Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.
Pridané: 14.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 7011 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]
Za čtrnáctero kontrolami, pěti šedými a jednou rudobílou bránou leží země, v níž lidé mluví pozpátku a i všechno ostatní vypadá ne první pohled, jakoby tam i pozpátku mysleli – Mongolsko.
Predchádzajúci | Seriál článkov: Jawa okolo sveta | Nasledujúci
Text a foto: Pavel Suchý
Trochu smutným pohledem jsem se ve zpětném zrcátku rozloučil s ruským Altajem, kde jsem na dlouhou dobu nechal pěkné asfaltové silnice, a dojel do Tašanty, posledního ruského města před hranicí s říší Čingischána.
První problém nastal s registrací (v mém případě opět), na kterou jsem se v duchu dobré tradice vykašlal, ale tady jsem bohužel narazil na svědomitého úředníka, který snad ani nechtěl úplatek, ale prostě to nehodlal přejít jen tak. Takže štráf a oformljenije – hodina v čudu, přičemž jsem mu utahaný usnul na židli, zatímco on vyplňoval tunu papírů. Zákon jesť zákon a když je navíc podepsán carem Putinem, stojí mě to ve výsledku 2100 rublů, což je asi naše tisícovka.
Mezitím je na ruské straně hranice oběd, ze kterého se šikmoocí ruští celníci a celnice trousí jak švábi z piva, takže brána je pořád zavřená. A před ní neuspořádaná fronta všeho – náklaďáků, rozhrkaných přeložených žigulů, západních cestovatelských homemobilů a různých uazíků. Když to pak otevřou, nastane hrozný zmatek. Abyste náhodou nic nevynechali a nepřišli tak k maléru, je lepší strčit pas a zvětšující se štos bumážek do každého okýnka, které tam najdete. Aha, tohle už je záchod, tak sem asi ne. Ruských kontrol je celkem sedm. Mongolové drží basu a mají stejný počet, akorát že k tomu mají ještě větší zmatek a naprosto nečitelný jazyk. Tedy čitelný on je, jde o azbuku, ale nedává to za boha smysl ani pozpátku.
Mezi hraničními punkty je asi dvacet kiláků země nikoho a pak Mongolka v gumovém overalu a s wapkou, která provádí dezinfekci vozidel přijíždějících z Ruska do Mongolska!!! A kolem much jak kolem otevřené senkrovny. Padesát rublů. Odmítám vjet do tohotekutého humusu, jelikož se bojím, že se mi v tom rozpustí výplet a dělám, že nerozumím. Přitom kolem projedou tři kamiony a ani jeden dezinfekcí neprojede. Aha. Dělám ofuky spíš z principu, takže mě to nakonec stojí jen hrst drobných kopějek, jelikož tvrdím, že víc nemám.
Horní poloha průsmyku je 2600 metrů nad mořem a černé mraky nevěstí nic dobrého. Kolem leží sníh a gruntovka, která začíná hned za ruskou závorou a je plná klouzavého bláta. Do háje, kdo říkal, že bude v Mongolsku vedro?!
Cesty jsou jedním slovem strašné, ale ne tak, že by to člověk z fotek neznal. Horší je, že Jawa s mrtvými zadními tlumiči to zase tolik nedává, tedy alespoň ne natolik, abych neměl pocit, že jí zlomím. Z toho houpání mi hrozí mořská nemoc…
Po padesáti kilometrech potkáváme Poláky s Mitsubishi a dvěma Transalpy. Slovo dá slovo, takže nakonec nocujeme společně v horách. Jsme 2440 metrů vysoko, profukuje a zima je jak v Grónsku. Poláci tvrdí, že ty dva průsmyky, které nás dělí od Khovdu, nemůže Jawa nikdy překonat a straší brody. V jednom z nich se prý utopil italský mercedes unimog. Co je to za cesty, když je to i nad síly unimogu?
