Poznávací cesta po krajích Slovenska 2005

V pátek se uskutečnila předcestovní porada a tam jsme se dozvěděli, že Roman & synové, se nemohou výpravy zúčastnit. No, nedalo se nic dělat, termín byl stanoven, cesta domluvena a tak se jelo. Celkem nás bylo dvanáct lidí na deseti motorkách.

Odjezd byl stanoven na středu 14 nula nula a čekací dobou max. 10 minut. Tento čas se dodržel a všichni krom rodiny Kořínkovic ( Tansalp 650 a Kawasaki ER 5) odjeli ( Ti z časového presu odjedou asi o hodinu déle, ostatně jako obvykle :o) ). Roman nás přišel vyprovodit a popřát šťastnou cestu.

První den.

Protože nejel Roman, který by jako hlavní pořadatel jel jako první, nebyl čelní jezdec. Přes moje veškeré protesty a použití nejmocnějších kouzel, vysvětlování, že bloudím, a že se budou stále otáčet, jsem byl postaven do čela naší výpravy já ( DR Big 800). Směr Olomouc znám a tak tady problém nebyl. Pochodová rychlost byla stanovena na 100 a 120 na dálnici..

Pravidelné zastávky na tankování a dodržování pitného režimu a protažení těla se dělaly cca po 100 km. Počasí přálo, skoro víc než dost, ale jelo se dobře. Před přechodem jsme natankovali a bohužel viděli nehodu. Motorku zaraženou v autě. Policie byla na místě.

Hranici jsme přešli bez problému. První moje cestovatelské zaškobrtnutí bylo při průjezdu Žilinou. Najel jsem do špatného pruhu a když jsem si to uvědomil, nedalo se s tím bezpečně dělat nic. No nevadí. Jedeme a někde se otočíme. Po pár kilometrech byla odbočka na parkoviště u restaurace. Chvilka na napití a cigárko a zase do sedel. Do Kempu Slněčné skaly jsme dojeli v pohodě. Jen jsme slezli ze strojů, dorazili Kořínkovi. Tak jsme byli komplet.

Ubytovali se, prohlédli kemp a šli jsme do osvěžovny na Staropramen a bramborové placky. Bohužel jsme zjistili, že to jsou normální bramboráky. A takovou jsme na ně měli s Eliškou chuť. No, jiný kraj, jiný název. Když sympatická servírka zavřela a odjela na bicikli domu, šli jsme také kempovat. Cestou nás vyprovázela krásně nasvícená skála.

Druhý den.

Ráno byla hodně rosa a tak jsme počkali až oschnou stany a po snídani jsme jeli dál na návštěvu Rajeckých Teplic. Jsou opravdu hezké a Rybářská bašta stojí uprostřed asi umělého rybníka s vodopádem a vodotryskem. Procházka po mostcích a zase sedláme naše oře. Jedeme směr Strečno – Kompa přes Váh ( převoz ). Tam jsem přejel odbočku, ale zase jsme viděli dvě krásné zříceniny nad Váhem. Otočka na plné čáře a zpátky. Ta odbočka, kterou jsem si myslel, že to je, to nebyla a tak jsme se točili znovu. Tentokrát jsem jel na jistotu. Jiná odbočka tam nebyla. Chvilku jsme počkali a kompa přijela. Domluvili jsme cenu a nalodili se. Zajímavé zařízení, které bez motoru, pouze za využití proudu řeky nás převezla na druhou stranu. Jeli jsme směrem na Těrchovou , kde se roku 1688 narodil Juro Jánošík. Projeli jsme okolo pomníku již zmíněného zbojníka a mezi krásnými skalami jsme projeli do lyžařského centra Vrátná. Nádherná cesta do kopce se spoustou zatáček nalákala pár rychlíků k rychlejší jízdě a tak vzali za plyn a zmizeli z dohledu. Nevadí. Po třech kilometrech silnice končí, tak se vrátí na parkoviště, kam jsme zajeli. Prohlédli jsme si stánek se suvenýry, pokecali s prodavačem a po příjezdu uprchlíku jsme šli se najíst. Tam jsme trochu zblbli servírku, která nevěděla co je to PITO a při placení už byla popletená ( popravdě se ani nedivím) a hodně si rozmýšlela, jestli tuhle brigádu ve Vrátné vezme. Byla tam první den. A my jsme tam zjistili, že se placení zvlášť musí hlásit hned při objednávání. Což jsme stejně pak nedělali a tak se občas servíři zapotili.

