Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Argentina

Co na nás chystá Buenos Aires?

Po dvou dlouhých dnech na cestách, usínáme v Buenos Aires na letišti. Šťastní a napjatí, co nám přinese zítřek. Ráno zjišťujeme, že se nám do jednoho kufru vylila placatka rumu a druhý kufr je lehce pochroumaný, od zacházení letištního personálu. Nevadí, hlavně že jsme tu.

První úkol zní jasně - najít cestu k hostelu. Kodrcáme se s kufry přes celé letiště, abychom zjistili, že bez jakési SUBEcard nemůžeme jet autobusem. Neberou hotovost. Co teď? Rychle koukáme do papíru na název přepravní společnosti, která by nás tam měla odvézt. Než ji však stačíme najít, podlehneme jednoduššímu řešení jet taxíkem. Taxikáři nevěříme ani nos mezi očima, ale je to nejsnazší cesta do postele. Když vidíme provoz v Buenos Aires, přemýšlíme zda jsme se nevydali do náruče jasné smrti. Marně hledám náznaky pravidel silničního provozu. Naštěstí však sedíme vzadu a taxikář si to očividně užívá.
Náš hostel je v ulici plné kaváren, barů a restaurací. Od rušné ulice nás dělí tři bloky a podle fotek čekáme hezké prostředí. Ale už na základní škole nás učili, abychom nevěřili fotkám na internetu. Nevím kam ten hezky načechraný pokoj schovali, ale upřímně jsem za 350,- Kč/2os./noc nečekal žádný luxus. Je to jen na první noc, pak se přesuneme někam do soukromí. Nicméně i naše polní kuchyně je čistější než tyhle děravé hrnce, utěsněné plísní.

Jelikož prý musí pokoj ještě uklidit, vyrážíme do ulic Buenos Aires. Někomu by se zdálo, že je to město ,,špinavé", ale má svoje kouzlo. Všude jezdí staré americké nákladní auta, veteráni a mezi tím kličkují motorky nejčastěji do obsahu 350ccm. Lidé se usmívají a nikam nespěchají, tedy ti na chodníku. Jakmile však sednou za volant/řidítka, mění se v troubící bestie, která musí být všude první.

Abychom mohli zítra odjet do jiné části Buenos, kde jsme si pronajali byt, musíme si zařídit již zmíněnou SUBEcard. Nemáme tušení, kde ji sehnat, a tak intuitivně jdeme do metra. Bezradně koukáme na velkou tabuli s jízdným, až se nás zželí jednomu kolemjdoucímu. Plynule anglicky se nás ptá, zda potřebujeme pomoci. Vysvětlíme mu problém a on nám nabízí, že s námi vše zařídí. Nevěřícně na něj koukáme a mockrát mu děkujeme. Kartu prý koupíme v jednom ze stánků na ulici. Obcházíme čtyři bloky, než seženeme stánek, kde tuto kartu mají. Nabít jí však musíme opět v metru. Vše trvá asi půl hodiny. Potom se s námi rozloučí, obejme nás, popřeje šťastnou cestu a odejde. Nevím jak vy, ale my se s tímto v České republice nikdy nesetkali.
Náš nový pokoj (420,- Kč/pokoj/noc) na druhém konci Buenos Aires je poněkud příjemnější.

Máme možnost ochutnat i místní domácí kuchyni. Laura, naše domácí, vaří postupně elpanadas (plněné pirohy), chorizo (obdoba buřtů) a něco na způsob lazaní. Musíme uznat, že se oblizujeme až za ušima. Místní kuchyně nemá chybu. Je trochu zvláštní, co se bylinek týče, ale mlsný jazýček je ve svém živlu. Na oplátku pečeme české koláče, domácí chleba, vaříme knedlíky s rajskou a dáváme koštovat domácí slivovici. Dlouhé večery trávíme výměnou informací o našich domovech. Zajímavostí je například, že mají stejné platy, ale o polovinu dražší jídlo.

