hrstka ubohých budov. Teprve císař Justinián v roce 530 tu postavil klášter v podstatě dnešní podoby - mohutné hradby pamatují ještě jeho časy. K ochraně kláštera sem císař vyslal dvě stě rodin slovanských otroků a jejich potomci slouží klášteru dodnes. Dávno ztratili vědomí příslušnosti k Slovanům i křesťanskou viru a stal se z nich Seduínský kmen Džebelijů. Všichni jsou však v klášterních službách, mají do monastýru volný přístup, zatímco nikdo jiný z beduínů sem nesmí.

Opatrnost mnichů je na místě, vždyť mnohokrát v historii bylo kláštera násilím nebo lstí dobyto a mnichové pobiti. Avšak vždy přišli noví, z tajných úkrytů vyzvedli poklady i bohoslužebné náčiní - a tak klášter přetrval věky.
Na vrcholku Sinaje už visí hvězdy, když se konečně na třesoucích nohou se můžeme dopotácet do svých kobek. Usínáme v několika vteřinách.

Cestou legendárních pokladů

Sinajské zvony...
Jejich hlasy slyšely uši poutníků ze tří světadílů už v těch dobách, kdy do našich zemí přicházeli první Slované.
Nejsou to zvony s velebnými tóny nebo nabubřele vtíravým hlasem, ani umně skloubená zvonková hra, útočící na lidské city, ale vpravdě lidová zvonková píseň z úsvitu křesťanské éry. Jsou to malé, titěrné zvony, zavěšené na klášterní zvonici, které před šestnácti stoletími vybízely ctitele nového boha k modlitbě a pak mnohokrát bily na poplach, když krvežíznivé loupeživé hordy jako zhoubné vlnobití útočily na hradby monastýru.

Tehdy bily nadarmo, protože kdo by přispěchal na pomoc z nedozírných dálav pouště - obklopující klášter ze všech stran. A dnes, když paprsky horkého slunce políbily temeno hory Sinaje, svaté pro moslimy, židy i křesťany, budí z tvrdého spánku řidiče, kteří sem dorazili na prvních motocyklech. Ještě několikrát za svého pobytu ve Svaté Kateřině jsme zvony slyšeli, ale nikdy už na nás nepůsobily tak strhujícím dojmem. Tedy přece-? Je to pravda? Jsme - ano, jsme pod Mont Sinajem. Není to sen. O tom výmluvně hovoří kobka bez oken a pohled otevřenými dveřmi na ambity a celé bludiště monastýru.

Vousatí mnichové nás zdraví širokými úsměvy.
Kdepak by nás bylo někdy napadlo, že se nakonec spřátelíme s řecko-ortodoxními řeholníky, kteří žijí myšlenkově v druhém století našeho letopočtu! Ale v pustinách, tam má vždycky větší význam člověk než mnišská kutna nebo motoristická přilba, v poušti je vždycky od srdce k srdci blíž. A tak se nás otcové znovu ujímají a přímo s dětinskou radostí nám ukazují poklady, které střeží.

Nejdříve chladné podzemí, kde ve sklepích vyvěrají tři prameny křišťálové vody, v niž Mojžíš smočil svou vousatou bradu a kde nalezl útulek sám Mohamed. Toho Mohameda si ovšem před třinácti sty lety vymysleli sami mnichové a jejich lest zachránila klášter. Když totiž kdysi strašlivý sultán Selim vytáhl, aby zničil toto křesťanské sídlo uprostřed moslimského moře, poradil jeden Džebelij mnichům, aby v monastýru vystavěli mešitu. Mnichové souhlasili a co měl pak sultán dělat? Přece nemohl srovnat se zemí klášter s mešitou. Tak se tedy v mešitě pomodlil a s dlouhým nosem zase odtáhl pryč. Na hradbách zevně i uvnitř je na několika místech vytesán moslimský půlměsíc vedle křesťanského kříže, rovněž památka na trvalou náboženskou snášenlivost. Tak se monastýr svaté Kateřiny stal nedotknutelným i pro moslimy a nezmizel během tisíciletí v arabském moři.
Ze sklepení se dostáváme do posvátných míst, posvátných pro každého. Zde jsou jedinečné kulturní poklady lidstva, vynikající a klíčová díla umělců, z nichž někteří žili ještě v době, kdy v arénách předhazovali lidi dravé zvěři jen proto, aby zhýčkaní boháči nalezli vzrušující podívanou.

