Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Diskusia Diskusia k článku (3)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 6.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 24.01.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11380 [Mototuristika - Afrika - Moto-akcia]

Malé mašinky nás už presvedčili o svojej húževnatosti a odvahe. Dokážu však presvedčiť aj úradníkov egyptskej polície a získať vytúžene povolenie pre vstup do púšti Sinaja? Uvidíme....

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Hlavní stan Victoria

Zapadli jsme se svými stroji do Káhiry jako tři korkové zátky do rozbouřeného jezera. Kolem se vzdouvají a běsní vlny dopravního orkánu, vedle něhož rušné a přeplněné římské bulváry jsou hotová idyla. V podvědomí, snad vlivem starých cestopisů, jsme očekávali srdce Misr el-Chálida - věčného Egypta jako spleť křivolakých uliček a bazarů, nad kterými se k věčně modrému nebi zdvíhají prsty bělostných minaretu, v jejichž stínech se plouží pomalé karavany velbloudů.

 Od rozžhaveného motoru jsme si mohli zapálit cigaretu
Od rozžhaveného motoru jsme si mohli zapálit cigaretu

Metropole Afriky, největší město kontinentu, v jehož rozpálených zdech žije skoro půl čtvrtého miliónu lidí, je však směsicí současné Paříže a Bagdádu z dob dávných kalifů. Snad nikde na světě se tak těsně neprolíná Orient Tisíce a Jedné noci s Evropou Picassů a Corbussierů jako tady v hrotu nilské delty.

Přepychový vůz předjíždí káru s obrovitými koly, taženou oslem, stín superluxusního Cometu 4 přeletí velbloudy, Egypťanka v nejmodernější pařížské toaletě míjí bosou moslimku se zastřeným obličejem. V arabské kavárničce sedí v pruhovaných galábijich feláhové s vodními dýmkami, a hned vedle plane do horkého podvečera fantastický neón Night-Clubu, kde vrátný s červeným fezem vítá hosty v nažehlených společenských úborech. V křivolakých uličkách spí lidé na chodníku a pár kroků odtud se tyčí osmipatrová budova ve skvělé středomořské architektuře, kde každý z bytů má samozřejmě ledničku, i automatický „erkondyšning“, udržující v místnosti příjemný chládek. Na Chán el Chalíli bazaru ve stínu tisíciletých mešit vypráví stařík v turbanu starobylé bagdádské pověsti a za rohem pestrý dav sleduje pořad televize, která vysílá od rána až přes půlnoc tři různé programy.

Dva pokoje v druhém poschodí pětipatrového hotelu Victoria se stávají hlavním stanem naší výpravy v Káhiře. Teď není v Egyptě sezóna, je tu největší vedro. Smetánka a nároční turisté vyhledávají oblasti na Nilu až v zimě, kdy se Evropou žene severák, ale v Káhiře je vlaho a pláže v Alexandrii a Suezu zvou k návštěvě. Proto také teď náš hotel zeje prázdnotou, pět šest hostí, to je všechno.

Z okna hledíme na živou třídu africké metropole a z druhého do uličky, z niž se tyčí přímo proti nám štíhlý minaret bíle mešity. Mešita je stará, náboženské obřady také, ale muezzin se přizpůsobil století techniky. Už nevystupuje několikrát denně na ochoz minaretu, aby odtud vyzpěvoval súry koránu (které by dole ve vlnobití dopravy a v neustálém houkání stovek automobilů stejně nikdo neslyšel), ale v určenou hodinu pouze stiskne knoflík magnetofonu.
Hle, zázrak, o jakém se ani v pohádkách z Tisíce a jedné noci nemluví - muezzin mlčí, leží na divanu, leč jeho hlas mnohonásobně zesílený se nese do okolí.

Na periférii jenom písek

Mocně nás láká to podivné, pestré město, jehož příboj bouří pod námi.
Procházeli jsme a projížděli po hlavních třídách s portály důstojných bank a luxusních hotelů, s přepychovými obchodními domy a nočními kluby, v jejichž programu samozřejmě nechybějí ani břišní tanečnice, s nekonečnem obchodů a stánků, kde do ochraptění vyvolávají prodavači arabských náramků, koberců, pohlednic, hodinek, brýlí, zaručeně pravých skarabeů i právě nalezených úlomků s hieroglyfy, s vyřezávanými figurkami sfing (také, zaručeně z dob faraónů), krokodýlů a vražedných dýk.

 Dva veletoky v Káhiře: vodní a automobilový
Dva veletoky v Káhiře: vodní a automobilový

Mnozí z prodavačů chodí s celým svým krámem pod paží nebo v košíku, útočí na naše city a trpělivost, jsou neodbytní, hučí do nás v pěti jazycích, nabízejí kdeco, někdy i „vlastní krásné sestry“. V žádném jiném městě na světě jich není na jeden hektar tolik jako v Káhiře. Jsou mezi nimi osmiletí chlapci i všemi triky protřelí chlapíci, pro něž se stal obchod zdrojem obživy a smlouvání vášní - neboť se smlouvá o každý piastr neboli „plák“, právě tak jako v devadesáti procentech zdejších obchodů.

