Vokolo Vománu aneb Jak jsme dali vale pivu a sexu

Text: Martin Pouba, foto: Zbyněk Janoušek

Společně rozhodíme pár dobře mířených e-mailů a sestava na sebe nedá dlouho čekat:

• Lukáš Kotfald – Yamaha Ténéré (na start téměř nová, v cíli na odpis)
• Zbyněk Janoušek – BMW R 1200GS Adventure (na startu zcela nový, v cíli starší, celkem zachovalý motocykl)
• René Zelenka – Triumph Tiger (tak trochu za zenitem už na startu, v cíli se podobal Nerudovu slamníku, ale Kam s ním?)
• Roman Florian - BMW 650 Dakar v rallye úpravě (na startu nevyzkoušený, nový majitel v očekávání; v cíli jednoznačně v terénu nejlepší a nebylo to jen jezdcem; místy trochu chybí síla motoru)
• Martin Pouba - KTM 990 Adventure (přestože je rok stará, má za sebou víc než dost; v cíli bez následků, trochu opotřebená spojka)
• Jirka Holub se Standou Tikalem se k nám na pár dnů připojí se zapůjčeným Mitsubishi. My se však na ně příliš nevážeme a po obkroužení Ománu hodláme po vlastní ose dorazit až domů. Přiblížení do Ománu se po několika zkušebních variantách stává rovněž klasikou. Motorky se povezou v kontejneru lodí, my letadlem.

První ochutnávka

Den D je tady a po zkušenostech z Jižní Ameriky se vydáváme se Zbyňďou do víru exotického Orientu o tři dny napřed. Důvod je jasný, ve čtvrtek celníci v Ománu nepracují, v pátek muslimové nedělají vůbec a už je tu víkend. Zbytečně bychom stáli, platili hotel a nudili se ve velkoměstě. Přistáváme v Muscatu, hlavním městě Ománu, a po zaplacení 200 ománských rijálů (1 000 Kč) se během chvíle stáváme majiteli víz.

Hned na letišti poznáváme, jak to tu chodí. Čekáme v menší frontě, na jejímž konci jsme my a před námi řada Pákistánců, kteří jsou v Ománu najímáni na práci. Z okénka se ozve: „Další!“ Pákistánec briskně přiskočí k celníkovi a ten stejně rychle tmavého návštěvníka své vlasti odkáže do patřičných mezí, tedy na lavičku do kouta. „Nejprve ti bílí pánové vzadu, potom možná přijdete na řadu vy.“

Pod fousy nám tyto manýry moc nejdou, ale musíme se přizpůsobit. Inu jiný kraj, jiný mrav. U nás je to jinak, hodně jinak... Omán je zřízením sultanát, který doslova leží na ropě. Proto domorodci, když chtějí, pracují pouze ve státních sférách. Pokud si Ománec vezme za ženu Ománku, dostane od sultána Qaboose pozemek a dům. Viděli jsme tu desetileté děti za volantem přijíždět před restauraci a troubit na pracující Pákistánce, aby jim přinesli do otevřeného okénka jídlo. Poté teprve pokračovali v jízdě do školy.

Zbyněk je rozený vyřizovač nepříjemností. Je velmi komunikativní a jeho jednání jsou rychlá a konstruktivní. Už na letišti zakupuje ománskou SIM kartu do telefonu a hned ráno začíná s agentem přepravní společnosti Al Fayha Shipping vyjednávat. Pěšky nacházíme jejich kancelář a vysvětlujeme drobné nejasnosti, vycházející z našich technických průkazů a karnetů (např. jiná barva atd.) Úředníci jsou příjemní, jeden z nich bere auto a společně se vydáváme k celníkům, potom do přístavu, dále na pojišťovnu, znovu do kanceláří a opět do přístavu. Světe div se, večer jsou motorky naše a postupně je přivážíme před hotel.
Zákonné pojištění motocyklu vás tu vyjde na nekřesťanských 2 800 Kč za měsíc, příznivější je samozřejmě cena benzínu, a to 6 Kč za litr. Ománci z pochopitelných důvodů motory téměř nezhasínají a po silnicích se tu prohánějí většinou japonská auta s obsahem motoru nad 5 litrů.