Osm tisíc vzácných rukopisů

Tady musíme kráčet bosi tak, jak jsme si zvykli při návštěvě mešit.
Rukama se ale můžeme dotknout mramorové rakve, v níž odpočívají (badateli dosud neověřené) ostatky mladičké Kateřiny, která nalezla potupnou smrt v Alexandrii. Vidíme také zlatý sarkofág, dávný dar z Ruska: váží mnoho desítek kilogramů, je poset drahokamy, ale jeho cena umělecká a historická je mnohonásobně větší. Mnichové však do zlatého sarkofágu nikdy nepohřbili tu, která je symbolem chudoby a odříkání.

Cesta za poklady vrcholí v druhém patře hradeb - v obrazárně. Kdejaká galerie starověkého a raně středověkého umění je matným odleskem proti těmto sbírkám. Hned vedle knihovna, ale kdo kdy takovou viděl? Regál ukrývá přes 8000 rukopisů staroslověnských, řeckých, ruských, syrských, aramejských, koptských, amharských i v dalších jazycích a některé z nich pocházejí ještě z doby před naším letopočtem. Kniha evangelií z roku 766, psaná zlatým písmem na bílém pergamenu, je jen jednou z četných ukázek této úžasné pokladnice. A to ještě mnohá díla světového významu a unikátní spisy byly uloupeny, zašantročeny, vynuceny.

Mniši nám předkládají slavný codex Sinaicus ze 4. století. Tvrdí, že je to originál - ale jde jen o opis. Originál se dostal podivuhodnými cestami do Královského britského muzea. A původní rukopis Písma svatého, také ze 4. století, museli mnichové na nátlak ruského cara poslat do Petrohradu. Skláníme se nad zlatým rukopisem starobylého žaltáře, ale ani při plném světle u okna nemůžeme nic přečíst; teprve silná lupa nám přiblíží jednotlivá slova... Jak to tehdy vůbec někdo dokázal napsat?

Detektivka s Ottou Habsburským

Otec představený se pase na našem úžasu a nyní před námi rozevírá starou pamětní knihu monastýru. Ukazuje jedno místo: prof. Alois Musil! A druhé: Vilém Němec! Plni vzrušení čteme zápisy našich předchůdců - a tu nás něco zarazí. U zápisu cestovatele Němce je datum 3. března 1894.
Ale to datum je nám povědomé - ovšem! V káhirské universitní knihovně jsme nalezli cestopis „O Sinaji“, jehož autor, arcivévoda Otto Habsburský suverénně píše, že sestavil a vedl sinajskou expedici, která dorazila do kláštera svaté Kateřiny 3. března 1894.

Dovolte, abych teď přeskočil několik týdnů.
Tahleta shoda v datech nám nedala spát, a tak jsme v Káhiře trochu pátrali. A pak ještě v Praze. Nu, a takovýhle je výsledek: Otto Habsburk žil roku 1894 v Káhiře pod jménem hrabě von Haymann. Brzy se stal známý svými výstředními kousky, které vyvrcholily nechutným skandálem s anglickou zpěvačkou v Menahouse v Gíze. Potřeboval rychle zmizet, a tak se prostřednictvím rakouského konsulátu obrátil na Viléma Němce, který uspořádal loveckou výpravu na Sinaj.
Doprovázen sou suitou vyrazil arcivévoda 2. února 1894 s karavanou o dvaceti velbloudech a s Vilémem Němcem v čele z El Toru a 3. března dospěl do kláštera.
Protože to byl arcivévoda a ne pouhý motorista, nevítali ho mniši střelbou z muškety, ale z kanónů; jeden se přitom roztrhl. Arcivévoda vybídl Němce, aby napsal o výpravě podrobný deník, který prý ve Vídni knižně vydá a Němcovi pošle honorář.
Výprava skončila, Němec jel zpět do Káhiry, kde pracoval jako správce zoologických sbírek u khediva Abbáse II. Do Vídně se Otto skutečně vrátil a opravdu tu knihu jako bibliofilský tisk vydal, ale jen pod svým jménem a Němec neuzřel z honoráře ani krejcar.
„V celém díle se o mně ani nezmínil...“ píše Vilém Němec ve své závěti. Inu - Habsburk.