Ještě neodbytnější jsou čističi bot, naše střevíce, často zaprášené z jízd za město, je uváděly v čiré zoufalství a nakonec to vypadalo tak, že už jim vůbec nejde o ten výděleček, ale o otázku prestiže.
Kapitulovali jsme a nebyla to žádná výjimka, když jsme si za večer dali vyčistit boty i čtyřikrát.
Říkám, že jsme jezdívali za město. Ano. Nebyly to však cesty za zábavou nebo za osvěžením na přímorskou pláž - zkoušeli jsme stroje a samozřejmě také sebe, poznávali jsme poušť zblízka.

Písečný terén - nehledě k zvlnění - má několikerou tvář. Nejzoufalejší je hluboký, jemný, měkký písek „maš-maš“, o němž domorodci říkají, že teče. A skutečně, jako by si vypůjčil něco z vlastností vody. I při poměrně slabém větru stéká s boků navršených dun, nohy se do něho boří do poloviny lýtek a motocykly okamžitě zapadnou po střed kol. Neexistuje jednostopé vozidlo, které by takovým pískem mohlo projet. Okamžitě v něm uvízne každé auto i terénní vůz, pokud nemá speciální odlehčovací pásy nebo obří, silně podhuštěné pneumatiky.

Pak je mnohde o poznání hrubší písek s většími zrnky, která dosahují i průměru pěti milimetrů; mívá pod sebou v hloubce někdy jen půl metru pevné podloží. Je sjízdný pro terénní vozidla a silné vozy, ale považuje se za neúnosný pro motocykly. Poznali jsme, že je pevnější, kompaktnější za chladu (to znamená do 30°C), kdy je jízda poměrně snazší. Ale i tak nutno jeho násypy projíždět fofrem: najíždět nejvyšší možnou rychlostí s plným plynem, plyn těsně před vjezdem do přesypu poněkud ubrat a znovu dotáhnout, jakmile hrozí smyk nebo uvíznutí. Hrubý písek, pokud není příliš zbrázděn, je pro zdatného motoristu sjízdný, ale číhá v něm záludné nebezpečí v podobě balvanů a propadlin.

Kamenitý terén vytvářejí buď oblázky nebo valouny; ty kladou na jezdce větší nároky. Zabijákem je povrch pokrytý ostrým kamením; zatímco oblázkový terén jsme podobně jako písek projížděli na plný plyn, museli jsme kamenité plochy přejíždět krokem.

Mnohokrát jsme se tak vrátili z nedohledných dálav a tišin žhavé pouště do smršti velkoměsta - a trvalo to dlouho, než jsme si zvykli na přechod z pustiny do dopravního veletoku. Někdy ve dne, jindy časně ráno, ale nejčastěji večer - a to znamená v Káhiře kolem půlnoci - jsme projížděli nebo procházeli místy, kam kdysi podle učeného Plutarcha půvabná královna Kleopatra, „ovládající tisíce způsobů, jak okouzlit muže“, zajížděla ze sídelního města na odpočinek mezi palmové háje do letohrádku v palmovém háji na místě dnešní Garden City. Ty doby idylického klidu na okraji nilské delty jsou dávno ty tam a už přes tisíc let tady vře život, o jakém nikdy nesnil ani tak velký fantasta, jakým byl Plutarchos.

Boj o sinajský projekt

Nespočet jízd po Káhiře nás usmířil i se zdejší dopravou. Darwinisté mají pravdu - člověk je tvor přizpůsobivý. Zprvu jsme měli pocit, že jsme zapadli do fantastického chaosu, kde si každý jezdi, jak chce a kde jen mocný Alláh chrání řidiče tisíců aut, motocyklů a skútrů, které se v šesti i v osmi proudech řítí smrtelnou rychlostí, přičemž všechny ty křiklavé bouráky téměř bez přestání houkají, takže není slyšet dočista nic. Nakonec jsme však poznali, že tenhle dopravní babylón, v němž jen taxíků projíždí od osmi ráno do dvou zase ráno 17000, má jistý řád.

Platí tu dvě základní pravidla: „pravidlo pravé ruky“ a příkaz držet se ve svém proudu. Velká většina hlavních ulic má pouze jednosměrný provoz, ověšené tramvaje, na nichž se stojí i na náraznících, jezdí až na několik výjimek jen v postranních uličkách a nadjíždění křižovatek, jaké je u nás, samozřejmě neexistuje. Diky tomu neznají v Káhiře dopravní kalamitu, a co je ještě podivuhodnější: přestože - pokud je to ovšem vůbec možné - si každý přechází ulici kdykoliv a kdekoliv, třeba šikmo přes křižovatku, nemají v metropoli na Nilu víc havárií a nehod než v naší Stověžaté.

Možná že už je čas, abych řekl, kde na naší cestě byl nejvíc komplikovaný a nebezpečný provoz. Bylo to v Praze s jejími vesměs dvousměrnými ulicemi a nadjížděním křižovatek, s pomalými tramvajemi na hlavních tepnách a se záplavou semaforů. A proto na svou motoristickou čest mohu prohlásit, že kdo projede bez úhony Prahou, ten se může klidně vydat do dopravních hurikánů světových velkoměst.

