Jawa okolo sveta: 04 - Rusko 1/2

Text a foto: Pavel Suchý

Evropské Rusko

5.7.2013, pátek

Začnu od konce. Pokus vetřít se do pěkného hotýlku Skazka v Geněralskom u Engelsu ztroskotal na svatbě, která zabrala údajně všechny cimerky. No, možná jsem se jim jenom po týdnu v puti nelíbil já. Zato mně se líbil pohled na tu krásu v sálu, útlé boky a ňadra dmoucí, kam se podíváš. Sprcha a wifi se rozplynuly v padajícím večeru, a tak jsem se vydal poli za vesnicí k Volze, abych našel plácek na noc. Jenže je pátek, všude živo a cinkot lahví, muzika, povyk. Nakonec jsem vjel zadem někomu do dvora a ona to turbáza, pár rebjat s asijskými rysy už to balilo a majitel mě nevyhodil. Takže nakonec luxusní romantická koupel v řece při západu slunce…

Dnes dalších šest set, přesun od Donu k Volze. Wehrmacht by mi to tempo mohl závidět. On však neměl tak výkonné zadýmovací zařízení, jako mám já… I když tady už motor nehulí tolik jako doma. Neekologický místní benzín vyrobený z ropy, nikoliv z brambor a pšenice, jde karburátorovému dvoutaktu k duhu. A taky poměr polosyntetického oleje Maxxima se ustálil na 1:40, což je myslím dobrý kompromis mezi kvalitou a množstvím. Ještě to zdaleka řešit nemusím, protože zásobu mám velkou, ale jsem zvědavý, co bude motor později říkat na nějaké „maslo motornoje Volga MG78-2 SAE 30“…?

Proběhla první údržba – po 3000 km jsem poprvé o jeden závit šroubku napnul nový řetěz. A pak jsem zašel do Promtovaru a koupil ocelové drátěnky, kterými jsem vytunil levý výfuk, jeho přepážky se po 35 rozhodly měnit své předepsané pozice. Zvuk a la pérák se mi moc nelíbí, ale trochu to pomohlo.

Zájeb pod Voroněží vyústil v tradiční rallye kukuřicí, už mě to ani nepřijde – jak skončí asfalt, kouknu po sluníčku a davaj polem, ono to někde vyjede na asfalt. Pak po slušných, ale rozestavěných hlavních trasách na Borisoglebsk a Saratov. Stepi kolem a ukazatele na Volgograd mi připomínají cesty minulé a lidičky, které jsem nechal doma. Blížím se k hranicím Kazachstánu. U jednoho obchodu se dávám do řeči s trojicí – on sympaťák, ona v jiném stavu a ještě jedna ona s hlasem a pohledem, který staví nejen chlupy na zádech – a přitom žádná extra krasavice. Ale o tom nechci, všichni tři jsou evidentně bílí, Rusové. Ale že prej pocházejí z Kazachstánu, že se sem do té kyselé zadnice přestěhovali z Astany… Z té pohádkové prosklené Astany, kde je plyn zadarmo a všeho dostatek? Prý problémy s Kazachy, s nacionalisty. Aha. Jestli oni Rusové jen náhodou nesklízí to, co desítky let rozsévali?!

V Saratově zase trochu bloudění, ale s tím se dalo počítat. Před třemi lety jsme tu hledali poštu kvůli registraci (dokonce jsem dnes jel kolem) a nakonec museli z města ujet takovou stezkou pro kamzíky. Jawa by to asi nedala, ale naštěstí už jsem letos věděl víc, než tehdy. A když jsem se ztratil, jel jsem podle nosu a sluníčka, než jsem našel most přes Volhu.

6.7.2013, sobota

Svítá už před čtvrtou hodinou, takže toho moc nenaspím. Jakmile se slunce opře do stanu, je z toho pícka. Jen tak si sedím na písčitém dně Volhy, která líně stojí, a nechávám se oťukávat rybkami. Chápu lásku Rusů k téhle řece, tady by se dalo jen sedět, klábosit a popíjet. V dálce je saratovský nový most, který měří 11 kilometrů a byl otevřen někdy před pěti lety. Ten původní, po kterém jsem včera také přijel, je z roku 1965. Před ním se muselo přes řeku „parom“, tedy přívozem – je ale také pravda, že tehdy byly v saratovském kraji asi jen tři auta, z nichž dvě patřila NKVD-KGB.