Hvězdy ustupují pohádce

Nikdy jsem nepociťoval touhu být básníkem – až teď. Rád bych nalezl - a vím, že je to marné - rád bych nalezl slova, jimiž bych vyjádřil ten opojný obraz, který Jetrovo údolí pod Mt Sinajem staví před oči Evropana za vlahé noci. Noc jako by vymazala skutečný svět a na jeho místo nahromadila pohádkové kulisy, strnulé, nehybné, tiché - a přece výmluvné. Kamenné údolí je zalito stříbrem, posetým tisíci plochami ostře odkrojených stínů, a obrovité balvany připomínají vlny rozběsněného moře, jež pojednou na rozkaz mocného čaroděje ztratilo pohyb...

Nad horizontem visí magický kotouč úplňku. A hvězdy jsou tak nízko, že monumentální a svou tajemnou tíhou až dusivý masív hory Sinaje rozčísl svým strmým štítem oblohu. A celou tu nepopsatelnou krásu korunuje areál starověkého kláštera s drtivě mohutnými pevnostními hradbami, s bludištěm světel a stínů mezi ambity, věžemi, terasami, se zahradou velkou jako půl fotbalového hřiště, z níž vyrůstají černé svíce nehybných cypřišů. A všude ticho, naprosté, mystické ticho dálné pouště, které pojednou přeruší táhlá melodie prastarého chorálu.

Jsou čtyři hodiny ráno a sinajští mniši dnes, jako před tisíciletím, jako před patnácti sty léty, začínají svou ranní pobožnost. Potichu, po špičkách, jako bychom se báli rušit klášterní klid, mlčky jako stíny se krademe po chodbách a schodech dolů k brance. Strážný, beduín ze „slovanského“ kmene Džebelijů, otvírá trojnásobnou úzkou branku v patě hradby. Každá ta dvířka jsou více než stopu silná a pobita tlustými ocelovými pláty, jen dělová koule by je mohla vyvrátit.

Je tomu teprve málo přes půl století, kdy tu byl tenhle vchod postaven. Až do té doby do monastýru přímý vchod neexistoval a všechno, i lidé, putovalo sem jen po primitivním vytahovadle, zavěšeném na dvacet metrů dlouhém provaze. To byly ještě doby ortodoxních zásad, kdy do kláštera mohl málokterý cizinec a vůbec žádná žena. Teprve začátkem našeho století porušilo tento řeholní zákaz několik dobrodružných Angličanek, přestrojených za muže. Byl to tehdy děsný skandál, když mnichové mezi sebou objevili první ženu, a k tomu mladou, prý docela půvabnou...

3 VS na stezce poustevníků

Několik minut stojíme ve stínu hradební zdi, když zleva se ozve hřmot a za chvíli už spatříme siluetu velbloudů. Zvířata neochotně klekají, nasedáme a vyrážíme. Je nám trochu líto mašinek, které tu zůstávají pod dohledem beduínské stráže, ale co naplat. Vyměnili jsme své stroje za domorodé dopravní prostředky, koňské síly za velbloudí, krátce a dobře pohánějí nás vpřed 3 VS.
Karavana stoupá temnou nocí po stezce, kterou už devatenáct století před námi putovali první poustevníci. A snad po ní kdysi v pradávnu šel i sám Mojžíš - nemá-li pravdu náš profesor Musil, který biblický Sinaj hledal v Saúdské Arábii.