Náš úkol je splněn a my můžeme jít na procházku večerní ománskou metropolí. Ochutnáváme pikantní kuře či skopové se skvělou místní rýží. Je před půlnocí, teplota vzduch padá na 30 °C a ve spojení s pálivou omáčkou vyvolává v našinci žízeň, a to ne jen tak ledajakou. Ano, je to pivní žízeň! Po několika nezdařených pokusech zlatavý mok sehnat dáváme tomuto druhu žízně na dlouhých 14 dnů vale a musíme se spokojit s americkou sodovkou neboli Pepsi.

Večeře v pouliční restauraci nás stojí v přepočtu 100 Kč včetně pití, na vesnicích polovinu. Po krátké poradě padá rozhodnutí, že následující den opustíme náš hotel. Patří sice k nejlacinější v širém okolí, ale za jednu noc v něm strávenou si tu můžeme koupit 220 litrů benzínu!

Posnídáme v oblíbeném Coffee shopu Al-Haikal, kterému přezdíváme „U Hejkala“, a veškeré věci z kontejneru a hotelového pokoje stěhujeme pár metrů do skladu autobusového nádraží, kde si je můžeme na dva dny zdarma uschovat. My usedáme na motorky a míříme k nejvyšší hoře Ománu zvané Jabal Shams. Muscat opouštíme po dálnici a po 240 km přijíždíme k městečku Al Hamra.

Konečně terén

Situace na mapě skutečnosti moc neodpovídá, my se ale nedáme, opouštíme asfalt a najíždíme do terénu. Navigaci používám spíš jako kompas a směr se snažíme chytit po domluvě s domorodci. Nevím, zdali se toto pojmenování dá v tomto případě použít, protože většina obyvatel vesničky je z Bangladéše. Vyprosíme si trochu vody a jeden z nich mizí v kůlně a vytahuje kanystr benzínu. Je ho zapotřebí, Zbyněk je na suchu a my se půl hodiny bavíme nad způsobem, jakým do nádrže benzín dostávají.

Za vsí najíždíme na divokou stezku a jen náhodou překonávám bez pádu koryto suchého vádí. Zbyněk sice uvízne, ale společnými silami motorku ze spárů kamenů vyprostíme. Cesta stoupá, ztenčuje se a kamenů přibývá. V jednom okamžiku naznačené koleje jsou jen půl metru široké a na každou stranu metr hloubka. Zastavit nelze, snažím se držet rychlost a tím i směr. Ve vysuté koleji se objevuje obrovský balvan a přestože naděje na projetí je mizivá, přidávám plyn.

Je nutno přiznat, že ve většině případů tento manévr pomáhá, tentokrát však nikoliv... Mizím po hlavě v rýze a motorka visí koly do vzduchu. Motorku rychle zvedneme a nic jiného než ulomené zrcátko na ní neshledávám. Podaří se nám ještě zdolat výjezd do průsmyku, kde je menší kamenitý plácek. Přichází jako na zavolanou, protože padá tma, a tak se rozhodujeme pro bivak.
O večeři se nám postará sponzorské Adventure menu. Za deset minut je jídlo bez ohně ohřáté a z poctivé porce guláše plné masa se najíme oba. Pochvalně si hladíme bříška a opět zavzpomínáme na český národní nápoj.

V noci nás budí déšť, rychle proto dávám na moskytiéru tropiko, a to přesně ve chvíli, kdy déšť ustává. Myslím, že se jedná o Murphyho zákon. Za svítání v klidu balíme a po chvilce jízdy kvitujeme naše rozhodnutí o včerejším bivaku.

Cesta je stále horší a horší a v několika úsecích vede jen vyschlým řečištěm. Jsou zde jen kameny velikosti kopáku (bubeníci a modří už vědí) a Zbyněk padá. Motorky musíme těžkým úsekem protlačit a trvá nám to dobře přes hodinu. Lehce vyčerpaní nasedáme a pokračujeme v cestě.

Za zatáčkou přichází další kamenité koryto, a to v ještě horším podání. Jsme utrmácení a se silami na dně. Nutno podotknout, že ono pomyslné dno jsme během dalšího putování po Ománu našli několikrát ještě daleko hlouběji... Dostanete-li se v ománských horách do problémů, buďte si naprosto jisti, že po něm přijde další a ještě horší úsek a po něm opět horší. O tom jsme se během našeho putování „Vokolo Vománu“ mnohokrát na vlastní kůži přesvědčili.

