Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - krásná Patagonie

Operuju, operuju a najednou zjistím, že pitvám

Za doprovodu zvuku dětského chrastítka přistáváme u nenápadného domu na okraji Rosario. Nevědět co se skrývá za těmi hnědými vraty, v životě by mě nenapadlo, že právě tady se odehrávají ty největší kouzla s Jawými motory, které jsem kdy viděl. Jenže právě tento fakt se nám nyní nesmírně hodí. Již po druhé během naší cesty navštěvujeme největšího frajera na Jawu, jakého Jižní Amerika, možná i celý svět, kdy viděl – Adriana Gagliano. Ten nás již čeká a vítá nás s úsměvem na tváři, neboť správně tuší, že se za nedlouho podívá detailně na zoubek toho našeho nešťastníka.

Je den před Silvestrem a tak je pochopitelné, že práce se odsouvá až na 3.1.2017, neboť je potřeba nějaký ten den na rekonvalescenci pana doktora. Natěšeně počítám každou hodinu do chvíle, kdy si prý oblékne bílý plášť, nasadí si latexové rukavičky a pustí se do práce. Nemohu se dočkat, až mu budu koukat pod ruce a konečně se naučím opravovat ten motor. Není žádné tajemství, že nejsem žádný odborník na generálky motorů, protože to zatím naštěstí nebylo potřeba. Asi mám vážně blbou karmu, když se mě to vysype zrovna uprostřed Jižní Ameriky. K mému překvapení mě však do dílny na čumendu nepouští. Mám čekat až mě zavolá neboť na vše chce mít absolutní klid, aby se mohl soustředit. Netrpělivě tak sedím v kuchyni dokud nedomíchá ten svůj tajný lektvar. Bohužel hned první návštěva operačního sálu není zrovna šťastná. Levý píst je slušně podrápaný a vypadá to na nedostatek oleje. To je však divné, neboť s Týnou mažeme na doporučení fabriky, která dělala GO motoru před odjezdem, 1:40. O chvíli později se už oba kartery válejí na podlaze a my koukáme jak puky, když se roztočí samostatná klika. Chrastí to jak hračka pro mimina. Jakmile Adrian kliku rozebere, kouká na nás ložisko s vyskleným úsměvem. Jediná stopa po kleci jsou kousíčky v karterech. Ty vlítly také do levého válce a udělaly zmíněnou paseku na pístu. Marně doufám, že je špatným zprávám konec. Odzvonilo také ložiskám v karterech, včetně ložiska u sekundáru. Pravý píst se záhadným způsobem překalil a je na výměnu. Takže Adrian místo aby operoval, vlastně motor pitvá.

Dalo by se říci, že aktuálně máme motor v lepším stavu, než vyjel z ČR. V srdci naší lásky nyní běhají taiwanské ojnice Rocket, které mimo jiné používá např. Yamaha. Dále Adrian použil japonská ložiska NTN, gufera z Yamahy a hlavně vše složil s nejvyšší precizností. V čem byl tedy problém? Ten, kdo motor skládal před odjezdem, nejspíše dle Adriana nepoužil nahřívání. Ložiska v karterech pak byli moc natěsno a tím postupně ložiska odcházela. Stejně tak tomu bylo i u středového ložiska na klice. Dále nebyly zvětšeny mazací kanálky. Nyní je vše tak, jak má být. K tomu Adrian odstranil i výrobní nepřesnosti a motor si jen prozpěvuje.

Krajan kam se podíváš

Motor poskládaný, vše co se dalo opravit se opravilo a my zase uháníme dál. Zrovna stavíme stan na benzínce hned vedle hlavního tahu na Cordoba Capital, když mi v kapse zavibruje telefon. Kdo může psát takhle pozdě? Doma mají ještě hlubokou noc a s klukama z Argentiny i Bolívie jsme si již popřáli dobrou noc. Na displayi na mě mrká fotka zarostlého chlapíka v letech, s rovným kšiltem na hlavě. Toho týpka už jsem někde viděl, pomyslím si a louskám, co mi píše. Když se dočtu, že má žlutou Jawu 350TS a chystá se s ní projet starou amazonskou cestu napříč Brazílií, dojde mi odkud vítr vane. Adrian nám totiž při odjezdu říkal, že zná jednoho Jawaře v Carlos Paz, kterému před měsícem chystal Jawu na cestu kamsi do Brazílie. Charlie, jak se tento ,,neznámí“ jmenuje, nám píše, abychom přijeli do Carlos Paz. Má pro nás prý skvělý flek v campu a očekává nás u něj v Irském baru. Skvěle! Právě nám totiž vyřešil problém, kde se v Carlos Paz ubytujeme, protože je to nejnavštěvovanější turistické městečko u Cordoby, kde v sezóně těžko seženeme ubytování a právě začala sezóna. Jak nám ten osud hraje do karet. V Carlos Paz totiž navíc máme domluvenou schůzku s další Češkou!