 V biblickém Jetrova údolí
V biblickém Jetrova údolí

Stezka se zakusuje ve smyčkách výš a výš; čekáme, že na dalším zákrutu už dosáhneme rukou na tu bílou, třepotající se hvězdu, ale vždycky nám zase uskočí kousek nahoru. Máme již velký rozhled, z kláštera dole v údolí se stala jen nepatrná temní skvrna v stříbrném jezeře. Vidíme magickým svitem zalité údolí na druhé straně - ale horizont jako by byl co kamenem dohodíš, všechno ostatní mizí v chladné noci. Ano, je chlad. Proti dnu tady v sinajských horách klesá teplota o více než třicet stupňů, avšak i tak je chládek jen relativní. Je nám zima, protože už jsme si zvykli na výheň Sinajské pouště.

Blížíme se k prvnímu cíli - ke konci uzounké stezky sjízdné pro velbloudy. Odtud až nahoru kličkuje pouze pěšinka, na jaké jsou doma kozorožci. Zbývá snad jen půl hodinky k vrcholu, když pojednou obzor na východě zbledne, zjasní, zrůžoví a už se kdesi nad Zajordáním vyhoupne obrovský ohnivý kotouč. To všechno netrvá déle než dvě tři minuty. Velbloudi zastavují. Domorodci rozprostírají na kamenité stezce koberečky, obracejí tvář k slunci a modlí se. Modlí se opravdu vroucně, procítěně a ne z povinností, jako tam daleko u Suezu. A my nehnutě a ohromeně zíráme na čarokrásný obraz, který před námi vyklouzl z nočních stínů.

Vlna za vlnou rozlévá se moře hor na všechny strany. Kamenná vlna za vlnou a všechny marnotratně zkropeny tisícerými odstíny nachu, tyrkysu, zeleně, modři, okru i rudými a fialovými barvami, na svazích rumělka, ve vyprahlých údolích temná i světlá hněď a hned zas běl bodající do očí. To, co bylo dříve jen matnými kulisami, dostalo s novým dnem i třetí rozměr: horské řetězy se rozpadly v zubaté štíty, balvany kolem se kupí do bizarních tvarů obrů, trpaslíků, světců i bájných zvířat.
Modlitba končí. Lidé povstávají.
Jussuf, ten tvrdý Jussuf, rozpažuje ruce a okouzleně šeptá: „Alláh akbár!“
„Alláh je mocný!“ Opakuje to, co i v jiných jazycích tu říkali lidé na úsvitu civilizace, lidé opojeni zázrakem přírody. Už chápeme, proč tady, právě tady, na Sinaji, vznikaly a proč musely vznikat dávné legendy.

Mezi nebem a Sinajem

Velbloudi se vracejí.
Na úzké plošince nad stometrovým srázem nás zůstává šest , šest ze sedmi, kteří jsme dorazili až sem.. A přece je nás zase sedm: sedmý - starý beduín z kmene Džebelijů, který teď vystřídal našeho nemocného kamaráda Zuzu, zná na posvátné hoře kdekterou rokli a stovky historek. Některé ze včerejška, jiné z doby před tisíciletími. Slunce nemilosrdně žhne. Tady jsou jeho paprsky ještě palčivější než dole ve vyprahlé poušti. Asi devadesát metrů dlouhá hluboká chodba, vytesaná v masívu hory někdy v šestém století, nás několik minut hladí příjemným chládkem. Ale už je tady zase sluneční výheň a stezka, stoupající k pomněnkové obloze. Mlčky, krok za krokem šplháme k vrcholu, až se objevují dvě stavby. Docela nahoře, na místě, kde podle legendy a tradice vousatý Mojžíš vzpažil ruce k nebesům, stojí ubohý malý kostelík v pseudobyzantském slohu. A o pár desítek kroků dál - mešita. Dvě náboženství si mezi sebou rozdělila horu proslavenou pismáky, jejichž těla se rozpadla v prach již před třemi tisíci let.