Utrmáceni tedy najíždíme na asfaltovou silničku, občerstvíme se u krámku a pokračujeme dále pod kopec. Tam nás vede docela příjemná šotolinová cesta, po níž to pěkně upaluje. Z dáli sledujeme vrchol hory, kde je patrná silueta radaru, a právě ten je příčinou vojenského prostoru, který se pod vrcholem a na něm rozkládá. Chvíli se snažíme vojáky přemluvit, aby otevřeli bránu a laskavě nás pustili se na radar ve výšce 3 000 m n. m. podívat. Bitva však byla předem prohraná a my máme náhradní cíl.

Pár kilometrů odtud je kaňon a podívaná do něj je opravdu překrásná. Na dně údolí je vidět vesnička asi o pěti domcích a my s motorkami přijíždíme až k samému kraji skalní stěny. Je už odpoledne, když opouštíme hory a najíždíme na hlavní tah zpět do Muscatu. Dnes v noci přijede zbytek výpravy a my se na něj už těšíme, zvláště poté, co se k nám dostává zpráva, že na letišti je otevřen obchůdek s alkoholem. Na shledání se přípitek určitě hodí!

Skupina je pohromadě

Konečně jsme všichni pohromadě, vše je připraveno, hned v ranních hodinách balíme bagáž a „autíčkáři“ si vyřizují půjčení čtyřkolky Pajero s pětilitrovým motorem. Společně projíždíme celý Muscat, abychom zhlédli hlavní mešitu, která se stavěla šest let a nese jméno současného vládce Ománu, sultána Qaboose, jenž ji před jedenácti lety slavnostně otevřel. Komplex mešity pokrývá 40 tisíc m² a je vybudován na vyvýšeném pódiu v souladu s tradičními ománskými mešitami, které byly vystavěny na vyšší úrovni nežli ulice. Samotná mešita vedle pestrých orientálních vzorů zaujme i největším ručně tkaným kobercem na světě, který čítá na jeden milión a sedm set tisíc uzlíků a váží neuvěřitelných 21 tun.

Pokud se na něj ale chcete podívat, musíte si přivstat. Vstup do mešity pro veřejnost je pouze mezi 8 a 11 hodinou dopolední. To jsme však nevěděli a vzhledem ke zdržení, způsobeném Sadílkovou prázdnou nádrží, přijíždíme těsně před uzavřením. Stačíme se jen projít po nádvoří a nafotit si mešitu zvenčí. Krása obřího koberce je nám tak odepřena.

Nad městem se tyčí hora a my míříme do jejího průsmyku, odkud je na metropoli pěkný výhled. Nastává však čas se s velkoměstem rozloučit, naplníme nádrže a potkáváme u čerpací stanice Čecha pracujícího v sultánových službách. Žasne nad námi, ale nám už se chce pryč, do terénu, a ten přichází zanedlouho. Po 20 km opouštíme silnici a míříme kozími stezkami do vesnice Quayyat.

Štěrkokamenitá cesta nás vede ke strmému skalnatému výjezdu, kde dochází k samovolné selekci (nikoliv erekci). Na vrchol dojede pouze Sadílek a já. Ostatní při pokusu o výjezd buď padají, nebo prostě nevyjedou, či se do akce nepustí vůbec. Pokračujeme sami dva a za námi auto. Jak jsem naznačil v úvodu, narazíte-li na těžký úsek, buďte si jistí, že přijde další a horší. Tak tomu bylo i v tomto případě a po dvou pádech a sjezdech po ostrých balvanech jsme na doraz. Slunce pálí jak vysoká pec a my se krčíme v malém stínu u skály. Dýcháme jako ve třetí třetině hokejového utkání a 42 °C nás dostává pěkně do kolen. Každý vypijeme dva litry vody a čekáme na auto.

Kluci proříznou při sjezdu gumu a mají obavy z dalších úseků. My se však po chvíli oklepeme a jedeme dál. Naštěstí se tak těžká místa už neopakují a my se v podvečer setkáváme s ostatními, kteří horský přejezd objíždí po asfaltu. Noc trávíme v palmovém háji na písku a se Sadílkem ještě dlouho po půlnoci při zbytečku kořaličky rozebíráme nástrahy, které nám dnešní etapa připravila.