Pestrý obraz káhirských ulic dokreslují samy vozy a cestující, auta všech značek, včetně škodovek, i vozy stařičké, ale stále rychlé, stejně jako superhonosné křižníky silnic. Poměrně málo jednostopých strojů, z nich velké procento jaw a čezetek. Ve vozech Evropané kdoví kolika národností, Američané, Turci, Indové, Súdánci, Berbeři, čistokrevní synové pouště, nejvíce ovšem Egypťanů. Někdy zahlídnete v přepychovém chevroletu šejka v celé jeho bílé parádě: to na okraji města zaměnil koráb pouště za skvělý osmiválec.
Jako příboj moře, které bouří svištěním pneumatik, se vlní davy na chodnících lidé sterých povolání, v evropských šatech i v orientálních hábitech, jichž přibývá, jak postupujete spleti křivolakých uliček ve staré čtvrti. Je to jako výlet pana Broučka, tentokrát do doby Háruna er-Rašída.

Nikde za celou jízdu jsme se nezdrželi tak dlouho jako v městě na dohled od Cheopsovy pyramidy. Káhira byla výchozím bodem naši výpravy do Sinajské pouště a dostat se do téhle končiny není tak docela jednoduché.
K cestě na Sinajský poloostrov nevystačíte s normálním cestovním pasem a vízem, ale nutno k tomu získat ještě zvláštní povolení, na němž nechybí fotografie a utěšený počet barevných razítek s podpisy. A naši žádost ještě komplikovaly obavy a nedůvěra úřadů nikoliv k našim osobám, ale ke strojům.

Každé motorové vozidlo potřebuje k jízdě na Sinaj zvláštní potvrzení, a když se na Permit Office for Sinaji dozvěděli, na jakých strojích chceme proniknout až docela na jih pod Mojžíšovu horu, nejdříve se útrpně usmáli. Považovali náš podnik za nemožný. Sinaji mohou projíždět jen silné vozy v konvojích. Znovu jsme slyšeli různé verze o loňské tragédii tří amerických motoristů v Sinajské poušti, a ti měli několikanásobně silnější motocykly.

Pomáhali nám ochotní krajané z československé kolonie, přimlouvali se za nás bratři Nassanové, majitelé firmy, která zastupuje v Egyptě čs. motocykly, a nakonec i přátelé z káhirského Autoklubu - i když sami se na náš podnik dívali s malou dávkou optimismu. Nejdříve však bylo nutné přesvědčit řeholníky z kláštera sv. Kateřiny pod horou Sinaj. Monastýr podléhá káhirské řecko-ortodoxní diecézi, a když nám při osobní návštěvě sám arcibiskup vystavil písemné pozvání, v němž se zaručoval, že klášter poskytne výpravě ubytování a všechnu péči a pomoc, teprve pak se rozběhlo jednání o vstupní vízum.

Houževnatě vedený boj o sinajský projekt se blíží k rozhodující bitvě. A protože jiskřička naděje se pomocí všelijakých intervencí a tajných receptů konečně rozhořela v plamínek, tušíme už, jak hlavní utkání dopadne. Pocuchané nervy se nám konečně začínají trošku narovnávat.
„Snad by teď byl čas,“ míní pohlavár naší výpravy, „podívat se na Egypt z ptačí perspektivy.“
To je přece slovo!

Exkurze po tisíciletích

Jako přízrak dávných dob zvedá se na okraji Libyjské pouště trojice obrovitých pyramid: proslulé město mrtvých v Gize.
Bylo to za pozdního odpoledne, kdy už minarety mešit a nehybné palmy vrhaly dlouhé stíny do káhirských ulic, když jsme vyjeli z EI Tahríru po mostě přes široký vzedmutý Nil. Čtrnáct kilometrů ze středu města vlnobitím dopravy mezi domy a kamenným krajkovím obestřenými paláci a již se silnice vyhoupne k náhorní písčité plošině, na jejímž okraji v řadě za sebou zastiňují azurové nebe tři hory: Cheopsova, Chafréova a Menkovréova pyramida.

Příjezd kapesních mašinek vyvolává rozruch mezi turistickou policií a poprask mezi dragomany, číhajícími na kořist v podobě cizinců. V nás větří podivíny, kteří musí mít plné kapsy peněz - jak se mýlili ti dobří lidé! Zastavujeme přímo u paty Cheopsovy pyramidy na straně k příjezdové cestě, kde je ve výši 55 stop nově prolámaný vchod do nitra hrobky. Dragomani se o nás rvou a ujišťují v pěti jazycích současně, že každý musíme mít svého zvláštního průvodce; ale jsme tady dost dlouho, abychom věděli své. Africké slunce se opírá do zdiva největšího kolosu světa. Cheopsova pyramida pochází už z roku 2690. Drtivou mohutností šedobílého jehlanu nemohou přiblížit čísla, ba ani bezprostřední pohled. To až když ji obejdeme, nebo dokonce vyšplháme na vrcholek, si uvědomíme její rozsah.

Nynější výška Cheopsovy pyramidy je 450 stop, tedy 137 metrů a petřínská rozhledna by vedle ní vypadala jako ubohý trpaslík. Původně byla ještě o 31 stop vyšší, ale její hrot urvaly věky. Obsah gigantické stavby je takový, že by pohltila chrám sv. Petra v Římě, sv. Pavla v Londýně, Westminsterské opatství a ještě katedrálu ve Florencii a v Miláně. Náš Svatovítský chrám na Hradčanech by se vešel do pyramidy dvakrát nad sebou a ještě čtyřikrát vedle sebe... Na stavbu přivlekli před 4652 lety dva milióny a tři sta tisíc kamenných bloků, z nichž každý váži dvě a půl tuny - a tyto obří kvádry tehdejší technici, disponující pouze pákami a lany, dokázali vyzvednout do stometrové výše. Maně nás napadá, jak asi by se s takovým úkolem vypořádaly naše Pozemní stavby a jak dlouho by jim taková Cheopsovka trvala.

