Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Triumph

Diskusia Diskusia k článku (2)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 11.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 28.02.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 10960 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]

Všetko raz dôjde k svojmu záveru. V tejto časti sa dostaneme na koniec sinajského dobrodružstva. Ale nebojte sa. Príbeh, rovnako ako tohtoročná zima, ešte zďaleka nekončí...

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Sinajské zvony naposled

Ležíme na písku a u našich nohou se do nedohledna vlní a monotónně tiše šumí moře. Tak už to máme za sebou: nejhorší část pouštní trasy. Pravda, ještě je před námi celý Egypt až k Súdánu, Libanon a cesta přes půl Evropy, ale nič nemůže být horšího než Vádí Firan.

Jízda zpátky byla snazší, to je pravda, znali jsme už terén a pista se podle toku pravěké řeky svažovala, ale i tak toho máme dost. Dnes dál již ani metr! Marně nás láká chladivá náruč Rudého moře - sotvaže líně pohlédneme za ještěrkou, která si to namířila přímo na Karlův hrudník. Ani se po ní neohnal. Je k vzteku, že zatímco lidé už nemohou, mašinky jsou stále v skvělé kondici.

A jak jsme se sem, jářku, dostali?
Ranní ptáče dál doskáče, ranní motorista na Sinaji dál dojede. A tak jsme si načasovali start z kláštera již na třetí hodinu. Nu, jak to bývá, ještě tohle a ono, minuty utíkají a je skoro půl čtvrté. Za zívajícím strážcem v galábiji, se starodávnou mušketou v ruce, ale s parabellou u boku, se vynořují stíny. Řeholníci vstávají k ranní pobožnosti a jdou se s námi rozloučit.
„Tak jste se rozhodli?“ otec představený se na nás dívá v záři parkovacích světel Karlovy škodovky. Ano. Pojedeme na EI Tor. Mnichové nám to včera doporučovali, zajížďka není velká - projet Sinajem a nevidět EI Tor? To je nejznámější - a řekněme rovnou - jediné město na jihu Sinajského poloostrova.

Zkoušíme stroje. Chytají na první sešlápnutí. Tak teď je tu už loučení doopravdy a otcové vypadají docela dojatě. Nějak si nás oblíbili, když poznali, že nás sem nevedla jen senzacechtivost a že respektujeme všechny jejich zvyky. Nyní jsou v chumlu kolem nás. Lidi s roztodivnými osudy, které je zahnaly z celého světa, především z egejských ostrovů a ze slovanských zemí až sem, do kláštera uprostřed hor a žhavého písku. Žárlivě střeží svou minulost, ale tady v poušti se nikdo nikoho neptá na to, kde byl a jaký byl - jde o to, jaký je teď. Nejmladšímu je čtyřicet, nejstaršímu sto dva roky - to je jediné, co víme z jejich životopisů.

Stisky rukou a startujeme. Tentokrát na moped a na Jacobovu škodovku připadl úkol uzavřít konvoj. A tak čekám, jak jedno vozidlo po druhém projíždí z klášterního nádvoří branou a po prudkém svahu míří do Jetrova údolí. Již se rozjíždí i moped, když ke mně chvatně přibíhá jeden z mnichů. Noc je světlá, reflektor žhne, dobře muže poznávám; asi padesátník, s prokvetlým plnovousem, skromný, vždycky se držel stranou, ani nepamatuji, že by byl někdy řekl víc než pár slov. Nyní se však ke mně naklání a - nemohu se mýlit - slyším ho jasně i za netrpělivého řevu motoru - ano, není o tom pochyb, mluví - slovensky: „Až se vrátíte ... pozdravujte tam ... doma,“ jeho hlas se třese. „Hodně pozdravujte, vzpomínám - závist je hřích - ale závidím vám ... Nemohl jsem se odhodlat ... Sbohem - - !“

Zvědavost mnou lomcuje, užuž chci vypnout motor - - ale pak si uvědomím - ten člověk tu pohřbil tajemství. Své tajemství. Jen vzpomínka na domov mu nyní otevřela rty. Nemohu - nesmím - - tak jen pevný stisk ruky a moped se rozjíždí za koncovým světlem Jacobovy škodovky.
Na pahorku, který z této strany malebně uzavírá údolí, kde Mojžíš pásával ovce, všichni zastavujeme. Motory se odmlčují, reflektory hasnou. Nad námi jiskří hvězdy a okolo tiché, vyprahlé hory, mlčenlivé svědkové dávných dějin. Temná skvrna pod srázem Mont Sinaje, to je klášter - a najednou slyšíme jako pozdrav na rozloučenou, sinajské zvony. Naposledy v životě.

