Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.
Pridané: 10.02.2017 Autor: Jan Odehnal - rajbas
Čitatelia: 5990 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]
Nepálské království, které leží mezi gigantickou Čínou a Indií, si většina lidí spojuje s nejvyšším světovým pohořím – Himálajem. Nepál však cestovatelům nabízí mnohem více: kromě osmi osmitisícovek včetně Mount Everestu také tropické nížiny zvané teraje, pralesy obývané divokými slony, tygry či nosorožci a k tomu exotickou kulturu reprezentovanou hinduismem, buddhismem a šamanismem.
Naše osmičlenná skupina se rozhodla poznat Nepál ze sedla legendární indicko-britské motorky Royal Enfield 500 ccm. Elegantní vzduchem chlazený jednoválec vyráběný už více než 50 let je v Indii či Nepálu nejlepší pronajmout nebo zakoupit, protože jeho doprava z Evropy je nákladná a komplikovaná. Ačkoliv vyvine rychlost jen okolo 100 km za hodinu a běžně pojedete čtyřicítkou, vzhledem k dopravnímu chaosu a stavu silnic je zde asi nejrychlejším dopravním prostředkem.
Jednoho říjnového odpoledne nasedáme na nepálském vlakovém nádraží v Rudrapur na Enfieldy s cílem přejet indicko-nepálské hranice, k nimž je to 80 km. Ještě jsme ani nevyjeli, a máme tu první úraz. Vlasta si neuvědomil, že tato motorka má brzdu vlevo a řazení vpravo. Naštěstí to odneslo jen rozbité koleno a zlomená kůstka palce, což ale potvrdilo až rentgenové vyšetření v Praze po návratu. Musíme se vyrovnat také s levostranným provozem. Jedeme pomalu, abychom předešli nehodám, protože lékařská péče je tu primitivní.
Kousek před hranicemi se setmí a my přespáváme v ne zrovna čistém hotelu v Banbase. Žije se tu od světla do světla, takže za úsvitu už nás budí autobusy svým troubením. Ještě svařujeme děravou palivovou nádrž a pak už podstupujeme tříhodinovou anabázi na hranicích. Ale protože se o Indech a Nepálcích ví, že jsou byrokraté, netrvala nám vlastně koupě víz a zaplacení cla za provoz indických motorek v Nepálu tak dlouho.
V městečku Mahendra Nagar 6 km za hranicemi si užíváme oběd v Sveet Dream Hotelu. Odpoledne se vydáváme na projížďku po okolí, která zahrnuje sloní farmu a lanový most přes Makali River. Řeka je momentálně klidná, ale za monzunových dešťů nebo v době jarního tání sněhu v Himálaji tu musí být divoko. Působivý 1,4 km dlouhý most je určen pěším, cyklistům a motorkářům.
Další den je na řadě přírodní rezervace Shukla Phanta, kterou hlídá před pytláky četa vojáků. Naše motocykly se jim sice moc nezdají, ale průvodce Rajesh vše vyřeší a my si můžeme vychutnat pomalou jízdu deštným pralesem. Registrujeme několikametrová termitiště, čerstvé sloní, tygří a další stopy. Blížíme se k jezeru či spíše laguně Ráni Tál. Čas jakoby přestal existovat. Prohlížíme si prastaré stromy nad tichou hladinou, množství ptáků, brodící se jeleny a z vody vykukující krokodýly. Pak projíždíme savanou s čtyřmetrovou trávou. „Lepší by bylo přijet v únoru nebo v březnu, to je tady nízká tráva a mohli byste vidět stáda bahenních jelenů,“ říká Rajesh.
Výborná večeře, vychlazené pivo a útulné pokoje ve stylu místní etnické menšiny Tharuů, které jsou pro nás nachystány po dvou hodinách jízdy nočním Mahendra Higway v Bardii, dovolí na předchozí útrapy zapomenout.
Následující den odpočíváme a poznáváme životní styl lidí, od kterých se dá jistě mnoho naučit. Mají stále čas a zjevně netrpí stresem, nadváhou ani depresemi. Obživu jim zajistí malá políčka, která dávají úrodu dvakrát ročně. V době našeho léta pěstují rýži, kterou v době naší návštěvy právě sklízejí, a pak obilí a jiné plodiny. Všechny domácnosti mají drůbež, kozy a vodní buvoly na obdělávání půdy. Ráj na zemi dokreslují banány a spousta zeleniny rostoucí u každého obydlí. Domky ze dřeva, rákosu a hlíny jsou postaveny za několik týdnů, bez hypoték, stavebních povolení nebo obstarávání topiva na zimu. Největší drsňák Vráťa se hecnul a kupodivu bez následků vypil šálek čhangu – domácího piva z rýže. My ostatní jsme zvládli pouze ochutnávku. Navečer nás nadchla vyjížďka na slonech v deštném pralesu, mezi rákosem, s broděním řek a výhledy na zapadající slunce. Sice jsme nepotkali divoké nosorožce, slony ani tygry, ale i tak to byl velkolepý zážitek.
Nejdelší přejezd výpravy, 300 km po Mahendra Highway, nám zabere celý den. Z Butvalu do Pokhary můžeme jet 240km rovinatou cestou, my si však vybíráme 80km scénickou horskou cestu. Šrínagar hill nám odhalí působivé panorama Himálajského hřebene s vrcholy Dhaulágirí a Annapuren, které jsou od nás vzdáleny asi 100 km na sever. Na motorkách sjíždíme 800 výškových metrů do údolí horské řeky Kálí Gandaki, na jehož konci už jdeme pěšky. Kocháme se zříceninou starého paláce postaveného na konci 19. století jistým ministerským předsedou, který musel po neúspěšném palácovém převratu odejít do exilu. Neobydlený palác je poškozený a v krajině působí až strašidelně.