Teď nás čeká vstup do tajemných hlubin hrobky. Předešlo nás už tisíce návštěvníků - a před nimi přede všemi lupiči hrobů. Bylo to kdysi výnosné povoláni, protože poklady faraónů nemají svou cenou obdoby snad ani v nejúžasnějších pokladnicích maháradžů.
Jako u všech pyramid, i tady je vchod - kdysi dokonale zamaskovaný - na severní straně. Desítky a desítky metrů kráčíme sehnutí v dusných strmých chodbách, než se konečně protahujeme úzkým otvorem do temné hrobky, kterou zaplavuje jen mdlé elektrické světlo.
Všude kolem jen černá žula, zbytek sarkofágu, tu a tam otvor, který ústí do neznáma a o jehož účelu se nic určitého neví. V absolutním tichu slyšíme tlukot vlastního srdce a mlčenlivé stěny na nás hledí nevšímavě, přezíravě.
Nikdo ani přesně neví, kam se kdysi odtud poděla tělesná schránka velikého krále, po němž má pyramida jméno.

Nocleh na pyramidě

Po večeři, když už nad pouští vyskočily miliardy hvězd, jsme se z Gizy znovu vraceli k městu mrtvých, abychom vyšplhali na vrcholek nejvyšší pyramidy na světě. Stálo to další bakšiš, protože večerní výstupy jsou samozřejmě zakázány. Ono to není tak docela bezpečné ani ve dne. Dva měsíce před námi se tu zřítil devatenáctiletý švédský student, Cheopsově pyramidě zaplatili svými životy daň i návštěvníci z Československa: v r. 1926 pražský lékař dr. Karel Musil, před šestnácti lety náš obchodní zástupce ing. Blažek. Mezi oběťmi nechybí ani kdysi slavný anglický alpinista, který si podmanil nejstrmější alpské velikány.

Cheopsova pyramida vypadá zdálky jako z cihel. Ale každá ta cihla je ve skutečnosti kvádr přes metr vysoký a jejich omšelé hrany na sklonu pyramidy znesnadňuji výstup. Průvodce, kterého jsme získali po další kruté bitvě s dragomany, tvrdí, že šikmá hrana, po niž šplháme, měří k vrcholu 173 metrů. Není divu, že jsme při výstupu několikrát odpočívali. Asi po dvaceti minutách jsme na vrcholu, na nerovné plošině, jež tu zbyla po dřívější špici pyramidy.

Obraz, po němž klouzají oči, stojí za to. Nahoře temná obloha marnotratně posetá stříbrnými světélky; je jich snad tolik, jako písku v dunách Libyjské pouště. Šňůry světel unikají ke Káhiře; v jejich odlescích probleskuje zasmušilý Nil, chvílemi zabliká do noci maják heliopolského letiště.
Až sem si nalézá cestu pestrobarevné preludium neónů z EI Tahríru a dalších náměstí afrického velkoměsta, z jehož středu trčí vzhůru zelená věž s náhrdelníkem žlutých světel: káhirská televizní vysílačka s kavárničkou pod vrcholem.

Myšlenky opět ubíhají do dávných dob, aby se znovu a znovu s obdivem vracely k práci nejstarších inženýrů. Vždyť je přímo neuvěřitelné, co tehdy dokázali. Největší chyba při výpočtu 230 metrů dlouhých stěn je pouhých 11 cm. Horizont Velké pyramidy dokázali před 48 staletími vyměřit s takovou přesností, že největší úchylka nepřesahuje dva centimetry! To není všechno: už tenkrát Egypťané ovládali trigonometrické taje a vzestupný úhel stěn pyramidy počítali dokonce kotangentou.

Až dlouho po půlnoci nám spánek zavřel oči a ve spacích pytlech i za mírného větru bylo takové teplo, že jsme je museli nechat pootevřené.
Ráno nás Jiří - kdo jiný také - přivedl do trapné situace. Začalo to zcela nenápadně. Probouzím se, ještě se snažím zadržet příjemný sen, ale rušivě mi do něho zapadá anglický hovor. Rozespalýma očima mžourám na tři chlapy v galábijích a docela pohlednou ženskou, Evropanku ve sportovním. Ale - tohleto už přece není sen! Co dělají ti lidé v našem hotelovém pokoji?

 Moped, pionýr a manet pod Cheopsovou pyramidou
Moped, pionýr a manet pod Cheopsovou pyramidou

Vlastně - zvedám se na loket, zívám, trochu se rozhlížím - vždyť nejsme v hotelu, ale na vrcholku nejvyšší pyramidy na světě. A je ráno. Však také ta lady říká: „Good morning!“ Trochu se mi to nezdá, přijímat dámskou návštěvu vleže a pomalu a trochu rozpačitě se soukám ze spacího pytle. Mrkám doprava, Vašek ještě chrápe, ale Jirka je už vzhůru a vyjeveně civí na tohle divadlo. Tak tedy lezu ven, mohu si to dovolit, jsem v trenýrkách a v tričku, ale jiné je to s mužem, jemuž osud nadělil pionýra. Spí zásadně, jak ho Alláh stvořil, a nenechává si na noc ani hodinky. Je to trochu prekérní situace.