Křesťanský kostelík je uzamčen, ale mešita otevřena; její chlad láká a měkký koberec zve k odpočinku. Jsme ve výši 2641 metrů, vzduch je řídký, v tom vedru se těžce dýchá, chtělo by se ulehnout, odpočívat, vzpamatovat se z hrozného 68 stupňového žáru - - - Zouvám boty a uléhám na koberec v mešitě. Je to trochu - - nu, vím; co lidí by tu civělo se zatajeným dechem na místa známá z nejdávnější historie. Ale říkám si, že těch pár minut odpočinku mi neuškodí. A za okamžik spím.

Na pustou horu vystupuje statný muž ve volném hábitu. Jeho temné oči klouzají po divoce rozervaném kamenném moři sinajských hor, po té pohádkové paletě, jeho duše se oprošťuje od denních starostí pasáka ovcí a najednou jako by slyšel důrazný hlas: „Ty se těšíš z krásy světa, ty se těšíš ze své svobody, zatímco tisíce tvých bratří úpí v strašlivém egyptském zajetí... Povinností svobodného muže je pomáhat zotročeným... Jdi, a všechno dobré a spravedlivé je s tebou!“ A pasák Mojžíš slyší ten hlas, rozumí tomu vnuknutí a - kamarádi mne budí. „Zaspíš zlatý hřeb cesty!“

Krvavý štít posvátné hory

Beduínský průvodce vykládá...
Tak tenhle křesťanský kostelík ze starých kvádrů tu na špici stojí jen několik desetiletí. Kdysi dávno zde hleděl k Hospodinu velechrám s báněmi, pobitými zlatým plechem, ve sloupoví i v síních byly obrazy z kamene i za dřeva tak krásné, že nádhernějších nikde nebylo, látky nejvzácnější a drahokamy tak oslnivé, že i uprostřed noci tu bylo světlo jako ve dne. Potom vzplála o chrám bitva a ukrutný boj trval třináct dní a třináct nocí. Když vysvitlo nad Sinajem slunce, ležely v jeho paprscích jen trosky pohádkového chrámu a celý štít hory až tři sta stop dolů byl do posledního místečka rudý krví. Bojovníci Prorokovi pak sedm dní rozbírali trosky chrámu a vrhali je do hlubiny, až z modlitebny nezbylo dočista nic. Potom, o kus dál, na místě neznesvěceném křesťany, postavili na památku bitvy a ke cti jediného boha Alláha mešitu, jež stojí podnes...

Tohleto je něco pro Jirku, který rád zabrousí do archeologie a historie. Šplhá dolů do rokle, k níž je přistup zatarasen. Do těch míst není z vrcholku odnikud pohled, ale za chvíli slyšíme kamarádův hlas:
„Lidi, to musíte vidět!“
A viděli jsme něco, co za tu námahu stálo.

 Nejstarší monastýr v Asii, klášter sv. Kateřiny
Nejstarší monastýr v Asii, klášter sv. Kateřiny

Vašek hledí jako okouzlen, snad ani nedýchá, Karel šeptá: To Je fantastické! A já? Deseti dvaceti takových cest pekelným Vádí Firanem bych nelitoval, abych spatřil něco podobného. Je to nesnadné, ale přece jen se pokusím vylíčit, co jsme viděli.
Dnešní kostelík stojí dvěma stranami přímo nad kolmou stěnou, která se po třiceti čtyřiceti metrech mění v sráznou, snad dvě stě metrů hlubokou rokli, zaseknutou do úbočí hory. Svislá, hladká stěna je ještě dnes zčernalá požárem stavby, jež zřejmě vyplňovala rokli. A v té černi stěny je nesčíslně malých i velkých dolíčků - všechno stopy po kulích, metaných zdola obrovskými praky. Rokle, teď tichá a bez života, je dole plná trosek: hlavice i těla sloupů, zlomky mramorových ploten, zbytky soch, kusy schodů z opracovaných kvádrů.
Pod nohou se uvolňuje balvan, s duněním skáče dolů a strhává s sebou kamennou lavinu. Je jasné, proč sem mniši zatarasili přístup, ale zvědavost je mocnější: opatrně se spustíme do rokle a za chvíli se přehrabujeme v troskách, odpočívajících v zapomnění.