Památce statečných předchůdců

Jízda, za nočního chladu docela příjemná, netrvá dlouho. Vašek zastavuje na rozcestí: odtud se jedna pista rozbíhá do Vádí Firanu a pak k EI Toru, druhá karavanní cesta kličkuje přes poušť do daleké Akaby na rozhraní Sinaje, Palestiny a Jordánska. A od této pisty k severu se rozprostírá strašlivá poušť, do jejichž temnot teď míří světlomety vozidel. Motory pracují a my stojíme nehybně vedle strojů. Tři minuty k poctě a na paměť tří Američanů - našich předchůdců, kteří loni při pokusu o průjezd Sinajskou pouští na silných nortonech nalezli ve vyprahlých dálavách smrt.

 Lovci mořských hub, perel a korálů
Lovci mořských hub, perel a korálů

Přes oceán a Egypt se dostali až sem, aby pokořili potměšilou a zákeřnou poušť, aby se pokusili o to, co se dosud žádnému řidiči jednostopého vozidla nepodařilo. Avšak zastihl je chamsín a jeho písek zavál stopy cest. Ztratili orientaci - došel benzín i voda. Teprve s rodícím se dnem z nás padá tíseň. To už máme za sebou pár desítek kilometrů, ale současně se na nás obořuje slunce. Sotva se vyhoupne nad zlatorůžové vrcholy, už pálí, bodá, oslňuje. Krátký odpočinek v oáze Firan, kde nás vítá palmový háj a naši známí.

A zase se rveme s pískem, s kamením, s roletou, znovu najíždíme do záludných dun a každá minuta se prodlužuje v hodiny. Zase jsou ruce spáleny sluncem a rozžhavenými stroji, krev ve spáncích divoce buší, oči sotva vnímají terén - - - až se před námi přece jen zamodrá moře.
Projeli jsme. Někde k jihu leží EI Tor.
Ale ať! Je tam už asi pět tisíc let a za nějakou tu hodinu nám ho nikdo neodnese.

Nad korálovými útesy

Každý národ má svá přísloví, ale některá jsou společná všem. Mezi ně patří i úsloví, že nejsladší je spánek. Avšak čtyři Čechoslováci a dva Egypťané by vám mile rádi potvrdili, že nejsladší je odpočinek po cestě Vádí Firanem s jedinou malou přestávkou.

Napjatá celta, zachycující palčivé odpolední paprsky, a šepotající Rudé moře u nohou jen zvyšují rozkoš té chvíle. Teď teprve můžeme pochopit tuláky, kteří se po rušných životních cestách ocitnou někde na tichomořském atolu, ulehnou do písku ve stínu palmy a řeknou: Dost! Když si ještě přimyslíte tahitskou krásku, která vás ovívá palmovou ratolestí - - ovšem, tady nejsou tahitské ani jiné krásky, ba ani palma v dohledu, dočista nic než na jedné straně moře a na druhé poušť. A před námi cesta do Toru, ještě nějakých deset mil k jihu.

EI Tor je chudé městečko, ale má bohatou historii. Tady byl už přístav v dobách královny ze Sáby, jejíž lodi sem často od jihu připlouvaly. Tisíce lidí tu hledalo zakopaný poklad z těch dob, ale neobjevili ho před časem ani inženýři elektromagnetickými přístroji, a přece o něm hovoří zcela hodnověrné historické zprávy.

Město na jihu Sinaje má za sebou i zlověstné údobí, které skončilo až někdy v minulém století: tady zastavovaly lodi s nákladem otroků a jejich kapitáni platili výkupné za volnou cestu do Suezského zálivu. Nezaplatit znamenalo nebezpečí pirátského přepadu, vždyť EI Tor byl dlouho pobočkou hedžaského pirátského bratrstva. Turecký bej tomu všemu klidně přihlížel a teprve po otevření Suezského průplavu začala honba na piráty v Rudém moři.

Avšak ještě v dobách po první světové válce tu došlo k několika pirátským nájezdům. To už byl Tor jen zapomenutým městečkem, jehož sláva ožívala při poutích do Mekky. Tehdy tudy procházelo týdně i několik set pravověrných. Cesta k Toru se kroutí v dohledu moře, tu a tam se mihne konstrukce těžních věží.

Asi čtyři míle před Torem je u břehu rozseto několik podivných útesů a ostrůvků. Tohle nám nedá. Zastavujeme. Na moři se kolébá docela malá loď s podkasanou plachtou a opatrně připlouvá na doslech. Posádka o dvou mužích. Oba nazí, jen kolem boků malou zástěrku, za opaskem blyštivý zakřivený nůž a po ruce šňůru, na níž je přivázán těžký kámen. Lovci perel, hub a korálů - ano, pobřežní útvary jsou korálové útesy.