Saháme si na dno

Období dešťů skončilo teprve nedávno a my se pokoušíme projet vádím Arbean do hor, přes hřebeny zpět k pobřeží do města Fins a dále na jih. Zprvu je cesta schůdná, lehce kamenitá a prostředí parádní. Skály a v řečišti průzračná, zelenomodrá voda. Cesta se však zužuje, kameny zvětšují a říčka se nebezpečně přiblíží. Na chvilku se v kamenech ztrácíme, ale objevují se místní, jež běží v kamenech před námi bosí, aby ukázali cestu. Kluci v autě otáčí a zrovna tak i Zbyněk s Bavoráčkem.

Pokračujeme dále jen ve čtyřech a za několik okamžiků končíme v laguně řeky, kde je pod skálou utopený Jeep Cherokee. Voda mu sahá až po přední okno a pětice Ománců se ho snaží holýma rukama z řeky vytlačit. Pomáháme jim a opravdu se nám to po hodině příjemné dřiny podaří.

Teď jdeme na řadu my. Snažíme se brod překonat a daří se nám to i za přispění našich nových kamarádů poměrně rychle. Už tady je vidět velká průchodnost Romanova motocyklu, která by samozřejmě byla ta tam, nebýt kvality jezdce. Spolu projeli náročný brod jako jediní bez pomoci.

Mysleli jsme si, že nic horšího nás už nemůže potkat. Omyl. Brodů bylo ještě šest a jeden z nich končil utrženým metrovým kolmým výjezdem. Fyzička jezdců byla v nedohlednu, a tak jsme obtížný úsek projížděli se Sadílkem i za kolegy na jejich strojích. Na rozcestí se naše již dosti zdecimovaná parta dále dělí. Roman a já se pokoušíme o překonání hřebene, Lukáš s Rendou se snaží do cíle dostat oklikou. Naše cesta však po pěti kilometrech končí u vrat vesnického domku.

Ptáme se na Fins a mladíček ukáže rukou do kamenů směrem kolmo vzhůru. V neskutečném off-roadu poprvé končím zahrabán v kamenité lavině. Za pomoci Romana hradbu překonávám, ale po sto metrech a po těžkém pádu už prostě dál nemůžeme. Motorka se do stěny kamenů už ani nerozjede. Roman by se možná o kousek výše dostal, ale záchranná akce ho vyčerpala natolik, že jsme si společně lehli do stínu motorky a lapali po vzduchu.

Jakmile jsme schopni pohybu, nastává úkol, jak motorky v kamenitém srázu vůbec otočit. Cukáním a nadzvedáváním předního kola se nám to nakonec daří a my se sklopenými zraky poprvé vzdáváme. Při sjezdu se řídí motocykl hůře Sadílkovi a on padá. Daří se nám motocykl zvednout, ale omylem vyřadíme na neutrál a motorka se rozletí z kopce dolů. Prásk a opět zvedat, je to vyčerpávající. Ve vesnici nám děti přinesou chladnou vodu a nám je úplně jedno, kde ji nabraly.

Můj pád odnáší přívod navigace a blinkr. Náhle jsme v horách sami a oba bez GPS, bloudíme a motáme se po kamenitých horských stezkách. Na asfaltu se ocitáme vlastně náhodně, a pak nás doprovází až na místo srazu, do městečka Fins. Všichni společně ještě v podvečer vyrážíme do spárů dalšího vádí, které nese název Tiwi.

Přijíždíme na jeho kraj, kde je opět chladivá voda a nám se tohle místo pro noční bivak zdá jako stvořené. Noc na kamení však nebyla moc osvěžující a ráno někteří z nás trpí křečemi. Hodně pijeme, hodně se potíme, chybí nám sůl. Údolím našeho vádí projíždíme až do míst, kde cesta končí. Není už tak náročná a okolní příroda je moc krásná. Skály bizarních tvarů, palmy a divoká říčka plná obrovských balvanů.

Naposledy se pokocháme a opouštíme slepé vádí směrem k pobřežnímu městu Sur, kde se posilníme a zamíříme opět do hor, a to do oblasti vádí Bani Khálid. Ve skalách je zde vybudován systém jezírek, náhonů, ubytovacích prostor a míst ke koupání a odpočinku. Prostě pro turisty a za peníze. Z toho plyne, že se tu moc dlouho neohřejeme a pokračujeme v cestě dále na jih.