Sjeli jsme dolu pod pomník Jánošíka, a nakoupili v obchodě potravu a hlavně pití. Další plán byl navštívit Šutovský vodopád. Ale odbočka na vodopád zůstala skryta a když jsme se ptali kolemjdoucího kolisty, řekl, že je to kousek, ale musí se k vodopádů jít asi tři kilometry pěšky. Protože bylo opravdu veliké teplo, bylo odhlasováno, že se na Šutovský vodopád nepůjde a že si něco musíme nechat na příště.

Jeli jsme tedy směrem na Dolný Kubín a Oravský Podzámok. Tam byla v plánu návštěva Oravského hradu, jehož vznik je datován někdy kolem 13 století.

Cestou k hradu je pramen s vodou, kterou jsme se všichni osvěžili a David ( silnice ) si u toho zaskotačil, když mu president ( Kawasaki 1 500 ) hodil nechtíc do boty oharek cigarety. My ostatní jsme se mu smáli, protože nás to nepálilo a lili na sebe vodu, která příjemně chladila.

Hrad byl hezký, ale na kopci kam jsme se vyšplhali jsme zjistili, že vstupenky se měli koupit dole, jak říkala Eliška ( spolujezdkyně HD ) u nápisu „ kasa – muzeum“ a ne jak jsem říkal já, že kasa bude nahoře. Ale záchrana přišla v podobě Gábiny ( spolujezdyně Transalp), která se nabídla, že dolu seběhne a koupí vstupenky. A tak se i stalo. Hezká průvodkyně nás provedla hradem a nám se to líbilo. Určitě stojí za návštěvu.

Poděkovali jsme penězi hlídači na parkovišti za zamčení našich svršků a přileb a vyrazili na Oravskou přehradu, kde pro nás pro dnešek končila dnešní etapa. První kemp byl obsazený, ale ve druhém jsme měli štěstí. Mirek ( Intruder 1400) se snažil příjemné slečně vysvětlit, že máme dohromady jeden stan a to vojenský velký, no zase byly zmatky, ale zasmáli jsme se. Po postavení stanů, byla večeře a pro některé koupel v Oravské vodní nádrži. Večer hygiena ve studené vodě, která byla studenější než ta v přehradě a odchod na pivko. Je zajímavé, jak na Slovensku točejí pivo do půllitru na jeden zátah. A to skoro všude. Holt jsou asi více na Borovičku.

Třetí den.

Po snídani zase oblíbené balení a nakládání našich mezků na další cestu. Ta byla směr Zuberec, kde je muzeum Oravské dědinky. Zase jsem přejel odbočku, ale Mirek ( Shadow 600), mě dojel a nasměroval. Část lidí do muzea šla a myslím že to za to stálo. Z chaloupek dýchala historie a my jsme obdivovali minulé generace za um, šikovnost s jakou si opatřovali živobytí.

Další pouť vedla směrem na vodní nádrž Liptovská Mara. Chtěli jsme se jenom osvěžit koupelí, ale slečna u vstupních vrátek byla neoblomná a protivná. Dokonce hrozila policií. Ale protože jsme nechtěli platit za hodinu pobytu stejnou taxu jako celodenní návštěvníci, tak jsme natočili stroje a neosvěženi pokračovali dál.