Dvoutaktní kouř nad Buenos

Během našeho nekonečného čekání na motorku se setkáváme s Javierem. Argentinský milovník starého českého železa, který se kvůli opravám začal učit Česky. Zde to totiž Jawaři nemají úplně tak jednoduché. Za prvé mají omezený výběr náhradních dílů a za druhé minimum studijních materiálu ve Španělštině. To se, ale Javier rozhodl změnit. Při cestě kolem Světa, mu zde nechal Pavel Suchý knížku Údržba, opravy a seřizování motocyklů Jawa (Jiří Dočkal), aby mu usnadnil práci. Javiera tato kniha natolik nadchla, že ji začal postupně překládat do Španělštiny. Mimo tuto bohulibou činnost, si krátí chvíle opravami elektroinstalace pro motocykly Jawa a ČZ. Ve svém malém, ale útulném bytě, má skříň, kterou by mu mohl leckdo závidět. Po otevření jejich dveří se mi rozzářili oči, jako bych znovu poprvé sedal na fichtla. Tolik cívek, svíček, řidítek a spousty dalších dílů na Česko-slovenské stroje, jsem naposledy viděl pouze ve Fichtlkrámku. Hned nám vysvětluje, oč tu jde. Málo kdo z Argentiny je prý natolik zručný, aby byl schopen opravovat motorky, potažmo elektroinstalaci. Doslova říká: ,,Místní lidé jsou tak trochu nešikovní. Vše rozbijí a pak mi to nosí na opravu." Dříve to měl jako koníčka, dnes pracuje dohromady s Adrianem. Nejlepším mechanikem na Jawy v Argentině.

Video: Javier - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Během krásného odpoledne nám ukazuje fotky, které pořídil během renovace své ČZ 180. Rozložená motorka uprostřed malého bytu a zářící oči jednoho fanatika, jak se sám nazývá. Samozřejmě nezůstáváme jen u fotky a jdeme se na ten skvost podívat. Takhle naleštěná snad nevyjela ani z fabriky. Odkrývá postupně jednu motorku po druhé a my si můžeme oči vykoukat. Krásné polstrování, ani škrábaneček, vše perfektně udržované. Javier si z ničeho nic povzdychne, nadechne se a říká: ,,Tady ta starší ČZ 180, už bohužel nemá české pístní kroužky. Musel jsem je vyměnit a dali jsme tam s Adrianem argentinské." Pak otočí pohled k novější ČZ 180 a s úsměvem povídá: ,,Ale tady je to ještě vše české. Na té pojedete ke mě do garáže!"

Vytlačíme ČZ-ty před dům a Javierovi chytá na první šlápnutí. Já se držím českého postupu nacupovat, 3x prošlápnout, zarazit Boshák a......nic! Je vymalováno. Čecháček to ulil. Alespoň máme dobrou chvíli nabrat rozumy, jak to chodí v Argentině. Prý je lepší tu mazat 1:33, na dálnici utáhnout vzdušník a hlavně si zapamatovat, že NAFTA = benzín. Po vyčištění svíčky už slyšíme nádherně čistý zvuk jednorožce ze Strakonic. Jede se na ní nádherně a vypadá ještě líp. V garáži nám Javier ukazuje svůj soustruh, původem z Argentiny. Prý měl dříve český, ale tento je již modernější a tak ho vyměnil.

Při cestě domů se Javiera ptám, jakou Jawu by rád ještě měl. Bez rozmýšlení nastřeluje 250 Panelku/Kývačku a Jawu 350/640. Ptám se ho na Jawu z Argentiny, ale vysvětluje mi, že má rád staré poctivé železo. Navíc se zde z Jawy prý stává nedostupná motorka. Ojetou Jawu 350ccm zde koupíte za 2000USD, jinak musíte sáhnout po motorce z Číny. Ne, že by byli špatné, jak jsme se dozvěděli od dalšího Jawaře, jen to prostě není týnecký skvost.