Přes poušť

Hlavu skládáme opět u vody, které stále ubývá. Vádí docela rychle vysychá, je tu asi 20 cm poměrně špinavé vody a nám je jasné, že ji v korytech řeky vidíme na dlouhou dobu naposledy. Při pohledu do mapy nás zítra čeká písek pouště Wahíba. Na papíře vypadá poušť celkem nezajímavě, záhy však stojíme s Romanem na jejím okraji, koukáme do krásného žlutooranžového písku, který na horizontu tvoří duny a naši mysl nahlodávají obavy. Podaří se nám ve dvou projet 150 km pouští?

Natankováno máme a vodu rovněž, zamáváme ostatním a pouštíme se do boje s hlubokým pískem. Snažíme se číst z terénu a začátek celkem zvládáme. Světlejší písek lépe vede, tmavšímu se pokud možno vyhýbáme. Stejně je motorka stále ve smyku a po chvíli máme ruce jako Pepek Námořník. Po šesti kilometrech světlý písek mizí a přibližují se duny. Nakonec padám a jsem rád, že se vůbec rozjedu. Pot se mi řine přes oční víčka, když mne dojíždí Roman. „Tohle nedáme…“ A podruhé se sklopenými zraky otáčíme.

Kluci už jsou pryč a odvíjí se jim samostatný příběh, kde hlavní roli hraje Zbyněk a jeho zbrusu nové BMW. Při jednom z pádů leží zřejmě motorka příliš dlouho na boku a nateče olej do válce. Při pokusu o natočení motoru se doslova a do písmene roztrhne příruba startéru. A je o zábavu postaráno, tahat motorku na laně v písku je pro okolní fakt humorné. Ne tolik pro jezdce...

My se však vracíme pískem do města Mintirib a po asfaltu dále do Ja Alan Bani Bu Ali. Daří se nám na radu obyvatel nalézt šotolinu, která nás zavede opět do pouště. Absolvujeme dunový přejezd, jízdu v sypkém písku i ve vyjetých kolejích. Okolí se po dvou hodinách jízdy začíná zelenat a vyjeté koleje se proplétají mezi křovisky. Ty způsobují špatnou viditelnost a já se jen o fous míjím s protijedoucím džípem. Kde se tu jen mohl vzít?

Nakonec se mi přeci jen zdaří humorná vložka a po několika smycích končím ve stromě. Od té chvíle ne a ne chytit tempo, stále jsme na pokraji pádu a nedaří se mi zvýšit rychlost, aby se stroj lépe ovládal. Proto jsem rád, když písek plynule přechází v šotolinu. Stojíme ve stupačkách a jedeme s Romanem vedle sebe (to abychom si neprášili do helmy) rychlostí okolo 120 km/h. Tohle zbožňuji a můžu říci, že jsme spolu za těch pár výprav už docela sjetí. Myslím sjetí jako sjetí, ne sjetí jako sjetí.

Najednou jsme na asfaltu a dojíždíme až k betonovému molu před přístavním městečkem Sannah. Koupeme se v Arabském moři (kafi) a čekáme osm hodin na ostatní. Ti přijíždí téměř za tmy, takže nezbývá než nocovat na molu.

Plastové pobřeží a hory bez vody

V následujícím dni nás čeká 680 km dlouhý přejezd, který zpestří jen jízda po útesech a na pobřeží mezi městy Sharbinat a Manja. Bílé pláže jsou krásné, ale bohužel plné PET lahví a igelitových sáčků. Společnostem, které používají pro své výrobky tyto obaly, bych dal uklidit celý svět! Bohužel však mají tyto nadnárodní firmy tolik prostředků, že jsou téměř nedotknutelné, a tak bude naše Země dál a dál zaplavována plastovým svinstvem.

Noční odpočinek trávíme na pláži a hned za svítání zkoušíme podél pobřeží rozestavěnou silnicí projet do vesnice Hasik. Bohužel, 40 km před cílem nás dělníci otáčejí s tím, že cesta je neprůjezdná. Vracíme se zpět naštěstí jen 15 km a zkoušíme terénní cestu, určenou pro obsluhu ropných věží. Tato, pro nás parádní těžařská cesta, nás zavede ropným polem až do Barbazumu, odkud se pokoušíme přejet vyschlé kamenité hory do Jitjatu.