Ta lady zatím vytrvale štěbetá a vyrozumíváme, že je to americká novinářka, která se včera vrátila z Asuánu a dnes si usmyslila spatřit východ slunce z vrcholku gigantického jehlanu. Tajíme svou profesi a představuje se jen náš hákim, který se už také probral a vylézá z pytle. Třem dragomanům a reportérce z Baltimore je však s podivem, že jeden z nás se stále choulí do spacího vaku.
Nu, nakonec nezbylo než jít s pravdou ven a výstřední Američanka se smíchem, ale bez uzardění, se jen docela málo odvrací. Tahleta příhoda nám trochu zkalila radost z rána, kdy nás vítalo slunce kdesi daleko za Rudým mořem; poušť na západ i město na severu se zvolna probouzely. Jen obludná hlava obrovské sfingy pod námi hleděla lhostejně k africkému slunci. Tak vidíte, ani na vrcholku matky pyramid nemá člověk soukromí.
Zatímco vykutálený dragomanský trojlístek trpělivě snáší štěbetající reportérku k nablýskanému cadillacu, zasmušile startujeme. Uháníme kolem šedesátimetrové sfingy krále Chafréa zpět do Káhiry a tam hned po ránů na tradiční bojiště.

Na vlastní nebezpečí

Podniknout něco „na vlastní nebezpečí“ - to je taková právnická formulka, podle níž někdo cosi podniká, ačkoliv byl upozorněn, že je to riskantní a že určité osoby nebo instituce „pověřené starostlivostí“ se zříkají veškeré odpovědnosti, která padá jen na podnikatele. Podnik „na vlastní nebezpečí“ mívá příchuť romantiky a dobrodružství. Nu, a takovýhle glejt podniku na vlastní nebezpečí jsme už předevčírem nechali v této úřadovně, kterou procházejí všechny cesty na Sinajský poloostrov. Co bude dnes?

Mladý kapitán na Permit Office for Sinaji na nás tentokráte zdálky zasvítil skvělým chrupem. Je to možné? Je! Čteme:
„... povolujeme vám s motocykly moped Stadion S-22, evidenční číslo CH ALX 246, Jawa 50-555 ev. č. CH ALX 247, skútr Manet 100 ev. č. CH ALX 245 v doprovodu dvou automobilů Škoda 1202 STW ev č. C 7689 a C 11 514 jízdu Sinajským poloostrovem EI Kubri - klášter sv. Kateřiny a zpět. Cestu konáte podle vašeho prohlášení na vlastní nebezpečí...“
A k tomu ještě dostáváme kupu lejster. Pro každého účastníka permit s fotografií - tedy sedm permitů ke vstupu do Sinaje. A pro každé vozidlo karnet - tedy pět karnetů. K tomu soupisku. Tudíž třináct papírů. Každý ví - a zejména tady v Orientě – že třináctka je nešťastné číslo. Mnoho si z toho neděláme, myslím, že už tu smůlu a trápení máme za sebou. Co obtížnějšího by nás ještě mohlo čekat, než byl úmorný boj o povolení vstupu na vyprahlý poloostrov z písku a kamene?

Snad by bylo na místě podotknout, že protahování nezavinila jednoznačně byrokracie (ale kdožví, možná že egyptští byrokraté by se mohli chodit k československým kolegům ještě učit, jak to zařídit, aby se popsalo a poštampilkovalo co nejvíce papíru), ale že jsme svým podílem přispěli i my. Špatně vyplněné žádanky (jaký div, když se vyplňují v arabštině), pomíchané doklady (což zase zavinila Ramadánova horlivost), hlavně pak nedůvěra k malým motocyklům. Mnoho vody uplynulo v důstojném Nilu, než můžeme strčit do kapsy kýženou kořist. Ó, vy krásné, blahořečené papíry!

Jirka, náš expert pro arabštinu, se cpe dopředu, aby kapitánovi poděkoval. Ale snad dojetím nebo kdoví čím - jistě ne neznalostí, neboť má v kapse svou příručku „Arabsky číst s psát za čtyři hodiny“ - krátce a dobře není s to poděkování vykoktat. Ono, celkem vzato, snad není ani divu. Jiří tvrdí, že slovo „děkuji“ arabština vůbec nezná. Ale třeba si to jenom myslí, protože se s tím slovíčkem prakticky nesetkal. Neboť to bych skutečně rád věděl, zač by byl některý Arab mohl Jiřímu poděkovat.
Situaci poněkud trapnou řeší sám osmahlý kapitán. Podává nám ruku:
„Maa saláma - šťastnou cestu!“
Tak. Hotovo. Kostky jsou vrženy.
Všechny překážky se podařilo překonat. I tu hlavní: nedůvěru k našim strojům.
Zastavujeme před hlavní poštou nedaleko nádraží a odesíláme telegram pražské sekretářce výpravy inženýrce Špirkové: Pozítří směr Sinaj.