Střídavě se potápějí, vynášejí korály i lastury a celodenní kořist prodávají za několik piastrů řeckému překupníkovi v EI Toru. Jejich životním snem je nalézt obrovskou perlu, za niž by získali celé bohatství - avšak zůstane asi jen u snu. Občas se však zpráva o takovém senzačním nálezu bleskem roznese po celém Rudomoří. Pak lovci perel a korálů, rybáři, námořníci, přístavní dělníci, ba i lidé, kteří nemají s mořem nic společného, sní při svém kéfu o takovém štěstí.

A také roste počet těch, kteří nechají moři na pospas život. Bez zkušeností a bez prostředků se spouštějí do neznámých hlubin. Někdy sice zachrání život, ale v žraločí tlamě nechají ruku nebo nohu. Nikde na celé cestě jsme neviděli tolik jednorukých a jednonohých, jako v EI Toru. Je to odstrašující pohled, ale touha po náhlém zbohatnutí jej zastiňuje. A tak v tom městě na jihu Sinajského poloostrova mrzáků přibývá.

Na svaté cestě do Mekky

Říkal jsem už, že EI Tor vlastně není městem. Ale žijí tu děti jako v každém pořádném městečku. Hned při vjezdu na „hlavní třídu“ nás obklopuje tlupa beduínků: řvou nadšením jako dervišové, skáčí před stroje, musíme brzdit a nakonec zastavit. V prvém ohromení docela zapomínají na bakšiš a pak místo bakšiše vymáhají svezení. Alespoň kousek. K přístavu. KC džamiji. Ke karanténě.
Ke karanténě? Ano.

Tak tohle je vzpomínka na poslední slavné doby EI Toru. Plotem z ostnatého drátu ohraničené zšedlé trosky hned na okraji města nevypadají moc povzbudivě. Ale není to nějaké vězeňské zařízení, naopak instituce, oceňovaná v zbožném moslimském světě. Tady se shromažďovali ti, kdo nelitovali času ani námahy, aby poutí do Mekky získali zelený turban a vytoužený titul hadži.
Z několika útržkovitých informací k nám z nedávné minulosti vystupují obrysy sinajské karanténní stanice.

Tudy vede jedna ze svatých cest, EI Torem se prochází do Mekky a pak zase zpátky. A tehdy, když se poutníci vraceli, museli si v malém městečku odbýt karanténu. Přinášeli si z města Mohamedova požehnání a záruku přímé cesty do ráje. Ale někteří také choleru nebo dokonce mor. EI Tor tehdy shromaždoval dvacet až čtyřicet tisíc zbožných moslimů rok co rok. Tedy více, než měl celý Sinajský poloostrov obyvatel.

V písku pouště - v té době ještě půl míle za městem - ohrazoval bezpečný plot asi kilometrový čtverhran. Na západ směrem k městu a zády ke kopcům, stoupajícím do vnitrozemí, jsou dodnes stavení a kanceláře pro policisty ze zdravotní služby, úředníky, lékárníky, lékaře - a obstaravatele pohřbů. Dozor nad karanténou míval vrchní lékař, Evropan, který měl k ruce čtyři kolegy, obvykle Araby, a bakteriologa. Svědomitě vedená karanténa se osvědčila, počet nákaz zavlečených do Egypta klesal, až konečně nebezpečí zmizelo. Avšak ještě jsou tu pamětníci poměrů, jaké panovaly za turecké nadvlády, prostě za tureckého hospodářství ve skutečném i přeneseném slova smyslu.

Už tehdy zde stával tenhle čtverhran, ale lemovaly ho ze všech stran otevřené latriny, z nichž vítr zaháněl nákazu přímo mezi poutníky. Domorodí lékaři víc než na medicínu spoléhali na kismet a podle toho to vypadalo. Jediný najatý evropský doktor nemohl nic dělat, neměl žádnou pravomoc a nakonec byl rád, když sám odtud odešel se zdravou kůží. Vojáci nahnali poutníky do karantény, bedlivě je hlídali, to je pravda, nikdo z nich během karantény nesměl ven, ale zato spousta lidí chodila do tábora. Za bakšiš pouštěli vojáci za plot podomní obchodníky i nosiče vody, cholera a mor měly z tábora zelenou ulici. Často se stávalo, že z poutníků někdo v táboře zemřel. Aby nebyl při pitvě zhanoben rukou nevěřícího, evropského lékaře, zahrabali ho jeho přátelé v noci ve stanu do země.

Teď je pusto na místech, jimiž prošly statisíce fanatických moslimů, nekonečné karavany se scvrkly na pár hloučků, napjatá mezinárodni situace svatým poutím do Mekky nepřeje. A jen tak mimochodem: dnes mnohý z těch zbývajících poutníků do svatého města cestuje - reaktivním letadlem.