Nadmořská výška se začala na výkonu a chování motoru projevovat už někde u Gorno-Altajska, ale skutečné potíže přišly až v horním Altaji ve výškách kolem 1500m. Motor v nízkém tlaku špatně plní, snižuje se faktická komprese a vzduch je navíc řidší, takže se nedostává kyslíku. Jenže benzínu jde karburátorem do motoru pořád to samé množství. Včera jsem shodil jehlu o jeden zářez a motor získal čistější přechody. Na výkon to ale vliv nemá, prostě nenaplníš – neexpanduješ. Směs je bohatá, z výfuků to hulí, volnoběh vadne a ve výškách nad 2000 metrů se při rozjezdu musí spojka zasnažit víc, než je běžné. V Mongolsku některá stoupání jedu prostě na jedničku, protože stav silnice nedovolí udržet dvojku. Uberu kvůli dírám a druhá už se nechytne. To jsem zvědavý, co o bude dělat v Andách…
Dojíždíme společně do Ulgii, což je první městečko na trase a na dalších 250 km do Khovdu zase poslední. Tankujeme. Ukrajincům dněpr žere 11 litrů. Tolik mi doma nebral ani „polnoprivodnyj MT16“, tedy Dněpr s oběma hnanými zadními koly, který jsem několik let sedlal. Petr se ze zoufalství, že motor ve výškách netáhne, do všeho tak dlouho a ustavičně vrtal, až si myslím, že to celý úplně dojebal. Tam nahoře v těch výškách UL letadel netáhne žádný motor, ale ochuzením karburace se dá leccos odladit. Jawa je trochu dýchavičná, ale ve vyšších otáčkách jede uspokojivě a žere do 4 litrů!!! Pravda, to číslo mě už začíná trochu znepokojovat, a tak to při tankování raději trochu přimáznu.
Také měníme peníze. Za 300 euro a 1100 zbylých rublů mám v kapse 560 000 tugriků. Benzín tu stojí pod 2000 t, což je přes euro. To není málo na místní poměry, ani na naše, ale jak jsem psal – motorka žere málo, takže se neznepokojuji. Potkáváme skupinku Rusů s lehkými endury – mění u jedné z motorek přední duši. Na tom ostrém kamení je s podivem, že sériové mitasky nemají žádnou újmu. Gumy na dněpru jsou totiž samý šlic.
Vydáváme se na další cestu a netušíme, že máme před sebou poslední společné kilometry (ovšem než jsem dopsal tenhle kus deníku, bylo všechno jinak, o tom ale později, přepisovat už to nebudu). Za městem nás opět dezinfikují, ale tentokrát za to už nechtějí žádné peníze, což mě velice udivuje! Cest jedním směrem vede hned několik a do toho se buduje nová silnice s náspem, na které už místy leží krásný asfalt. Občas se mi povede s Jawou vyhoupnout nahoru a pak upaluji jako král a svrchu shlížím na natřásající se sajdu. Dněpr se sem totiž nevysápe. Mongolové přirozeně nechtějí, aby jim lidi jezdili po nedodělané silnici, a tak je tam, kde násep nemá patřičnou „obrannou“ výšku, podél vyhrabána strouha bagrem a sem tam je přes cestu vysypáno pár náklaďáků hlíny.
Když se jede terénem, nechceme přirozeně žrát prach jeden od druhého, a tak zpravidla jedem každý vlastní pistou s očním kontaktem. Ten se ale před vesnicí Tolbo ztrácí. Naposledy zahlédnu, jak se Ukrajinci vrací v protisměru, ale nikdo z nich nemává ani jinak negestikuluje. Mám za to, že hledají lepší cestu za náspem. Já mezitím musím z náspu dolů na druhou stranu, přičem se mi povede pěkný odpíchnutý ridberger, takže mám plné ruce práce se zvedáním. První šrámy.
Když znovu vyjedu, nikde je nevidím. Vracím se, čekám, popojedu na kopec a zase čekám. Nic. Jakoby je sežral olgoj chorchoj… jedu chvíli sám s tím, že je třeba doženu, jsou-li přede mnou. Opět nic. Ptám se místních, ale nikdo mi nerozumí, jen přiblble kývou hlavou a usmívají se jak obsluha v čínské restauraci. Ještě jednou čekám a pak jim píšu na telefon sms. Nic. V Ulgii si koupili mongolskou simku, takže starou ruskou maj asi v kapse a nové číslo neznám. Smiřuji se s tím, že právě tam, kde jsme si měli být nejvíce nápomocni, pojedeme zase každý sám, a stoupám od Tolba do prvního průsmyku Buraatyn Davaa. Cestou zjišťuji, že mi spadla spodní nohavice řetězového krytu z předního deklu pastorku, a tak zastavuji a dělám opravu. Přijede dvojka mlaďasů na Iži. Opět nemluví jinak než pozpátku. Okukují motorku i mě, jak montuju a balím. Šeptají si.