Sýr, který jsem si včera koupil, se ukázal nebýt sýrem. Náhražka ze ztuženého tuku dorazila už i sem. Skončil u ryb, ale ani ty se kdovíjak nehrnuly do jeho konzumace. Takže jsem posnídal suchý chleba posolený solí z Nižného Baskunčaku a zalil to zteplalou vodou z kanystru. Dám si pak při cestě něco sladkého.

Samota, s níž jsem se z musu vydal na cestu, tříbí smysly, ale jinak stojí za houby. Člověk je sice za drsoně, ale to je tak všecko – není s kým se podělit o ty krásy, není s kým rozbalovat stan a není ani s kým se zasmát. Protože mám stan ve stejném válci od Lojza jako nemoky reflexní žluto-zelené barvy, vzpomenu si tak aspoň každý večer i ráno na kamarádovu hlášku, když je na Ukrajině viděl poprvé:

„Tak s touhle barvou ti budou všichni menty při cestě z dálky salutovat!“

Pokaždé se tomu zasměju. A říkám si, že tu příští cestu kolem světa už sám nepojedu…

Večer jsem zase o nějakých 450 kilometrů dál. Zjišťuji, že oba zadní tlumiče už to vzdaly – nevytekly, ale taky už netlumí, motorka jen houpe zadkem jako Magallanova galeona. Ostatně, jen se přizpůsobila zdejším poměrům, tady má tlumiče v cajku snad jen nové auto, než vyjede z prodejny. Hned ve vratech si je ale vyvrátí z kloubů… Může to vůbec ta Jawička přežít? Včera mi nějací místní na pumpě chválili třistapadesátku. To by nebylo zase až tolik neobvyklé, ale oni doslava říkali:

„Chorošije motocykly jawa byly, no oni bystro na sovětských dorogach rozvalilis.“

Je léto a vedro k tomu, Rusky nejsou prdelaté, a tak je na co koukat. V Samaře se stávám miláčkem dívčího osazenstva maršrutky, škoda jen, že díky mým reakcím stepní želvy nedošlo k navázání bližšího kontaktu, přinejmenším by z toho byly pěkné záběry pro kameru. Jawa není sprinter, ale rozhrkanému žlutému gazellu plnému té vší krásy zbytečně brzy ukáže mastná záda. Tak snad příště si dám na ten plyn víc pozor!

Na celém tom dni ve stepi není nesnesitelná ta rozprasená silnice, ani dálavy, které v devadesátce neubíhají, ale ten všudypřítomný vítr, horký fén, který vlastně nikdy neduje do zad. Zametá motorkou, posílá do obličeje oblaka prachu a ostrého písku, vysušuje vás jako tresku. Na každé „zapravce“ do mě jen zasyčí nějaká voda nebo cola, klepu se na ní jako závislák, ale za pár kilometrů je tu žízeň znovu. VSamaře jsem zamával Volze a nabral kurz na východ po uralské trase M5. Stanuju nahoře ve stepních kopcích nad silnicí, která šumí pode mnou a do Ufy to mám nějakých 350 kilometrů, na Ural dělící Evropu od Asie pak ještě dalších 250. Takže posledních 600 kiláků Evropy, kterou nejspíš pro letošní rok definitivně opustím a rozplynu se v prostorách nekonečné Sibiře.

7.7.2013, neděle

Ráno, když jsem se znovu zaobíral drátěnkami ve výfuku, na mně jedna z nich napitá černou mastnotou chrstla spršku svinstva, takže jsem byl zase zralej na koupel. Jenže vody už bylo tak na umytí rukou ušpiněných ještě údržbou řetězu v bezúdržbovém krytu. No co, ale vyjel jsem brzy, abych co nejdřív překročil hranice Baškorstánu směrem na Ufu. Než jsem dojel do města motorů, kde se narodil i ten, který se třepe v mém moskviči 408, posnídal jsem zbytek cibulového chleba se zabíjačkovou paštikou. Nemaj to kluci špatný a prej se tyhle paštiky vyrábějí pro ruský trh tady v Suzdalu. Teda tady, nějakých 1500 km odtud, ale co to na místní poměry je? Eto nědaljeko… když jsem dnes míjel ukazatel, na kterém zbývalo do Vladivostoku pouhých 7708 km, musel jsem si chvíli namlouvat, že mě vlastně zadek vůbec nebolí.