Starý pirát vzpomíná

Moc se nám tady poblíž karanténní stanice - kde jsou porůznu pohřbeni poutníci, kteří nedošli -moc se nám tady nelíbí; kodrcáme dál za město, kde na malé pláži končí dnešní cesta. Od pustých hor na východě se žene soumrak, ale stan stojí ještě za světla. Od jihu se blíží jezdec na oslu. Sedí na něm jako na židli a báječný bílý plnovous mu splývá do klína.
„Salám alejkum!“ Jeho vybledlé oči klouzají po nás, pak po strojích. „Z daleka?“
Hovoří anglicky. Kde se tomu naučil? Ale to je dlouhá historie. Ten chlapík, kterému může být šedesát, ale také sto let, toho možná hodně prožil.

Rozhovor začíná pomalu, jak v Orientě není jinak možné.
Anglicky se naučil od Angličana. Žili spolu ti dva sami, celé čtyři měsíce živořili v sinajské pustině v opuštěné jeskyni. Proč? Inu čekali. Nač? Nu, na výkupné. Krátce a dobře, ten Angličan byl zajatcem a čekal, až za něho dojdou peníze. Z našeho hosta, který tvrdil, že mu je „asi tak devadesát“, se vyklubal - mohlo by se říci - pěkný ptáček.

V mládí byl členem pirátského bratrstva, což ovšem sám nepovažoval za nějaké nečestné povolání. To se ví, přišla nová doba, potřásal hlavou a lítostivě si prohrábl plnovous, teď už svět za moc nestojí. To dříve - ah! A ve vybledlých očích zazáří vzpomínky.
Horlivě vaříme kávu a předkládáme statnému ještě dědovi to nejlepší ze zásob. Prosím vás, kdypak se člověku z Prahy stane, aby si mohl poklábosit s opravdovým pirátem. Pochmurní hrdinové četby našich chlapeckých let defilují v duchu před námi: jednonohý Silver z Ostrova pokladů, skutečný kapitán Blood, strašlivý Morgan... No a podívejme, tady jeden z nich se tu rozvaluje na naší nejparádnější pokrývce.
Všichni mu visíme na rtech.
A Alf Abú Selim - jak se nám představil, Alláh ví, jaké je jeho pravé jméno - vypráví.
„Když se podařilo zajmout bohatého Evropana,“ šlehne očima po doktorovi, který z nás všech dělá dojem nejmovitějšího, „byl to obyčejně dobrý obchod, ale také to bylo nebezpečné, šla po tom námořní policie. Ale vyplatilo se to, výkupné bývalo slušné, příbuzným šlo o to, abychom toho člověka brzy v pořádku vrátili. Ale jednou to bylo docela naopak.“

 Tor má mešitu na místě hrobu legendárního proroka
Tor má mešitu na místě hrobu legendárního proroka

Alí se napije, milostivě přijme další belmontku, zapálí si a pokračuje:
„To jsme chytli Francouze, už nebyl nejmladší, a s jeho příbuzným pak náš kapitán, dej mu Alláh tisíc hurisek, vyjednával v Port Saldu. A víte, jak to dopadlo? Jeho příbuzný nám nabídl pěknou kupu zlaťáků s podmínkou, že toho člověka zabijeme, ale tak, aby se jeho mrtvola našla právě tady blízko EI Toru.“
„A zabili jste ho?“ netrpělivý Karel doráží, ale v očích má odpor. Přece jen se mu nějak nezdá, že se tady kamarádíme s docela obyčejným vrahem.
„Ale ne! My jsme přece nebyli zločinci, ale obchodníci. Řekli jsme to tomu zajatci, hrozně se rozčílil, pak nám dal nějaké dopisy na poštu a za měsíc přišla na našeho známého knížka. Z té knížky vytrhl ten člověk lístek a v bance v Suezu nám na to vyplatili dvakrát tolik, co nabízel jeho příbuzný. A protože jsme vždycky jednali poctivě, pustili jsme ho a ještě jsme mu před řeckým mnichem odsvědčili, jak to bylo.“
Ale to všechno je už min zejmán - velmi dávno!

Nesnáze otce Theodora

Ráno přináší pohled už důvěrně známý: nad pusté sinajské hřbety se bez červánků vyhouplo slunce a jeho paprsky, od časného jitra zase žhavé, mění nedohlednou hladinu Rudého moře v tekoucí stříbro. Arabští druhové se modlí, doktor nás hrozbami a posměchem žene do rozcvičky. Ale setkává se s urputným odporem - po včerejší pekelné jízdě máme těla - jak bych to řekl - prostě mám dojem, že se mi kostra rozpadla na jednotlivé kůstky a drží jen halabala na drátkách, které se však všude zařezávají do masa. A teď mu budeme dělat tajtrlíky! Dej nám svátek, necito!

Tři polonazí beduínští špunti tady stojí, prsty v puse a poulí na nás mandlové oči. Sledují u vytržení, jak se koupáme v příjemně chladných vlnách, jak snídáme. Čaj a sušenky, co také jiného! Ale až se vrátíme do Káhiry, a už to nebude dlouho trvat,dám si kávu. Nejpravější arabské moka. A mangový džus. A nohu přes nohu na opravdové židli. A hodinku nicnedělání s dobrou náladou. A vypravím se možná do kina, na Sophii Lorenovou. A přisám Alláh, nikdo už mě nedonutí, abych znovu sedl na ten pekelný silostroj...