Obrácení Vítězslava Broulíka

Na lůžkách, na stolech i na zemi dvou hotelových pokojů se rozprostírá bazar cestovní výstroje. Mapy a magnetofon, konzervy a psací stroj, tropický stan a tranzistorové rádio, vedle lékárničky šroubováky, v tropické přilbě chirurgické instrumenty a sluneční brýle, vaky na vodu, kanystry na benzín, písečné pásy a kompas, přes židli svinutá vyprošťovací lana, lopaty a náhradní součástky od lanek a kabelů až po rezervní teleskop na moped...

Poslední den před odjezdem.
„Stále si myslím, abychom na něco nezapomněli,“ sklání se Vašek nad archem papíru a znovu odškrtává jednotlivé položky. Pneumatiky ... řetězy ... svíčky ... nože ... sekyrka ... lopatkové koliky ke stanu ... signální rakety ... tlakoměr ... sušenky ... sulfamidy ... séra ... expozimetr ... filmy ... dárky pro beduínské děti...
„- hlavně dobrou náladu,“ míní Jirka. Motoristické zaujetí vedoucího výpravy a jeho starostlivost tu a tam stíhá posměchem.
My se zase Jirkovi smějeme pro jeho kynologickou vášeň. Nejenže po cestě s velikou láskou a oprávněnými obavami vzpomínal na svého pekelného psa, který terorizuje jeho sousedy, ale hned navazoval známosti s kdekterým čoklem. Nikdy neváhal zastavit stroj, když spatřil nějakého hafana, a nedal se odradit ani nepochopením, s nímž se setkal v Gize. Tam mu odporné zvíře, půl hyeny, půl šakala, urvalo nohavici. Tohleto mělo jediný následek: jaký, o tom vás může poučit pozornější pohled na některý snímek. Jirka si znešvařené kalhoty dal u káhirského krejčího zkrátit na trenýrky dosti nevšedního střihu a právě v těch se vydal do Sinaje. Není mu pomoci.

Nu, a ti dva - myslím Vaška a Jirku - se zase vysmívají mně. Je to od nich netaktní, neboť si mě dobírají proto, že jsem dříve nikdy neseděl na stroji, který mne má zanést k obratníku Raka. Připouštím, že jsem někdy poněkud svéráznou jízdou mohl zavdat příčinu k úsměvu, ale takový úsměv měl být tajný a diskrétní, a ne přivolávat pozornost hezounkých dívek třeba na římském Piazza del Popolo.
Krátce a dobře, smějeme se jeden druhému a je nám přitom dobře.

Nejvíc času zhltlo nakládání obou doprovodných škodovek; jež pro naši výpravu obstaral obětavý Vítězslav Broulík z československé kolonie v Káhiře.
„Nevím, nevím, hoši,“ škrabal se ve vlasech, když se doslechl o našem úmyslu. „To mi připadá moc fantastické. Ale co bych chodil okolo - s těmi padesátkami tam neprojedete! Raději toho včas nechte, než si nadrobíte ostudu...“
Ale najednou ho ten plán strhl. Když, neřádi, jinak nedáte... Snad se to - ale jaké snad? Projedete. Musíte projet! Podnikavý a energický krajan se stal duší našeho podniku a nakonec i technickým sekretářem sinajské výpravy.

Zač bych stál, kdybych nevzpomněl s vděčností i na bratry Nassany, Egypťany, jejichž firma zastupuje v SAR československé jawy a čezetky. Prohlédli stroje a nemálo přispěli k našemu vybavení, zaručili doprovod zkušených řidičů, pomáhali, urgovali, intervenovali, kde mohli - jako upřímní přátelé i nadšení sportovci. Však také nyní, poslední hodiny před startem, jsou plní zaujetí, dobrých rad a optimismu. Konec konců úspěch československých mašinek by byl nemalou reklamou i pro jejich obchod.

Posádky škodovek mají od včerejška pohotovost. Jeden automobil bude řídit čokoládově hnědý, temperamentní Jacob Papasian. S nim jako mechanik pojede Jussuf Ramadán, chodící sbírka orientálních přísloví. Druhý vůz se Zuzu Nussanem povede Čech Karel Kundrát, který není v poušti nováček. Ano, je to on, kterého znáte z filmu „Kolona pro Afriku“. S konvojem našich nákladních automobilů projel se sériovou pragou Saharou do Timbuktu. Ovšem - krčí rameny - taková robustní pragovka je něco jiného než padesátikubíkový motocykl.

O zemi, do niž jedeme, toho přes četné hovory s domorodci a studium literatury příliš nevíme. Zvláště zprávy o terénu na jednotlivých úsecích se rozcházejí. V jednom se však shodují: Sinaj je nebezpečný kraj. Cestovatele neohrožují pouze strašlivé bouře a žár, ale také lidé. Někdy pronikne do pouště loupeživá beduínská tlupa, u pobřeží řádí pašeráci hašiše. A ještě tam číhá záludné nebezpečí v podobě škorpiónů a písečných zmijí. Sháníme sérum proti uštknutí, ale marně. Spolehlivý švýcarský preparát je tak drahý, že se ani volně v žádné lékárně neprodává. Nakonec pomohli sami Egypťané: ředitel ústřední nemocnice v Káhiře nám toto sérum daroval a navíc doplnil Vaškovu lékárničku dalšími speciálními medikamenty.