Nastává prověrka nás i strojů a začínáme dělat chyby. Do tak těžkého terénu se pouštíme se Zbyňkem, který nemá startér, nemáme dostatek vody a někteří jsou na štíru s benzínem. Místy skáčeme kilometr po valounech, jindy se plahočíme hlubokým pískem, po dalším kilometru najíždíme do prudkého výjezdu v ostrém kamení. Zbyněk několikrát padá a okamžitě skáče po spojce, aby udržel motor v chodu. I tak mu nakonec motor ztichne, když udělá školáckou chybu a nechá sklopený stojánek při rozjezdu. Naštěstí i tady se nám ho podaří za autem roztáhnout.

Na jednom z mnoha rozcestích dělám navigační chybu a začínáme bloudit. Terén se zhoršuje a navíc padá tma, musíme rozbít nouzový tábor. Opět nám skvěle poslouží k večeři Adventure menu, ale vodou musíme šetřit. Večerní porada udává jasné pokyny, vrátíme se a zkusíme najít místo, kde jsme udělali chybu. Pokud bude za tímto místem nebezpečný úsek, vrátíme se do civilizace, tedy do Barbazumu. Víme, že to nebude lehké a hned ráno se do nás opírá neúprosné slunce.

Hrdlo sevřené a vyschlé, z camelbagu vysosávám poslední zbytky staré teplé vody. Nacházíme místo mého chybného rozhodnutí a nabíráme správný směr. Po chvíli však přijde strmý sjezd, do něhož není vidět a Renda mizí dole. Dává pokyny, že se zpátky už nedostane a Sadílek se pouští bez rozmyšlení za ním. Už jsem měl zařazenou jedničku, když jsem si uvědomil, že je tu Zbyněk bez startéru a Lukáš. Dolů nepojedou a auto se rovněž hodlá vrátit, společně to snad do civilizace nějak doklepeme.
Otáčíme a na známé odbočce, kde jsme včera udělali chybu, čekáme na kluky v autě. Je tu místo, kde se dá motorka roztáhnout, a tak ji Zbyněk klidně zhasne. Po hodině vyčerpávajícího čekání v ohnivé výhni se vydávám s Lukášem zpět. Na místě, kde jsme se naposledy viděli, leží jen dopis, že se kluci v autě rozhodli pro sjezd. Tak a jsme tu sami! Další chyba, která se neměla stát... Hlavou mi běží katastrofický scénář. Musím vyvézt kluky z hor!

Zbyněk bez startéru, helmu má v autě a dohromady máme asi 1,5 litru čaje. Snažím se nezabloudit a když nevím, hledám v písku stopy našich kol. Jedu první a spěchám. Jeden průjezd kamenitým úsekem neustojím a padám. Noha zůstává pod motorkou a je otočená špičkou dozadu, vím ale, že je zatím v pořádku. Daří se mi otočit obličejem do kamenů a uvolnit tak tlak v noze, teď ji zkusit vyndat. Kluci nejedou a bolest stoupá. Hrabu rukama tak dlouho, až se jeden valoun uvolní a s úlevou dostávám nohu ven. Skáču na motorku a čekám na kluky pod osamoceným stromem. Tady dopíjíme poslední zbytek čaje a víme, že jde do tuhého.

„Pojďte kluci,“ povzbuzujeme se a v tom Zbyňkovi ztichne motor. Pokouším se nedat na sobě znát mírné zděšení. Co teď? Svážeme dohromady dvě kurty a za svou Kačenkou smýkám se Zbyňkovým Bavorákem po kamení a písku. Po dvou pokusech stavím řka: „Jestli to na třetí pokus nevyjde, nechám Tě tu a zkusím dojet pro pomoc.“ Zbyněk mlčky přikývne a jdeme na to. Snažím se v kamenech nabrat na jedničku co největší rychlost a těsně před zatáčkou zaslechnu bublavý zvuk. Povedlo se!
Mrknu do navigace, která mi ukazuje do cíle 25 km vzduchem. Zdá se vám to možná málo, ale v takovýchto podmínkách je to víc než dost. Jedu už jako stroj, nemůžu polykat a dělají se mi mžitky před očima. Nesmím spadnout! Stále si hlídám kluky v zrcátku. Dvanáct kilometrů od vesnice se terén zlepšuje. Řadím už i na trojku a když zahlédnu v dáli vodojem, vím, že máme vyhráno. Na pokraji totálního vyčerpání vcházím do Coffee shopu a ztrácím stabilitu. Chytám se regálů a prodavač okamžitě přiskočí se židlí a vodou.