Beduínkové napjatě pozorují, jak a co balíme. A samozřejmě že se dočkali splnění svého snu; cpeme je do škodovek a s konvojem jedou do města. V Toru nás čekají dvě „oficiální“ návštěvy, a tak napřed zajíždíme před filiálku sinajského kláštera. Je to prastarý barák a sídlí v něm otec Theodor, ctihodný mnich s plnovousem tak ohromným, že ušetří na pokrývce. Ve stínu se povaluje několik Džebelijů a otec Theodor na ně vychrlí vodopád arabských slov a hřmí tak dlouho, až jeden z nich se nevesele zvedne. Čeká nás pohoštění, a když namáčíme jako sklo tvrdý arabský chléb do strašlivé omáčky, napadá nás, že život řeholního bratra není také jen tak.

Filiální mnich naše podezření potvrzuje. Ale peklo řeholnického života na Sinaji vidí z jiné strany.
„Ach, mé nebohé staré srdce,“ povzdechne si, zatímco my nenápadně schováváme placky chleba, abychom jimi později podělili vyhublé torské psy. „Srdce mi puká žalem,“ vypráví otec Theodor, „když vidím, jak naše setba v této zemi padá na úhor a neklíčí... V druhém století po narození Spasitele,“ a otec Theodor se křižuje, „byly tyhle kraje široko daleko na východ i na západ slunce, na polední i půlnoční stranu úplně a upřímně křesťanské. A dnes? Žalostno pohledět. Tu a tam se někdo stane křesťanem, ale na jak dlouho? Běda. Jen na takovou dobu, pokud dostává bakšiš. Já sám je za mládí karabáčem honil do kostela, ale utíkali mi ničemové druhými vraty. Tak jsme ty druhé dveře dali zazdít. Ale ti bezbožnici je v noci zase probourali. Těžký život má pastýř mezi ovečkami, které na sebe berou šakalí podobu!“

Útěchou, byť slabounkou, může být ctihodnému otci, že sinajští beduíni moc nedají ani na Alláha. Málo se modlí, málo se umývají a více holdují světským radostem. V Toru tvoří asi polovlnu obyvatelstva, ostatní jsou přivandrovalí řemeslníci a lodníci, hadáři. Doslechli jsme se, že je mezi nimi i několik, o něž by se zajímaly policejní úřady kdesi v Turecku, v Iráku, v Libanonu. Pár Řeků, Koptů, Levantinců a Italů doplňuje mozaiku zdejšího obyvatelstva.

Pohřbené sny torských krasavic

Loučíme se s otcem Theodorem, který žehná nám i našim strojům, a jedeme k veliteli meharistů, kapitánu Osmarovi. Bydlí na pokraji městečka a je to nejvrchnější pán a velitel na jižním Sinaji. Za deset let pouštní služby sinajské slunce vysušilo a napjalo kůži na jeho osmahlé tváři.Téměř jako uhel černý vlas prokvetl stříbrnými nitkami, jeho oko, jak by řekl romanopisec, je pevné, pátravé, ale nikoli bez stopy laskavosti.Vitá nás v parádní uniformě, na nohou má však jen široké pouštní opánky. Rozhrnuje bohatě protkávaný závěs a uvádí hosty do salónu se staženými okenicemi. Ruční koberce a barevné závěsy tlumí rozhovor.

Už se o nás doslechl - a nechceme věřit vlastním očím - představuje nás své hezké manželce. To je opravdu událost, protože ještě dnes je neslýchané, aby moslim v těchto oblastech dovolil Evropanovi pohled na vlastní ženu. Tady, v odlehlých končinách Sinaje, muži opovrhují ženami ať již jsou to manželky, dcery, matky či sestry. Sinajštíí beduíni považují například za beztaktnost, tážeme-li se jich po ženě. Nikomu zde nenapadne hovořit o ní. Žena je považována za tvora daleko nižšího stupně než muž, sotva vyniká nad velblouda.

Prorok praví:
Žena je jako pole, majitel může s oběma libovolně nakládat, prodat je nebo darovat. Žena má duši nečistou, která nepatří do ráje. Jen ženy, které měly dobrého a všeobecně váženého muže, mohou si činit nárok na posmrtný život v ráji, jestliže muže svého vždycky ctily. Štěstí žen je pod střevíci jejich muže. Tak a podobně mluví korán na různých místech, vždy však je řeč o ženách Jen v poměru k jejich mužům, tedy o ženách vdaných. O děvčatech se vůbec nezmiňuje. Avšak v islámském světě se stále víc, zejména ve městech, uplatňuje jiný názor na ženu, jak jej například zastává egyptské sdružení žen. Tak třeba věková hranice sňatku se zvýšila u žen na šestnáct let, ačkoliv dříve byla jen devět let! A mnoho „žen“ se skutečně v devíti letech provdávalo.
Fatima, manželka našeho hostitele, štíhlá, se zářícíma očima, patří mezi moslimské ženy, které se už velmi přiblížily Evropankám. Oblečením i způsobem myšlení.