Sázka na moped

Do našeho hlavního stanu na třídě Solimana paši se přicházejí rozloučit s výpravou nejen oficiální zástupci egyptské tělovýchovy, ale i jiní zájemci: sportovci, motoristé, členové káhirského Autoklubu, studenti, noví přátelé. Zpravodaj ČTK v Egyptě, redaktor Homola, přivlekl dokonce domorodou ledničku.
Jsou tu také egyptští novináři. Psali o naší výpravě hned tehdy, když jsme přistáli v Alexandrii. „Českoslovenští globetrotteři na kapesních strojích“, „Kuriózní expedice na světových silnicích“, „Bizarní výprava na Sinaj“ - pod těmito a podobnými titulky o nás referují na sportovních stránkách svých listů a popisují, jak malé stroje zdolaly alpské velikány i Apeniny a jak dorazily sem do Káhiry. Nezdá se jim pravděpodobné, že bychom projeli Sinajskou pouští až pod Mt. Sinaj - ale přejí nám mnoho zdaru.

 Kontrolní stanice pouštní policie
Kontrolní stanice pouštní policie

Jeden z nich, zpravodaj rozhlasu, nás dokonce překvapil českou větou: „Pšejí vám dobrá cesta a žďazný návrat!“ Ejhle, výsledek letošního kursu češtiny, který navštěvovalo v Káhiře přes čtyřicet Egypťanů. Kromě toho se tu čeština samozřejmě ještě vyučuje na vysoké škole.

Stále kolem nás někdo je a stále se hovoří o naší jízdě. Už nás to pomalu zneklidňuje. Dohady o výsledku sinajské cesty se různí. Někteří věří v československé stroje, které mají v Africe dobrý zvuk, jiní namítají, že ani nejlepší mašina o tak malém výkonu a s úzkými pneumatikami nemůže projet mnoho desítek mil v hlubokém písečném terénu. Rodí se sázky. Sázejí se Egypťané mezi sebou a také s námi. Je tu nakonec sázka i na naši nejtintěrnější mašinku, na červenobílý moped, který projetím Sinajské pouště může získat velblouda.

Dávno a dávno už slunce zapadlo nad Libyjskou pouští, když konečně máme trochu klidu. Se znalcem Egypta dr. Suchomelem z československého kulturního střediska v Káhiře se skláníme nad mapami Sinaje. Pokoj sice vypadá jako po zemětřesení, ale kupy všelijaké výstroje už zmizely. Něco pod ochranu našeho pomocníka Aliho do skladiště, většina pak do škodovek, které jsou nákladem přímo bachraté. A to ještě v Suezu natankují 300 l benzínu a 250 l pitné vody. Oba vozy budou přetíženy, ale o škodovky ani tak nejde. Jde o padesátikubíkové stroje. Projedou? Mapa odpověď nedává.

Konečně se horký letní večer zlomil v půlnoc. Alí s důležitou tváří hlídkuje dole u motocyklů a horlivě o nich vykládá lidem v galábijích. Alláh ví, co říká, ale z udivených obličejů lze číst, že si vypomáhá bujnou orientální fantazií. Na důkaz čehosi startuje pionýra. To se ví, že to nemá dělat. Ale nám už je líto každého slova a ploužíme se ulovit několik hodin spánku.

Stopami dávných dobyvatelů

Nad africkou metropolí planou neóny a nad nimi hvězdy, k nimž vzhlíželi astrologové dávných faraónů. Začíná cesta naších chlapeckých snů, jak jsme mezi sebou hned na začátku nazvali romantickou výpravu na Sinaj...
Do startu se vloudila groteska, po které chňapla bezhlučná kamera. Vždycky netrpělivý a uspěchaný pionýr vyrazil bujaře vpřed a málem sklopil do první průmětny chlapíka v pruhovaném hábitu, který nám nečekaně vběhl do cesty s povzbuzujícím voláním: „Budiž vám Alláh milosrdný!“

Alláhova milost se vzápětí dostavila: pionýr se skřípotem brzd vyrovnal smyk a za chvíli už jsme projížděli heliopolským předměstím. Směr: východ, Suez, Sinaj.
Pouštní silnice z Káhiry do Suezu zavěšuje před hasnoucí reflektory nádherný obraz východu slunce nad písečnými pahorky. Rodící se den nám představuje zvlněnou poušť lemovanou vlevo pahrbky a tu a tam zříceninami starých pevností, z nichž některé byly svědky křižáckých výprav, jiné snad ještě pamatují nájezdy Peršanů. Tudy se před 3800 lety valila k Nilu nedohledná vojska Hyksů, prvních podmanitelů Egypta, a zase armády Egypťanů při vpádu do Asie, touto pouští prošly armády Alexandra Velikého i římští, arabští, turečtí i evropští dobyvatelé - a po trase dobyvatelů prchali k slunci svobody i židovští otroci.