Směr Rub al-Chálí

Máme to za sebou. Po zavodnění už veseleji usedáme na motorky a se zbytkem party se potkáváme ve velkoměstě Salalah. Spíme na parkovišti za městem, je tu záchod, a to znamená voda a elektřina. Ten večer moc nemluvím, nikdo moc nemluví. To už se nesmí opakovat.

Ráno je moudřejší večera a Renda už má pro nás vymyšlený další program. Míříme do hor k jemenským hranicím. Na trase se zhušťují vojenské kontroly, je znát, že v Jemenu není vše v pořádku. Probíhají tam občanské nepokoje a hranice jsou uzavřené. V průsmyku, na místě našeho nejjižnějšího dosaženého místa této výpravy, vyvěsíme naši vlajku a uděláme si společnou fotku.
Po cestě zpět si jedeme prohlédnout pěkný skalnatý převis a navštívíme mořský gejzír, který vytryskne vždy tehdy, když naše kamera neběží. Snažím se šamanským tancem nad otvorem gejzír vyvolat a povedlo se! K všeobecnému veselí dostávám přímý zásah. Trudomyslnost je tedy zažehnána a my jdeme řádit do mořských vln jako malí kluci.

Jsme z toho utahaní, a tak tu u místních záchodků přespíme. Má to své výhody. Turecké záchody jistě znáte, přidřepnete na šlapky a vykonáte potřebu. Ve vyspělejších krajích mají v oblasti vaší zadnice vyveden kohoutek s vodou. Na něm je půl metru hadice a vy se můžete po výkonu pěkně levou rukou omýt. My jsme tento výdobytek rozšířili o kompletní vysprchování. Jak to asi vypadalo si dokážete představit. Balancujete mezi znečištěnými šlapkami a kouskem hadice, která je těsně u země, se snažíte vysprchovat. Fakt prča.

Od záchodků se v ranních hodinách přesouváme k pumpě, kde posnídáme a dál pokračujeme podle Rendova itineráře do Ghadu, kde je Mausoleum of An Nabi Ayub neboli Jobova hrobka. Je tu příjemná zahradní rezidence plná zeleně a kvetoucích rostlin. V zadní části je místnost, kde je koryto potažené zeleným suknem. Před vstupem se musíme zout, ale fotit můžeme. Odpočineme si chvilku ve stínu a opět skáčeme na motorky.

„Co tam máš dál, Rendo?“ „Ále, kadidlovníky.“ Hm, tak jedeme. Kadidlovník je strom, z jehož naříznuté kůry se získává vonná olejopryskyřice neboli kadidlo. Jedná se o bílé kapičky tuhnoucí na vzduchu. Tato pryskyřice je v podstatě ochrana stromů před poraněním, kdy vytékající produkt má zacelit ránu, nebo udusit parazita. Stromy jsou odběrem značně vysilovány a velmi těžko se rozmnožují. Náš kadidlovníkový háj byl však čerstvě vysázen a my neměli tu šanci vidět odběr pryskyřice. Ten je možný až u osmiletého stromu.

Po dlouhé době nezbývá než najet na hlavní trasu a zahájit přesun na severozápad. Západ slunce nás dostihne u příjemného Coffee shopu, za nímž je delší stromořadí ideální pro nocleh. Pěkně odpočatí míříme vstříc čtvrté největší poušti světa, Rub al-Chálí (arabsky الربع الخالي).

Po přehledné písčito-kamenité cestě se blížíme k nádherně zbarveným dunám a už jen tak z plezíru s Romanem řádíme v písku. Jemu se daří projet až na úpatí duny, já startuji přes řídítka, když trefím úsek v písku zvaném feš – feš. Jedná se totiž spíš o mouku než písek. Najednou se vám propadnou kola a motorka okamžitě stojí po motor zabořená. Setrvačnost je ovšem sviňa, která se dá jen těžko obelhat... To znamená, že vaše tělo pokračuje v cestě dál a většinou končí hlavou v písku.

Loučíme se tedy obřadně s krásně zbarvenou dunou a míříme zpět k hlavnímu tahu číslo 31. Benzínu máme poskrovnu a na křižovatce má být podle mapy pumpa. Není. Musíme jet po asfaltu dál směrem k městu Nizwa a začíná peklo. Už jste někdy jeli na motorce a z boku na vás foukala obrovská horkovzdušná pistole? Jestliže ne, projeďte se v květnu podél pouště Rub al-Chálí. Silný boční vítr, teplota 48 °C a my trpělivě držíme plyn a rychlost 80 až 90 km/h, a to úctyhodných 650 km.