V Liptovském Mikuláši jsme najeli na dálnici a v Liptovském Hrádku z ní zase sjeli a pokračovali jsme nahoru do Tater. Cesta to byla hezká a bylo na co koukat i když je nutno říci, že pohled na poničené lesy byl opravdu žalostný. Spousty vyvrácených stromů a obrovské kupy již vytěženého dřeva dávaly tušit, že vichr se tu prohnal obrovskou silou. To, co jsme viděli doma v televizi, byl jenom žalostný odvar z toho, co bylo vidět tady na vlastní oči. Jeli jsme kolem toho neštěstí kilometry. Zasažené území představuje vyvrácený široký pás lesa. Pás prochází osadami od Pribiliny pod Štrbským plesem směrem na Tatranskou Lomnici. Štrbské pleso je výše a tak bylo zasaženo jen mírně. A právě na Štrbském plese byla naše další zastávka. Štrbské pleso se nachází v nadmořské výšce 1346 m a pyšně se řadí mezi nejznámější a nejnavštěvovanější plesa ve Vysokých Tatrách. Dřívější obyvatelé se živili jako dřevorubci, pastevci, uhlíři a bylinkáři. Z tehdejší doby zůstala zajímavost, že původní Štrbčané chtěli a dokonce se i roku 1860 pokusili vypustit pleso, aby získali pastviny. Mezi další zajímavosti o Štrbském plese patří skutečnost, že v zimních měsících kdy bylo pleso zamrzlé, tak se na něm lámal led, který díky své čistotě byl dovážen až do Berlína a Budapešti. Musím říci, že jsem byl plesem trochu zklamán. Bylo hezké, to ano, ale čekal jsem něco jiného. Skály klesající do vody, horské oko, prostě něco jiného a ne chodník kolem a spousty lidí.

Najedli jsme se a pokračovali dál směr Tatranská Lomnice. Tam končil v kempu pod Tatrami třetí den. Původně domluvený cílový kemp, byl Eurokemp. Ale vcelku vyšší cena za jednu noc nás postrčila do dalšího. Tam byla cena ještě vyšší, ale slečna recepční přístupná na dohodu, ale s podmínkou, že půjdeme večer na pivko do Koliby. To jsme velice rádi přislíbili a taky dodrželi. Tak jsme zakempovali pod Tatranskými velikány. Kemp byl pěkný a i voda ve sprchách byla teplá a bylo jí dost.

Čtvrtý den.

Ráno nás vítal nádherný pohled na Vysoké Tatry na Lomnický štít ( 2 632 m ) a pobavil nás Lukáš, který vyrazil na ER 5 pro rohlíky. Jen škoda, že si zapomněl sundat zámek z kotouče na předním kole. Ale odnesl to jen náhon tachometru.

V osm hodin přijel podle dohody Ondra ( DR Big 800) a vše se chystalo na odjezd. Je to poslední den naší cesty a tak je si ho potřeba užít. Zastávka v Belianské jeskyni. Dědek nás vykazuje z parkoviště, autobusy jsou mu milejší, má z nich víc, no co. Jedeme na jiné. Zde se rozdělíme na čekače a návštěvníky jeskyně. Cesta stoupá 890 do kopce a vítá nás cedule a trochu vyšší vstupné. Ale část návštěvníků jeskyně po vystoupání nahoru to vzdává, protože cedule navíc říká, že je dole celkem 832 schodu a 5,3 °C. Ale kdo šel neprohloupil. Eliška s Vaškem ( HD ) a všichni kdo sestoupili do chladu jeskyně říkali, že to bylo opravdu nádherné. Příště to chce sebou určitě bundu.

Veřejnosti Belianskou jeskyni zpřístupnili r.1882 a elektricky osvětlili r.1896 jako jednu z prvních jeskyní na světě a je zpřístupněno 1370 metrů jeskyně. No tak snad příště.

Od jeskyně jsme jeli přes vesnice Lendak a Výborná, kde bych opravdu nechtěl mít nikdy poruchu na motorce. Možná by z ní zbyly jen doklady a to ještě není jisté. O přítulnosti obyvatel se přesvědčili i jezdci na konci pole. Přední polovina projela, protože místní byli překvapeni, že se do jejich vesnice někdo vydal. Děti si spletly naši kolonu se závodem míru a na poslední jezdce chrstly kbelík vody. Naštěstí tam asi nikdo nejezdí a tak nemají natrénováno. Pak se diví, že je nikdo nemá rád.