Jelikož nemáme GPS a vyznat se ve městech, kde je každá ulice stejná je problém, zastavujeme na první benzínce ve městě. Píšeme Charliemu naší polohu a čekáme až si nás vyzvedne. Za chvíli už jedeme do kempu. Koukáme jak puci, když nás majitel vítá plynulou Češtinou. Kemp Los Pinos totiž vlastní rodina Králíčků. Dnes tu sice žije již druhá generace, ale stále mluví Česky. Ve chvíli, kdy jdeme kemp zaplatit, chtějí po nás jen pasy, jelikož to za nás prý zaplatil Charlie. Vůbec netušíme proč. Na naší otázku pak odpovídá, abychom to neřešili. Díky moc kamaráde!

Další den, pátek 13., se pak vydáváme za Nelou Dočekalovou, abychom ji konečně poznali. Nikdy jsem pověrčivý nebyl, ale možná bych to mohl alespoň na chvíli zkusit. Sedíme večer před kostelem, kde se máme s Nelou sejít. Dlouhou chvíli si zkracuji nachystáním věcí, potřebných k rozhovoru. Diktafon, včetně klíčků od kufrů, si dávám do helmy, abych to jakože neztratil. Sedíme na schodech a jakmile přijde Nelča, vyskočím radostí. Rychlé přivítání a honem honem na vytoužené pivko k Charliemu. Po dvou hodinách velmi zajímavého povídání si vzpomenu, že bychom jakože mohli nahrát ten rozhovor. No jo, ale ať hledám, kde hledám, diktafon nikde! Já debil ho ztratil. No nic, teď už je pozdě něco řešit, co Argentina schvátí, už nikdy nenavrátí. Další hodinku si tedy jen tak povídáme, protože rozhovor přesouváme na zítra, až koupíme nový diktafon. Jelikož už je po půlnoci a Nela musí ráno do práce, zvedáme kotvy. V tu chvíli si uvědomím, že jsem taky nikdy neviděl klíčky od kufrů včetně bošáku! To co si vyslechnu od Týny i od sebe raději prezentovat nebudu, protože bych taky mohl dostat ban za nevhodné chování. Beznadějně jdeme stejnou cestou zpátky, stejně jako beznadějně hledám u kostela, kde už se to hemží Argentinci víc než na mraveništi. Ten bošák bych oželel, ale ty klíčky od kufrů mě štvou. Samozřejmě, že máme náhradní, ale kam si je dáte, abyste je neztratili? Pokud by Vás stejně jako nás chytráky napadlo, dát je do těch zamčených kufrů, tak si uvědomte, že tam vám jsou na dvě věci. Na hovno a na to, abyste pak vypadali ve dvě ráno v kempu jako zloději, když stejně jako my budete štípat zámek od vlastního kufru.

Rozhovor s Nelou Dočekalovou

To nic, to jen větříček

Všichni nás varovali před neúnavným větrem, který vládne jihu. Jenže když se v našich končinách řekne silný vítr, představíte si ideální podmínky na pouštění draka. Tady měli však na mysli něco zcela jiného. Halíme zrovna RN3 do modravého dýmu, když okusíme poprvé ukrutnou zlost seňora Větrníka. Dva tisíce kilometrů pod jeho nadvládou nás děsí. Celé dny visíme z motorky jako opice, abychom pak večer honily po parkovišti stan, který se před ním raději utíká někam schovat. Jenže na jih vedou prostě jen dvě ,,rozumné cesty“. RN40, po které chceme jet zpět a RN3, se kterou právě bojujeme. Naštěstí se na ní najdou i velmi hezká místa. Jedním z nich je poloostrov Valdés. Usmíváme se, netušíc co nás na něm čeká, když řadíme za jedna a odbočujeme jeho směrem. Možná by to chtělo příště více číst než se někam vydáme. Civilizace totiž končí v jediném městě po 80km. Dále už jen pampa, oblíbené ripio a zvířátka. Okruh poloostrovem má přes 250km a všechno je to po štěrku, roletě a písku. Benzínku tady nemá cenu hledat, protože tu prostě není. Takže ráno tahám petky z popelnice, abychom do nich pustili Doris žilou. Samozřejmě pak doplníme nádrž a vrháme se na ten dlouhý tanec s pískem. ,,Nesnáším písek! Nesnáším roletu! Nesnáším štěrk! Co já blbec tady hledám?“ honí se mi hlavou pokaždé, když nám začne tancovat prdel nebo mi chtějí řidítka utéct z ruky. Už dvakrát jsme to předtím na písku poslali k zemi a po třetí vážně nechceme. Je to boj, ale za ten pohled na volně žijící tučňáky i ploutvonožce to prostě stojí. Těch 250km přežijeme bez ztráty kytičky. Po malém zpestření se pak vracíme zpět na nudnou RN3. Tisíce kilometrů rovně, kde nic není. Benzínky mají od sebe čím dál větší vzdálenost, která nemá problém pokořit 250km a jedinou společnost nám dělá vítr jako kráva. Nejednou se večer musím podívat do trenek, jestli nepotřebují přeprat.

Pokud chcete, můžete nás podpořit

Pokud Vás naše dobrodružství zajímá, můžete sledovat náš Facebookový profil na facebook.com/sjawouvsrdci nebo webové stránky jawanacestach.cz . Jestliže by nás chtěl někdo podpořit, může tak učinit skrze naše webové stránky, kde jsou stále k dostání krásná trička s logem projektu. Jejich zakoupením nám pomůžete například s přepravou motorky zpět domů.