Jawa Argentina

Jedním z našich cílů během čekání na Doris bylo navštívit Jawu Argentina. S jejím majitelem Robertem Martinezem jsme byli v kontaktu již během plánování cesty. Řešili jsme možnost zapůjčení nebo koupě motorky přímo zde v Argentině. Jen pro zajímavost, Jawu Tekken bychom koupili za 2500USD a Jawu 350/640 po GO za 2000USD. Nicméně jsme od tohoto plánu upustili, protože bychom se nejspíše museli vracet zpět do Argentiny. Samotná přeprava naší motorky vyšla přeci jen levněji a to na 42 200,-Kč jedním směrem.

Jawu Argentina nacházíme bez větších obtíží. Není to ani tak fabrika, jako větší dílna mezi rodinnými domky. Před vchodem hrdě stojí pěkná řádka nových Jaw a uvnitř se odehrává symfonie oprav. Bohužel Roberto Martinez není přítomen. Zrovna testuje po Argentině jednu z motorek. Necháváme mu zde tedy alespoň nějaký ten proviant z České republiky, děláme pár fotek a těšíme se na výstavu motocyklů Jawa v Rosario.

Na výstavě jsme za vážené hosty. Každý se s námi chce vyfotit, ukázat nám své krásné Jawy a neunikneme ani rozhovoru v místní televizi. Když máme chvilku klid, nemůžeme se vynadívat na ty skvosty, které tu mají. Jawu Pérák, Jawu 250 a největší kráska je plně funkční Wanderer z roku 1908! Při rozhovoru s Adrianem Gaglianem, který nám mimo jiné poskytuje zázemí na následující týden, se dozvídáme, že do Argentiny bylo importováno přes 100 000 2t Jaw a dnes jich je funkčních okolo 15 000.
Adrian je absolutní fanatik. Doma poskytuje přístřeší 20 Jawám, nespočtu náhradních dílů a hlavně je to nejlepší servisman pro Jawy v Argentině. Jeho táta začal opravovat Jawy už v roce 1964, takže je to řekněme rodinná firma. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že místní 350ky běžně najedou přes 100 000km na jeden motor! Tím to však nekončí, umí z týnecké třindy dostat takový výkon, aby udělala i 180kmh.

U Adriana zůstáváme více než týden. Jsme v motorkářském ráji. Poznáváme postupně členy místního Jawa klubu, a když nastane den D, kdy si konečně můžeme vyzvednout naší Doris, Adrian jede s námi. Upřímně, nevím, co bych si bez něj počal. Nebudu Vás zde zatěžovat podrobnostmi, ale místní byrokracie nezná obdob. Trvalo tři dlouhé dny, než jsem mohl držet dokumenty z celnice v ruce. K tomu nekonečné lítání od kanceláře ke kanceláři a všechny moje nervy. Nemít zde kamarády, jsem minimálně o 100USD lehčí. V horším případě až o 1000USD. Nevím jak to udělali, ale vždy mi vše vyhádali a hlavně pomohli vy-komunikovat s mou místní agentkou. Pravdou je, že společnost ECU-line, která se starala o přepravu z ČR, fungovala na výbornou.

Video: Laboratorio Jawa - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů 2016

Díky tomu všemu, máme již motorku u sebe a po lehkém servisu vyrážíme směrem k vodopádu Iguazu. Jen pro pobavení. Představte si, že jste již pět hodin v přístavu, máte zkontrolován obsah vaší krabice s motorkou od důležitého úředníka, dovolí Vám motorku naložit na korbu auta, a když chcete odjet, nevydají vám dokumenty. Proč? Protože ten velmi důležitý úředník, vám při kontrole krabice nepodepsal papíry! Prostě na to zapomněl. Potom se na hodinu a půl někam vytratí a vy nevíte co dělat. Přesně tohle se nám stalo. Ale co, zítra přeci konečně vyrážíme!

Viac o ceste sa dozviete: www.facebook.com/sjawouvsrdci/