„Na co si šeptáte, volové, já vám stejně nerozumím,“ říkám jim česky. Něčemu se zasmějí. Nemám příjemný pocit. Fiskarsku, kterou mají na dosah dávám na druhou stranu k mojí pravačce a levačkou v kapse bundy nahmatám gaser. Sorry kluci, ale já musím počítat se vším. Nepřijel jsem sem s tím, abych se od vás tady v tý pustině nechal majznout po palici pro pár drobnejch.
Jenže kluci se nakonec ukazují jako docela přátelští. Dokonce ani nechtějí prachy (moni, jak komolí jediné anglicko slovo, které vesničané znají). Nakonec se vyfotíme. Jeden z nich vyndává mobil a z něj micro SD. Podává mi ho s tím, abych ho dal do foťáku a udělal jim fotku na památku… padá mi čelist. Doba kamenná, pustina bez signálu, Iž v pokročilém stadiu rozkladu a frajer ví, co a jak s micro SD! Vyhovím mu a už se štelují oba na sedlo Ižika, že jako bude závod. Achjo. Tak jim to budeme muset ukázat, že není Jawička horší než třistapadesátka Planeta. Jenže závod je rozhodnut hned na začátku, když se jim ruský dvoutakt nepovede nastartovat. To já už mizím v serpentinách nad jejich hlavami.
Nahoře v prvním průsmyku je pár brodíků. Nic dramatického, jen tím, že jsou první, tak kolem nich chvíli chodím. Je tu nějaká trojice s přivázaným orlem a nabízejí fotky s dravcem. Chudák pták. Je to tu strategické místo. Každý turista tu zastaví a čumí do vody, než do ní vjede. Pak z protisměru valí dědek na Iži. Vypadá jak z knížky o Čingischánovi a brody dává s naprostou bravurou. Jdu do toho taky. Proti tomu, co mám před sebou je to prd, ale to naštěstí ještě nevím.
Druhý průsmyk Khashaat Davaa je opuštěnější než cokoliv předtím. Dole u vesnice Bayan-Enger mě opět dezinfikovali. Chtěli, abych si jejich postřikem umyl ruce a obličej, což jsem s ohledem na neznámou tekutinu rázně odmítl. Já mám ruce čistější než vy, říkám si sám pro sebe, i když jsem dneska opravoval. Mongol mi chce demonstrovat, že v rozprašovači není nic, čeho bych se měl bát, a stříkne si to do huby. Začne chcrchlat, plivat a běží za jurtu, asi zvracet nebo co. Možná jen něco říkal, občas to totiž zní, jako zvracení. Dva další běží za ním a čtvrtý mě mávnutím ruky propouští. Opravdu zvláštní lidé…
Khashaat je obklopen sněhem, Jawa na blátě klouže a brody jsou tu hluboké nad kolena. Jeden z nich sahá protijedoucímu náklaďáku (jediné vozidlo, co jsem tu potkal) až po nárazník. Jawa má v brodech výfuky pod vodou, mění zvláštně zvuk – nemám čas se ohlížet, jak se dělají mastné bublinky. Voda jde přes blok, odvzdušnění převodovky do airboxu byl dobrý nápad, karburátor kryjí válce. Zatím to jde. Jen bubnovky pak moc nebrzděj. Než je vysuším, jsem v dalším brodu. Dohromady je jich ten den asi osmadvacet. V botách mám bazén, párkrát to tahám z hlubokého bláta, jednou to zvedám, stoje po kolena ve vodě a v blátě. Motorka naštěstí díky šíři kufrů nikdy nejde úplně na placato na bok. Jen jí z toho podělanýho bláta odlepit, to plotýnky úpí. "Dal ses na vojnu, chlapečku, tak bojuj", říkám si a snažím si rizika nepřipouštět. A už upaluji dolů, Poláci by čuměli!