Po obědě - po poloevropském obědě, abych byl přesný - sledujeme přehlídku Osmarovy elitní jednotky. Nastupuje četa meharistů. Tmaví, mladí, vysocí, všichni se stopami súdánské krve, v uniformách s beduínskými prvky, ale s červenými distinkcemi. Dokonalí stopaři, smělí a nebojácní, praví synové pouště, vesměs z oáz.

Meharisté - tedy členové pohraniční pouštní policie - jezdí výhradně na bílých velbloudech, ušlechtilých závodních zvířatech. Je to nádherný a nezapomenutelný pohled na skupinu, která stojí bez pohnutí jako vymodelovaná z alabastru a najednou se dává v plny trysk, aby vzápětí zmizela v poušti.

Ještě brouzdáme osadou, kde je pětkrát víc žen než mužů. Proč? Muži odcházejí a nevracejí se. Ženy zůstávají.
Kam se muži z Toru ztrácejí? Trochu nám to vrtá hlavou. Vedeme na tohle téma rozhovor ve stínu poštovního úřadu. Muže z Toru odsává pevnina, ale hlavně moře. Na pevnině jsou to teď naftová pole, nabízející proti městu až desateronásobný výdělek. Na moři rostoucí nákladní doprava, hlavně rudy a ropy, rybářské flotily, které dostávají lodi s kašlajícími gazolinovými motory, a také přestavba přístavů na protějším břehu Rudého moře. To všechno jsou magnety, které přitahují muže z města na křižovatce svaté cesty.

Ženám z EI Toru však svět nic nenabízí. Zůstávají v městě; jehož ulice pokrývá sypký křemičitý písek. Propírají lastury, pletou sítě, zůstávají a čekají, jejich mandlové oči zastírá smutek. Některé z nich potkáváme bez jašmaku, s odhalenou tváří, jsou to krasavice, a když je nikdo nevidí, rády se dají do řeči s cizincem. Je nám nepochopitelné, že například tato třicetiletá kráska je ještě svobodná. Proč? Jak to -? „Nu, je nás tu hodně.“ A ona, jako její družky, chodí až za rybářský přístav na mořský břeh, sedí na kameni a hledí daleko tam, kde na obzoru plují kraj světa transoceánské kolosy. Sní. Sní o životě, který by ji vysvobodil a dal vše, po čem touží. Ale tady v EI Toru jsou to dosud pohřbené sny.

Wilah ben Nímsa z Prahy

Posledními pohledy fotografujeme do vzpomínek městečko v Jižním cípu Sinaje. Domečky uhnětené z písčité hlíny a zpevněné hrubými kamennými zdmi, ze všech stran uzavřené přízemní usedlosti torské honorace, budovy petrolejářské společnosti a přístavní správy, vodorovně pruhovanou mešitu kousek za městem na místě hrobky jakéhosi moslimského proroka.

 Z tiskové konference po návratu ze Sinaje
Z tiskové konference po návratu ze Sinaje

Beduíni v bílých kufejách, Arabové v galábijích a s umně svinutými turbany, Egypťané hamitského původu s temně rudými tarbúši, Arméni, Řekové a Italové v evropském. Tu a tam terénní kamión na širokých pneumatikách se vyhne zaprášenému velbloudu nebo vychrtlému oslu. Vysoko na azurovém nebi se nese někam do Bagdádu těžký letoun a jeho stín se kmitne bývalým pirátským hnízdem.

Kus nového Toru vyrostlo z peněz petrolejářů. Je to vlastně jen několik budov a ulic, avšak když se zde řekne město, myslí se právě tady to. Stará čtvrť si zachovala vzhled, jaký měla za dávných emírů a tureckých bejů: celé její pobřeží zabrali rybáři. Téměř padesát rybářských kutrů a člunů tvoří tahleta torská flotila, dávající obživu více než polovině zdejších obyvatel. Rybářské konvoje vyplouvají často už zvečera a vracejí se až po rozbřesku. Někdy se také některá loď nevrátí; Rudé moře je záludná a nevypočitatelná matka živitelka.

Smolně černí a vysušení chlapi se sítěmi, s udicemi a harpunami žijí ve světě, který je cizí i sinajským beduínům - jakpak by do něho mohl vniknout Evropan. Ptáme se po nejstarším z torských rybářů. Nikdo neví, kdo je nejstarší. Snad Soliman. Ten už měl odrostlé syny, když začala ta první velká válka.