Za Ufou se krajina začíná lehce vlnit a zvedat, přibývá lesíků a březových hájů. Taky si nejde nevšimnout útlých věžiček minaretů, půlměsíců, dvojjazyčných nápisů a půvabů turkických dívek. Na jednom z mnoha špinavých a prašných odpočívadel, kde vedle sebe přežívají pneuservisy, šašlikárny a prodejny pirátských kopií veškeré muziky, jsem koupil přerušovač blinkrů na žigula a nahradil jím ten čínský, který mi topil pod sedlem, ale nepřerušoval. Bylo dopoledne a já dostal lákavou nabídku od děvčete, které se přišouralo od boudy s nápisem KAVKAZSKAJA KUCHŇA. Působil jsem asi dost nechápavě, ale pochopil jsem to snad správně – lulku za pět sotní… holka nebyla ošklivá, byla mlaďounká a prohnat ji perwolem, byla by možná i k použití, ale když jsem viděl ty její špinavé nohy v čínských gumových sandálech a smutek za nehty, nebylo z rychlé příležitosti za dvěstěpadesát korun mezi starými zaprášenými kartonovými krabicemi nic.

Schválou benzínu jsem to asi minule přehnal. To, co jsem tankoval poslední dva dny od Volhy, je asi rovnou to, co tu tahají ze země ta těžební vahadla kolem. Kývají jako ve filmu z divokého západu, ale to, co mám v nádrži má do devadesátpětky dost daleko. Karburátorový motor si to nepřebere, protestuje zvoněním, a když vytáhnete klíček, běží na samozápaly vesele dál.

8.7.2013, pondělí

Den durak. A přitom to nezačalo vůbec špatně, protože hned na prvních deseti kilometrech od noclehu jsem našel příjemné kafé s wifi free, takže jsem mohl konečně odeslat fotky a texty, vyřídit nějaké maily a dalších devadesát jich vymazat, a taky zaskypovat. To všechno samozřejmě muselo skončit úplným vybitím ntb, ale co – nabíjení z moto přece funguje. A v tom to právě začalo…

Noťas šup do kufru, krabičky a kabely napojit a hurá na cestu. Jenže, jak se asi blíží asijská hranice a magnetické pole Magnitogorsku na jihu od silnice, začínají se dít věci. Jak sjíždím některé dlouhé kopce na neutrál mezi čtyřkou a trojkou, všímám si najednou, že kontrolka dobíjení na volnoběh už neproblikává. Řílkám si, asi se zvednul volnoběh nebo co. Jenže pak už nejdou ani blinkry a když u benzínky zhasnu motor, zjišťuji, že je baterka úplně prázdná. Rychle letím do kufru, kde nabíjím notebook, ale už je pozdě. Typický smrad spálené čínské věci hovoří jasně ještě dřív, než se k jádru dohrabu, abych zjistil, že měnič napětí shořel. Naštěstí ntb vypadá ok, ale je prázdný, což z hlediska práce nevěstí nic dobrého. A protože smůla nechodí nikdy sama, přidává se problém se starou kapesní solární nabíječkou pro mou deset let starou Nokii – no co, o důvod víc přejít na fungl nový solar Goal Zero, který mě bude tahat z bryndy absence zásuvky po zbytek cesty a krom telefonu se postará i o dososnutí kamer a čelovky. A aby se to nepletlo, musím změnit i telefonní aparát, protože jsem pidi výměnný konektor na dobíjení Nokii někde ztratil!!! (nejvíc ze všeho mi cestu otravuje to, že každé zařízení má jiný kabel, jiný konektor, jiný vstup a výstup, jiné požadavky na vstupní napětí a to by se z toho jeden...jak dobře by se lidem na světě žilo, kdyby existovala jedna jediná společná díra s kolíkem pro všechna zařízení). Před cestou jsem vyfasoval dva nové obyčejné mobily Evolve, které jsem měl kvůli GSM pásmům schované až pro Ameriku, ale naštěstí se dají se solárem propojit (tenhle čudl pro spojení už opravdu nemůžu ztratit), takže si budu muset zvykám na nový přístroj. Každopádně jak později zjišťuji, nabíjet není třeba tak často, mobil vydrží v pohotovostním režimu skoro 14 dní.

Včera jsem si myslel, že ten Ural za tu cestu sem ani moc nestojí, ale pak to začalo víc stoupat, ochladilo se a motoru to udělalo dobře. Když je příležitost mít pod kopcem nasazeno na devadesátku, pak se přetížená třinda vytáhne až nahoru na čtyřku! A to jsou nějaké kopce-tuberáky. Ale stračí jeden nešikovnej kamion a už se musí za tři. S polosyntetickou Maxximou, kterou stále vezu s sebou, to ani moc nehulí, určitě míň, než řada dodělávajících západních aut kolem.