Večer mám sluníčko v zádech a před sebou vlastní dlouhý stín. Náhorní rovina je obklopena divokými horami, kolem jsou občas k potkání dvouhrbí velbloudi, přes cestu přebíhají malí sysli a pokaždé, než skočí šipku do nory, nezapomenou se na pikovteřinu zastavit a ohlédnout za jawou. Účinně mi zlepšují náladu, volám na ně, křičím. Aha. A to jsem teprve tři týdny na cestě…
Dojíždím k plechové ceduli, z níž v azbuce rozkóduji jen slovo beton. Lepím na sloupek cedule samolepku JAWA KOLEM SVĚTA a jedu hledat za kamenný ostroh nocleh, abych nebyl z cesty moc vidět, ale abych slyšel, kdyby kolem prděl dněpr. Fouká vítr. Nad horskými masivy se zase čerti žení, vypadá to na pořádnou kosu a déšť. Kotvím stan několika provazy a přihrnuji k jeho patě kamení, aby se tolik nenadouval. Noc je nakonec klidnější, než jsem čekal. Večer ještě kolem chvíli štrachají kamarádi sysli, ale pak už je ticho tak absolutní, až brání spánku. Dnes jsem ujel jen 210 km.
Plechová cedule s nápisem ŠURAGIJN BETON GUUR, na jejíž nohu jsem nalepil včera samolepku, ukazuje jiným směrem, než vede cesta určovaná mapou a buzolou. Nechávám ji svému osudu a jedu si po svém směrem na Khovd. Po pěti kilometrech dojíždím k místu, kde velká vody sebrala násep i s gruntovkou, vedle zůstává jen dvojitý brod s ostrůvkem. První polovina je hluboká určitě po sedlo, druhá navíc dravá. Představím si, jak se ten proud opře do plochy zadních kufrů, a je mi jasné, že tudy ne, přátelé! Při obchůzce nacházím stopy zápasu unimogu s přírodou. Tak tohle je to místo…
Co dál? Přes vodu to nejde, to je jasné. Vracet se není kam. Tohle je jediná cesta jihem na Ulanbátar. Nějak to musí jít. Jedu tři kiláky po proudu a vidím domek a auto. Místní to musejí také nějak řešit, přece nejezdí vodou. A už to vidím. Znám prvních pár mongolským slovíček – ten nápis na ceduli značil nový betonový most! Šup a za hodinu jsem na dezinfekční stanici v Khovdu.
Khovd má být univerzitní městečko s wifi free kdekoliv na ulicích centra. Ehm. Vypadá to tu spíš jako Chánov šmrnclej východoslovenským koloritem. Dávám jehněčí za pár kaček v místním Grand hotelu a jdu se připojit na net v takové místnosti, které říkají internet kafe. Kafe ani nic jiného tam nemají a připojení je pomalé. Dává se do deště a já se rozhoduji, že tu zůstanu na noc v hotelu za pětikilo. Jenže všechny hotely mají plno. V nabídce je jen společná cimra se dvěma Mongoly a sociálka na chodbě – to může jet za město do stanu a budu na tom líp! Nakonec mě jedna z mladých Mongolek dovede k hotelu Cambagarav, kde mají volno, sociálku na pokoji a dokonce wifi, které občas i pracuje. Luxus! Holka mě ještě vezme na nákup, koupí mi balíček sladkého pečiva a pak zmizí. Asi vypadám dost blbě.
V hotelu zůstanu nakonec dvě noci. Peru si prádlo. Už dlouho jsem neměl tak čisté roce, jako teď po tom praní… prádlo věším na lustr a vyrážím na obhlídku města. Možná najdu i pumpu, kde mají něco lepšího než diesel a benzín 80.
Zdroj:www.jawakolemsveta.cz
Pridané: 14.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk Zdieľať
Predchádzajúci | Seriál článkov: Jawa okolo sveta | Nasledujúci
© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 260873 | Včera: 224826