Tisíciletý rytíř

Mnoho jsme toho za tu hodinku nenalezli: několik střel - mezi nimi žulovou kouli těžkou půl metráku - něco kamenných a vypalovaných střepů, zbytek měděné nádoby a hrot kopl, který se i ve zdejším vše konzervujícím vzduchu proměnil v rez. Na největší nález narazil Vašek v boku rokle, kde se při nedávné lavině utrhla vrstva staré suti. Tady se po staletích na denním světle znovu objevil rytíř - vlastně ne rytíř, jen brnění, v němž chrastilo pár zbytků kostí. Ve skutečnosti to byly ztrouchnivělé zbytečky brnění - prst pronikl kovovými pláty, jako by byly z papíru. Neodvažovali jsme se hádat, odkud ten dávný bojovník byl - historie nic podrobnějšího neví o bitvě, při níž na vrcholu hory Sinaje vzplál obrovský požár a skvělou svatyni změnil v ubohé trosky.

Na vrcholku je ještě víc pamětihodností. Beduín ukazuje prohlubeň ve skále, prý je to stopa velblouda, na kterém seděl Mohamed, když ho archanděl Gabriel vytáhl i s velbloudem do nebe. Nejzajímavější je však studna. Ano, tady na nejvyšším místě Sinaje, ve skále asi třicet metrů pod námi je několik yardů hluboká studna - samozřejmě prý Mojžíšova studna - z níž můžete plechovkou vytáhnout chladnou, křišťálovou vodu. Jak nám pak v klášteře sdělil otec představený, zabýval se touto zvláštností již v třicátých letech italský geolog, který došel k názoru, že jde o dešťovou vodu, nastřádanou vždy v zimním období prosakováním vody ze dvou stran šikmo lomenými vrstvami.

Velký balvan stíní vchod do jeskyně, v níž se podle tradice Mojžíš čtyřicet dní a nocí postil a sepisoval desatero přikázání, mezitím co lid v rovině Racha ho očekával. Poslední pohled na místa, která už nikdy nespatříme: vrchol legendárního Sinaje s dvěma svatyněmi a okolo do nedohledna divoce rozervané barvité hory a nedohledné pouště, na úpatí hor jako nitky pěšinky lovců kozorožců a daleko na jihu, za Akabským zálivem, který tušíme, ale nevidíme, horská hradba Saúdské Arábie. Pohled přímo na východ zaclání dvě tři míle vzdálený jehlan: hora sv. Kateřiny.

To je ta scenérie, která už před tisíciletími zaujala egyptské dobyvatele a naplnila mystickou vírou samého Mojžíše. Sem, na temeno svaté hory vystoupili s koleny rozedřenými do krve nositelé křesťanství již v prvním století a jejich zrak, zanícený svatým fanatismem těkal z Hospodinova trůnu po horách a pouštích. Tisíce, snad statisíce poutníků přišlo během věků v jejich stopách. Mezi nimi i odvážní muži ze srdce Evropy. Prvním Čechem na Sinaji byl bezpochyby pan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Bylo to 18. října 1598, kdy učený a statečný cestovatel dosáhl po dramatické pouti až těchto míst. A jeho kniha je také prvním českým cestopisem z oblasti Rudého moře.

Cesta dolů nás vede po 3500 z hrubých kamenů položených schodech, kolem jeskyň dávných poustevníků. Kdysi po těch schodech vystupovali vzhůru zbožní poutnici a na každý z nich ještě poklekli. Musel to být pěkný tělocvik! Jdeme jen dolů, nikde neklekáme, ale v bráně kláštera pod námi nohy už klesají.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 14.02.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Adamoto Flash

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2019 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 44843 | Včera: 135358