Přidávají se skály, popsané a pomalované, jak je u Rusů zvykem, na větvích se zase objevují pentle, což je zvykem turkických národů. Objevují se jezírka, břízky střídají borovice a jedle, hezké to je. Na jednom z odpočívadel vidím bikera, který se hrabe v nějaké malé motorce. Zpomaluji, troubím a zvedám palec na otázku, zda nepotřebuje pomoc. Je ale tak zabraný do svého problému, že ani nezvedne hlavu, a nápis KAMAZ přitlačený na mojí náhradní mitasku rozhoduje za mne, že tady se stavět nebude. To ale netuším, že se toho dne ještě potkáme…

Horskou silnici často ucpávají kolony kamionů. Osobáky předjíždějí bez jakéhokoliv ohledu. V ruských řidičích sice nenajdete dobře známý prvek z českých silnic – zlomyslnost, ale ohledy nečekejte a smiřte se s tím, že přemýšlejí tak maximálně do vzdálenosti vlastních stěračů, víc ne. Když kolo na ve stoupání zastaví, na nic nečekám a beru to vpravo širokou kamenitou krajnicí. Tím šetřím hodně času a pak zase mezi náklaďáky vyhlížím hranici kontinentů Evropa - Asie. Čekám něco ve stylu petřínské věže, vždyť na trase Jekatěrinburg (ex Sverdlovsk) – Perm je monument jako u Slavkova. Tady prd. Ano, začínáte se náramně bavit, protože už tušíte to, co já zjistil o padesát kiláků dál…že jsem to přejel!

A tak se stalo, že jsem dnes ujel 300 km, ale posunul se jen o 200 na východ. Připadal jsem si trochu jako hrdinové Cimrmanovské výpravy na severní pól, jen to nebylo „na sever – a na jih“, ale v ose kolmé. Takže jsem si to projel ještě jednou, nahoře u nepříliš vzhledného ani velkého nápisu se povinně vyfotografoval a pak zajel k nedalekému obchůdku pro pití a jídlo. A koho nevidím? Hrdinu dalekého odpočívadla!

Chlapec neurčitého věku, zato určitého procenta asijských rysů, postava přesně k tomu, u čeho postává, kouří kdovíco a telefonuje. Nemohu si nevzpomenout na dnes již mrtvého slavného prvního ruského rockera Viktora Tsoje, jenže tohle děcko je neuvěřitelně ukoptěné a přesně pasuje k čínskému divnostroji jménem Alpha, zkřivenému několika pády, zuboženému ruským provozem a jak se záhy dovídám, rovněž čerstvě zadřenému. Ten kluk tam na tom parkovišti holýma rukama opravil a rozpohyboval zadřený čínský čtyřtakt (motor ala monkey) o objemu 72 cm3. Na obligátní otázku "odkuda a kuda" v klidu mezi šluky odpovídá, že z Ufy na Bajkal, denně dává pět se kilometrů. Na tomhle! My všichni v Evropě jsme připrděný rozmazlenci…

Večer nacházím hezké jezero kus za Zatoustem, už v asijské části Uralu. Čistá voda, borovice, břízy, písek. Co si přát víc?

PS: příhoda z jedné ze zastávek; nebyl jsem díky potížím s elektronikou zrovna extra naladěn, to je pravda, ale ohromná nabubřelost té káry, která zastavila u „kolonky“ vedle mě, si přímo říkala o interest.

Tak jakejpak gospodin Midrakov z toho asi vyleze, říkám si. A ven se vyhoupne - ne, lepší slovo je vyskočí anebo rovnou seskočí z výšiny svého dvoupatrového offroadu postavička kulatá a ještě tak o hlavu menší než já. To už je co říct, to už musí být chlap fakt chudák… z druhé strany se vykulí jeho dvojník, jenomže má místo plešky černé delší vlasy a květované šaty, na které musel padnout nejmíň padák. Aha, to bude asi jeho paní. Blahobyt je svinstvo i tady v Rusku. Nic by mi do nich nebylo, kdyby se Mindrakov nepřivalil jak velká voda k mojí motorce, u které jsem se naléval něčím studeným z plechovky, a halasně se nepustil do nevyžádané družby:

„Skólko stojit takoj motocykl?“

Pokrčím rameny: není na prodej. Mindrakov se ale, zcela v režii vlastního peněžního světonázoru, nevzdává:

„Zkaži, skólko? Milion rubljej ili dva?“

Bože, to je ale idiot… jak to, že nepozná, že ta umaštěná a špinavá věc má cenu tak nárazníku jeho patrola?!