Šíjí, která z Egypta na Sinaj spojuje oba světadíly, procházely od nepaměti dějiny. A teď tu projíždí výprava ze země daleko na severu, o níž faraónové z prvních dynastii vůbec nevěděli...
Pouštní cesta, stále pokrytá asfaltem, který neměkne ani za nejvyšších tropických veder, silnice bez lavórů a rigolů, směřuje dál na východ. Má ještě jednu jízdní dráhu: užší, bez asfaltu, vystlanou jen sypkým pískem; tam se kolébají velbloudi, osli a muli, které by těžké kamióny se svou smrtonomou rychlostí smetly s asfaltky. Tady projíždějí křižníky silnic rychlostí až přes 180 km za hodinu a stokilometrovkou se řítí od Suezu ke Káhiře plně naložené cisternové vozy. Každý takový vůz zle zamává mopedem, který se stává hříčkou ve zvířeném vzduchu. Manet také na tom není o mnoho lépe; až do Suezu vleče přívěsný vozík.

Už máme za sebou delší pouštní jízdu - z Alexandrie do Káhiry a tak tahle 140 km dlouhá trasa z hlavního města k pobřeží Rudého moře nás nemůže ohromit. Ani ochromit. I když žár už zase nesnesitelně stoupá a sloupec teploměru přesahuje 45. stupeň. Bezútěšnost jízdy korunují nekonečné rovné úseky. Pět, deset i patnáct kilometrů, stále jako podle pravítka, a nikde nic, čeho by se mohlo oko zachytit, jen tu a tam reklama egyptské letecké společnosti United Arab Airlines; působí jako výsměch jezdci, který se tu plouží s mopedem. U reklamní tabule je vždy udána i vzdálenost, která se přece jen zmenšuje, až je tu polovina cesty. A také Rest-House.
Rest-House.
Požehnaný budiž ten, kdo si toto zařízení vymyslil. Jeden je v polovině cesty mezi Alexandrií a Káhirou, s dalšími jsme se setkali ještě jinde. Takový Rest-House je něco jako motel. Vlastně cosi uprostřed mezi karavanserájem a motelem. Můžete se tam v čas nouze ubytovat, ale co je nejdůležitější, najdete tam vždy stín, dostanete domorodé i evropské jídlo a hlavně chlazené nápoje.

Velbloud, který nedošel

Po dvaceti minutách start. K Suezu.
Jedeme už ve stopách českého cestovatele a arabisty profesora Aloise Musila, kterého před půl stoletím Sinaj se svou romantikou, kouzelnou historií a posvátnou horou zcela podmanil. Po nebezpečných stezkách, život stále v rukou Alláhových, projel levantské kraje i Arábii, stal se členem beduínského kmene Ruálů i jeho šejkem jako Músa er Rweilé. Vědec světového jména, kupodivu dodnes více oceňovaný v cizině než v Praze, urazil na svých výzkumných výpravách jen na velbloudu 21 000 kilometrů, což je třikrát tolik jako z Československa do Ameriky. Poznal důvěrně poušť, vnikl do života kočovných beduínů jako nikdo na světě a prozkoumal tisíce věcí, které pak vložil do svých dobrodružných cestopisů a vědeckých knih.

 Velbloud, který nedošel
Velbloud, který nedošel

A jak bychom nevzpomněli na dalšího Čecha, jenž nás na naši pouti do Sinajské pouště předešel. Byl to dobrodruh, spisovatel, lovec, vůdce, karavan, ale především cestovatel, který propadl kouzlu arabských krajů - Vilém Němec. Křížem krážem procestoval nejen Egypt a severní Afriku, ale i Arábii a země Malé Asie, v letech okolo zlomu století jeho velbloudi několikrát prokličkovali zlověstné, ale přece tak půvabné pláně a hory Sinaje.

Míjíme malou geologickou výpravu pátrající v hlubinách egyptské země po jejím bohatství. Už jste tady něco objevili? Ne. A co myslíte, naleznete něco? Jak se Alláhovi zlíbí!
Z pouště vane horký vítr, kterému tady říkají giblí... Vedro se stává nesnesitelné, únava zase klíží oči, jako bychom nikdy v Rest-Housu nebyli. Vysmívají se nám lákavé vidiny sněhu, jehož závějemi se naše stroje brouzdaly, a není to tak dávno, při přejezdu Alp. Být tady pojednou takové ledové pole, načechraná závěj - anebo alespoň hrst sněhu! Ale kdepak.
Zato při silnici leží velbloud. Už má břicho nadmuté do obrovitých rozměrů, z rozevřené tlamy vyhrkla sedlá krev. Poslední pohled na padlé zvíře. Němá výstraha, že ani po této bezpečné pouštní cestě každý nedojde...

Slunce praží nad hlavou. Obří cisterny mávají mašinkou. Oči se zavírají. Rty, jazyk, hrdlo, vyprahlé. Konečně! Konečně před námi dole na obzoru vyskakuje oblak kouře: rafinerie nafty v Suezu.
Nalevo odbočuje zkratka na Ismaíliji, jedno ze tří městeček na Suezském průplavu. A tady je také policejní kontrola. Před baráčkem strážnice se drží ve stínu policista a věnuje listinám jen mdlý zájem. Chudák je tu celý upečený. Mávne rukou: Jeďte dál, Alláh s vámi!
Za malou chvíli se jako obrázek k orientální pohádce vyhoupne z tichých písečných dun Suez. Zleva odněkud z pouště přikličkovala jednokolejná železnice. A tak s ní po boku se přibližujeme k městu, které dalo jméno průplavu mezi dvěma světadíly.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 24.01.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (3)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Adamoto KTM

rossier-10-2019-side

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2019 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 209690 | Včera: 147569