Tak se tedy vyptáváme Solimana. Nepamatuje se na člověka, Evropana, který tady v EI Toru měl kdysi dávno velké ohrady a tam zvířata a to všechno hlídali vojáci? V roce 1888 zde totiž cestovatel Vilém Němec založil a vedl zoologickou badatelskou stanici. Víme, že stanice ležela asi půl kilometru od břehu a měla dvě budovy: jednu se stájemi pro osly a velbloudy, druhou menší, obytnou. Sem se sjížděli odborníci zkoumající faunu Rudého moře a Sinajského poloostrova, a byli mezi nimi i vědci světových jmen. Stanici střežili před nezvanými hosty šauíši, které dala k dispozici egyptská vláda.

Muž, který neví, jak je stár, vzpomíná, ale paměť mu neslouží, až ji osvěží pár piastrů. Ano, tamhle byla ta ohrada s domy a všelijakými zvířaty, ale dnes po ní není ani památky. A ten člověk? Ano - jmenoval se Wilah ben Nímsa - a byl to podivný muž. Strašně silný a strašně zlý.
Proč? Ubližoval někomu? To ne, ale musel být strašně silný a strašně zlý, protože se sám odvažoval daleko do pustin a nikoho a ničeho se nebál. Hovořil arabsky jako kdekdo tady, nebál se ani moře, ani pouště, někdy nadlouho zmizel, ale pak byl zase v tom svém domě a díval se do všelijakých zázračných sklíček a podle toho psal.

Ten Wilah ben Nímsa - vypráví Soliman - byl miláčkem samého khediva. Když do Egypta přišla nějaká vzácná návštěva, která chtěla na Sinaj, místodržící vždycky poslal za ben Nímsou. Však také Solimanův bratr - už není mezi živými, zůstal na moři - jednou provázel takovou karavanu do kláštera sv. Kateřiny a pak dál do Kuntilly na palestinských hranicích. A tam je tehdy za noci přepadla loupeživá tlupa. Ale tam se ukázalo, jak ben Nimsaje opravdu zlý člověk. Všechny ty loupežníky zajal a dal je k potrestání khedivovým soudcům. Pro Solimanova bratra - Alláh bud pochválen! - to tehdy dopadlo moc dobře a považte, od ben Nímsy dostal krásné hodinky.

Vlastní stopou zpátky

Nabíráme směr na sever. Jde to pomalu, jako z udělání fouká silný protivítr a na ten jsou padesátikubíkové stroje přece jen trochu choulostivé. Jedeme sotva dvacítkou, alespoň toho víc vidíme - totiž viděli bychom, kdyby tu co k vidění bylo. Někdy se kolem mihne těžní věž, ale jinak nic, než vpravo poušť a vlevo nekonečné moře.

Ale teď přece! Kdosi stojí uprostřed cesty, a jak se zdá, nechce se vyhnout. Stojí na jedné noze, zvědavě nás okukuje, a o krůček poskočí teprve, když mu Jirka pohladí jeho nádherný fráček. Je to africký čáp. Ne sice dálkový jezdec, ale dálkový letec, tedy vlastni něco jako kolega. Snad proto se nás nebojí. Stojí ten krasavec za to abychom si ho i s pionýrem zvěčnili na barevný diafilm.

Cesta, už důvěrně známá, se nám natáčí na tachometr opačným směrem, ale ukazuje povědomé obrazy. Odbočka k Vádí Firanu, Abú Zeneima a zase na západ mořská hladina, oáza Ajún Múza a další tábor uprostřed spící pouště. Už z naší sinajské tradice dostává také tento tábor své pojmenování. TÁBOR BOHUMILA HOLASE. Je to vzpomínka na prvního československého motoristu na Sinaji. Pár mil na sever odtud projel od východu na západ Sinajský poloostrov. Bylo to v roce 1934, kdy natankoval u palestinských hranic a pustil se přes poušť Tih. Je to jistě přinejmenším zajímavé, že i on se vypravil na cestu písečným terénem podobně jako F. A. Elstner s nejmenším ,vozem Aero 1000 v Africe. Nejen to, Holas měl na Sinaji tentýž modrý vůz, s nímž manželé Elstnerovi projeli Alžírskem a Marokem.

Průkopnická cesta pětadvacetiletého pražského inženýra vedla šestnácti africkými a asijskými státy, ale s nejhoršími podmínkami se mladý Holas setkal právě na Sinaji. Je to přímo k nevíře, že tenhleten nízký dvouválec projel tak ďábelským terénem.
Holas zůstal věrný své velké lásce, dálavy dvou kontinentů si ho podmanily a nakonec se mu staly osudem. S doktorským diplomem Sorbonnské university se po válce znovu vydal do Afriky a na dlouho po něm zmizela veškerá stopa. Když už se jeho přátelé smířili s tím, že cestovatel zahynul v pralesích Libérie, Holas, změněný útrapami k nepoznání, se přece objevil. A dneska je nadšený průkopník dálkových jízd dr. Holas, jeden z nejpřednějších afrických etnografů, ředitelem Ústavu pro lidské vědy na Pobřeží slonoviny.