Lukášovi s Rendou dochází benzín, záchranáře jim dělá Romanův Dakar s přídavnou nádrží. Do cíle však stejně nedojedou, a tak se na druhou záchrannou akci vypravuji já s dvěma PETkami postrkové kapaliny. Konečně jsme v Nizwě, ale v těchto podmínkách nemáme na žádnou prohlídku náladu. Doplníme zásoby vody a vypálíme co nejdříve do hor, kde se dá přežít.

Loučení s Ománem

Ve výšce 2 350 m n.m. rozbíjíme tábor. Poprvé za naši cestu si v noci zapínám spacák, je to příjemné. Další cíl, který má Renda v itineráři, nás zavede do strmého kaňonu vádí Ghul. Po dlouhé době vidíme vodu a hlavně, k našemu velkému překvapení, vesničku ve skále. Domky jsou přilepené jako vlaštovčí hnízda na skále 50 metrů nad zemí. Vedou mezi nimi uzoučké skalní stezky a zásobování zajišťuje lanovka se zavěšeným kovovým košem.

My se po větších skalních cestách přemísťujeme do města Bahla, kde se nachází obrovská pevnost ze 13. století V současné době zde probíhají drobné rekonstrukce a samotná pevnost je zařazena do světového dědictví UNESCO v ohrožení. Zapomněl jsem zmínit, že Zbyněk už druhý den startuje. Hliníkovou přírubu mu svařili v Salalahu, zato ho začínají opouštět pneumatiky. Ať se o nových Mitas E-10 říká co chce, na originál ráfcích velkých BMW toho moc nevydrží.

Hledáme proto spolu vhodný pneuservis, pneu na výměnu máme. Ostatní vyjíždějí na cestu do kaňonu pod Jabal Shams, kde jsme se Zbyňkem už byli coby předvoj, vzpomínáte? Nerozdělili jsme se tady jen my, motorkáři, ale nadobro nás opustili i kluci v Pajeru. Jim putování po Ománu končí, musí vrátit auto a čeká je odlet do Prahy.

Naše pětice se schází až v Al Hamra, odkud opět utíkáme před slunečním žárem do hor. Vystoupáme do sedla ve 2 200 m n.m. a já ve větru stavím na skále kamenného mužíka. Vím, že se naše kolečko po Ománu pomalu uzavírá, tak ať tu po nás něco zbude.

Ovšem sjezd severní stěnou pohoří Al Hajar al Gharbí je více než krkolomný. Vystřílená cesta je pokrytá vrstvou prachu a velkými kameny. Renda se Sadílkem mají problémy s brzdami, které jim prostě přestávají fungovat. Během večerního odpočinku vyndávám z nářadí novou brzdovou kapalinu a od té doby si chlapci brzdí jako páni.

Je toho třeba, protože následujícího dne nás překvapují ještě prudší sjezdy a výjezdy. Přicházejí dokonce místa, kdy mám obě kola uvedená do klidu a přesto se hrnu vpřed jako sáně. Skály tu hrají všemi barvami a ve vádí je opět voda. Teplota vzduchu krásných 30 °C, v okolí cesty jsou zelené porosty a tu a tam je vidět stádo divokých oslů. Proti těm domestikovaným vypadají trochu jako atleti. Jsou štíhlí, rychlí a mají lesklou srst. Zřejmě to způsobuje pravidelný sex. To my jsme pološtíhlí, pomalí, špinaví a trochu smrdíme. Sex? Co to je? A tak si o tom občas večer povídáme, abychom nezapomněli.

Omán se s námi loučí překrásnými scenériemi, které jsou přerušené až nájezdem na asfalt, jenž nás vede k hranicím do Spojených Arabských Emirátů. Myslím, že díky skvěle připravenému itineráři Rendy Zelenky jsme doslova a do písmene vyzobali ze sultanátu Omán to nejlepší. Máme za sebou okolo 5 000 km, a to valnou většinou v terénu. Čeká nás však ještě 10 000 kilometrů dlouhý přejezd do naší vlasti a věřte, že jsme se hlavním tahům vyhýbali až do Maďarska. Z toho plyne, že návrat bude zajímavý...

Video: OMÁN 2012 1/2 - VOkolo VOmánu

Kompletná fotogaléria www.jezdime.eu/?cesty-oman