Další návštěva byla plánovaná v Pieninském národním parku v přístavu pltí (vorů ) Majere. Pieninský nár. park se nachází severovýchodně od Vysokých Tater na polsko-slovenské hranici a poskytuje na malém prostoru množství malebných přírodních krás. Atrakcí tohoto území je plavení se na dřevěných pltích, největším kaňonem ve Střední Evropě – kaňonem řeky Dunajec. V přístavu Majere začíná další dobrodružství a to plavba 12 km na plti po řece Dunajci.

Zůstávám s Ondrou u motorek ( plavil jsem se tu vloni) a ochlazuji se v Dunajci. Je to řeka prudká a hezky studená. Cesta na plti a hlavně čekání na autobus zpět, posunul časový plán a tak jsme k radosti některých členů výpravy pouze projeli kolem zámku Stará Lubovňa. Je ale hezký a jistě stojí za návštěvu. Příště.

Takže jenom tankujeme a pokračujeme směrem na Sabinov a Ražňany, kde naše dnešní putování končí u Janigu na zahradě, kam se seběhly děti a okukovaly naše stroje. Nejvíce se jim líbil Mirkův Introš. Je zajímavé, že Biga si nikdo nevšímal. Asi proto, že ho má i Ondra a tak je to motorka tam známá a tudíš okoukaná.

Janigovi byli všichni moc milí a paní Janigová pro nás navařila velký hrnec vynikajícího guláše a napekla domácího chleba, který všem moc chutnal. Pan Janiga přinesl tácek a na něm uvítanou štamrdlíky. Pak už jen postavit stany a sprcha a odvoz do nedaleké dědiny na pivko.

Pátý den.

Ráno Vašek s Eliškou spěchali domu a tak odjeli brzo. My ostatní jsme se rozloučili až kolem půl desáté. Janigovi děkujeme !!!!!!

Projeli jsme pětikilometrovým tunelem v Branisku a ještě jsme udělali krátkou zastávku pod Spiškým hradem a hleděli užasle na tento skvostný monument.

Tato jedna z největších zřícenin je obrovská a nádherná. Přivírám oči a představuji si, jak asi head vypadal, když žil. Z představ mě vytrhne povel „na koně“ !!!.

Cesta po Slovensku ubíhala moc pěkně a po přechodu hranic v Makově jsme viděli u silnice čerstvý pomníček. Asi to motorkář nepřežil. Smutné.

Po Čechách byla cesta o poznání pomalejší, horší a větší provoz. Stýskalo se nám po krásných silnicích Slovenska. V Mohelnici začalo pršet a při tankovaní slyším "ahoj Geku". Kouknu a on tam Aldy ( Bigař). Tak jsme pokecali a ostatní se zatím hotovili na déšť. Já jsem s Aldym kvandal a nějak jsem si zapoměl přetáhnout kalhoty přes boty, což jsem doháněl v Mohelnickém kopci. No jednou rukou a v dešti = nic moc.

Déšť rozdělil naši skupinu na rychlejší a pomalejší. Jel jsem v pomalejší. Až do Moravské za tunel vydrželo pršet. Za tunelem si Mirkové vylévali vodu z bot. Zapálili si a já jsem odjel, protože začalo zase pokapávat. Škoda, že počasí nevydrželo ještě dvě hodinky. Ale to si nikdo nevybere a tak déšť naši skupinku rozehnal. Domů jsem dojel kolem 19 hodiny.

Celkem jsme projeli 1 300 kilometrů, navštívili mnoho hezkých míst, ale ještě jich hodně zůstává. Tak zase někdy příště. Nashledanou Slovensko.

Cestovali : Suzuki Intruder 1400 & Suzuki DR BIG 800 & Honda Transalp 650 & Honda Shadow 600 & Kawasaki 1500 & Kawasaki ER 5 & HD Sportster & Fazer & dvě silnice

Zdeněk – DR BIG 800.