Ráno Suezský kanál na dohled a Sinaj za námi. Jsme opět v černém kontinentu.
Suez. Zpráva do Káhiry: Vracíme se. A ve filiálce bratří Nassanů nás čeká první pošta. Hrst telegramů, které došly do Káhiry: Blahopřejeme - držíte se! Svazarm Praha. Gratulace od dělníků z Povážských strojíren, od výrobců malých mopedů z Rakovníka, od přátel. A blahopřání od tátů naší výpravy Čiháka a Kočího z Mototechny. Sport, průmysl a také kousek domova.
Ještě zastávka na velitelství pohraniční policie. Nadporučík salutuje. Je to hezký muž s hnědým plnovousem. Přijímají nás jaksi slavnostně a slyšíme, že prý se v Suezu mluví hodně o tom, jak projely Sinajskou pouští tři „kapesní“ motocykly z Československa.

Kamery arabské televize

Tuhletu monotónní asfaltku ze Suezu do egyptské metropole byl nám čert dlužen! Rovná, nekonečná, sluncem nemilosrdně rozžhavená, co chvíli musíš probouzet sám sebe, abys horkem a únavou neusnul nad řídítky. Krátký odpočinek v Rest-House a zase po tom fádním asfaltovém pásu, který - ale co to? Na silnici stojí řada vozů. Jeden nám popojíždí vstříc, již po nás klouzají objektivy kamer arabské televize. Pak se kolem mašinek seskupuje malý dav lidí, prší blahopřání. Káhirský rozhlas hlásil, že dnes odpoledne přijedou do hlavního města tři nejmenší československé motocykly, které jako první projely Sinajskou pouští.

 Vyhraná sázka
Vyhraná sázka

Jsou tu novináři, fotoreportéři i naši egyptští přátelé, zástupci velvyslanectví a samozřejmě sekretář sinajské výpravy Vítězslav Broulík z Motokovu, další náš obětavý patron dr. Suchomel, krátce a dobře kolem těch malých strojů je dost slávy a hodné řečí. Ebenově hnědá dívka s gazelíma očima, štíhlounká, v evropských šatech, nás líbá na tváře a někdo nám na řidítka připevnil rudé růže. Vracíme se s konvojem, o jakém se nám ani nesnilo, a to nás pak v Káhiře chlapci z televize ještě prohánějí po bulvárech i ve staré čtvrti pod citadelou ve stínu omšelých minaretů.

A už je tu tisková konference, rozhlas, žádosti o přednášky, recepce, pozvání k představitelům národohospodářského plánu SAR. Avšak tohle všechno jde jaksi kolem mne. Lomcuje mnou zimnice a toužím jen po našem pokoji. Shazuji odporně propocenou a prachem naškrobenou košili, mimoděk zvedám oči - ale co to? Přízrak? Vidím proti sobě strašného člověka. Obličej spálený sluncem, na kost vyhublý, s rozčechraným plnovousem, rozpukané rty, červené opuchlé oči. Dívám se na sebe z hotelového zrcadla. Jirka s Vaškem na tom nebyli o nic lépe, jak dokumentují naše fotografie z tiskové konference.

Sinajský projekt končí. Nastávají dozvuky.
Sotva nás koupel trochu osvěží, už je tu klanějící se hotelový sluha: Efendi má dole v hale návštěvu. Nemůže ta návštěva sem? Je mi líto, nemůže.
K ďasu! No, co dělat.
Dole čeká chlapík v galábiji a lámanou angličtinou žádá, abychom vyšli ven, že tam máme zásilku. Zásilku? Propána! Jakou zásilku? Marně uvažujeme, co by nám sem, do Káhiry, mohl kdo poslat.

Odbočujeme s mužem v galábiji do postranní uličky. A tady nám předává dopis a - velblouda. Ahmed Ebejt, egyptský automobilový závodník, který se s námi vsadil na průjezd Sinajskou pouští, dostál slovu. Posílá velblouda a zve nás k sobě do Zamáleku.
No nazdar! Jsme zdrceni. Co s velbloudem?
Prozatím ho svěřujeme pod ochranu našeho Alího. Ale co bude dál? Co si počneme se zvířetem, které nás měří záludným a nic dobrého neslibujícím pohledem. Uvidíme. Zítra. Zítra... Inšalláh. Děj se vůle Alláhova! Jsme v Orientě a - ale tyhle úvahy už ustupují snům.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 28.02.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (2)  [Verzia pre tlač] Tlač

Moto Morini

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2020 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 214200 | Včera: 222280