V Tansenu oceňujeme jízdní vlastnosti Enfielda, zvláště jeho velký krouticí moment při extrémních štěrkových stoupáních. Dávnou slávu města připomíná údajně největší nepálská brána Mul Dhoka, kterou procházeli sloni i s jezdci. Scénickou silnicí dojíždíme do Pokhary, centra trekařů a horolezců mířících k osmitisícovým vrcholům Annapurny, Manaslu, Dhaulágirí či do království Mustang. Tady už jsou veškeré turistické vymoženosti: restaurace s evropskými jídly, internet i outdoorové vybavení. Cestovní kanceláře tu nabízejí jungle safari, rafting, treking, seskoky padákem a další vyžití.
Volný den využíváme k vyřízení povolení do Národního parku Annapurna. Nově je tu totiž propojena cesta z Pokhary až do Muktinath s nadmořskou výškou 3650 m, jednoho z nejposvátnějších míst buddhistů a hinduistů. Ti sem putují až z daleké Indie, aby se vykoupali v posvátných pramenech se 108 měděnými chrliči ve tvaru kravské hlavy. Na povrch se tu také dostávají výrony plynu, které zajišťují věčný plamen.
Čtyřdenní zpáteční cesta do Muktinathu v délce 450 km je důkladnou prověrkou našich motorek i fyzičky. Na vyhlodané cestě ve strmých úbočích údolí řeky Kali Gandaki potřebuje jedna z motorek opravu. Náš indický mechanik (nejdůležitější člen výpravy) i díky zásoby náhradních dílů vše bravurně zvládne. Cesta je součástí frekventovaného treku okolo Annapuren, takže potkáváme hodně trekařů a nosičů, kteří přešli přes sedlo Thorung La (5415 m n. m.). Okolí dominují vrcholy Dhaulágirí (8 167 m n. m.) a Annapurna (8 091 m n. m.) s věčně zaledněnými úbočími v kontrastu s modrým nebem.
Po návštěvě náboženské svatyně v Muktinathu pokračujeme přes údolí do vesničky Jhong, která je stejná jako před staletími. Zemědělci orají s párem jaků svá políčka úplně stejně jako jejich předkové. Při práci si zpívají a vyzařují naprostou pohodu.
V druhé polovině naší cesty Nepálem na motocyklech Royal Enfield se těšíme na hlavní město Káthmándú a vynechat nesmíme ani městečko Gorkha, kolébku nepálského národa. Roku 1721 se tu narodil a pak vyrostl nejznámější syn národa Pritví Nárájen Šáh, odvážný sjednotitel celého Nepálu. Spolu se svým dvorem přebýval v nádherném palácovém komplexu Gorkha Durban postaveném na strmém hřebenu s úchvatným výhledem na masivy Annapuren, Manaslu a Dhaulágirí. Jeho velikášství v minulosti nepochybně každého příchozího ohromilo.
Vnitřní prostor pevnosti je poset hinduistickými svatyněmi. U východu je malý chrám vybudovaný okolo posvátné Goraknátovy jeskyně, kde se uctívá tajuplný indický guru z 10. století. Na jedné z vyhlídek jsou kamenné šlépěje, které tu dle různých verzí zanechal Ráma nebo jeho žena Sít, případně velký guru Gorakh či dokonce dle buddhistů sám Padmasambava (světec, který šířil v 8. století buddhismus do Evropy). Ráno po východu slunce si tu užíváme nevšední výhledy a snažíme se vžít do doby Pritví Narájen Šáha. Gorkhu proslavili rovněž vojáci, kteří sloužili v britské a indické armádě přes 180 let. I dnes sní o vojenské službě 90 procent kluků, ale zvládnout náročné testy se podaří jen těm nejlepším.
Cestu z Gorkhy do hlavního města Nepálu Káthmándú v délce necelých 150 km zdoláváme za půl dne. V Everest steak house si dopřáváme steak, za který by se nemuseli stydět nikde na světě, a zapíjíme ho pivem Everest beer. Co víc si můžeme přát! Nacházíme se v části zvané Thamel, kde bydlí většina trekařů a horolezců.
Ale to je pouze jedna z mnoha tváří Káthmándú. Jeho další podobu charakterizují úzké uličky se středověkou atmosférou, v nichž žijí lidé bez kanalizace. Jako například Pašupatináth, který poznáváme následující den. Většina hinduistů tu chce zemřít a být spálena, protože se tím vysvobodí z koloběhu životů. Vskutku barvitá podívaná předkládá chrámy, smuteční průvody, pohřební gháty se spalovacími hranicemi, poutníky, svaté muže i turisty. Nepříjemný nasládlý kouř se míchá s vůní vonných tyčinek.
Dalším úžasným místem, které navštěvujeme, je Pátan. Dříve byl samostatným královským městem a dnes je součástí Káthmándú. Atmosféra Pátanského náměstí Durbar Square s působivými hinduistickými svatyněmi a bronzovými sochami se dá popsat jen stěží, ta se musí zažít. Výjimečný je i komplex buddhistických chrámů Svajambhunáth, do něhož zavítáme ke konci dne.
S hlavním městem Nepálu Káthmándú se loučíme vyhlídkovým letem k Mount Everestu, opět usedáme na motocykly a míříme na jihozápad do indického Gorakphuru, odkud za tři dny odjedeme vlakem do Dillí. Maoisté, kteří demonstrativně blokují silnici, se postarají o vzrušení, ale nás turisty pouštějí bez zdržování. Alespoň se nám uvolnila silnice. Přejíždíme množstvím serpentin přes horský hřbet, odkud je za příznivého počasí vidět himálajský hřeben od Dhaulágirí po Mount Everest.
Následující den přijíždíme do nejposvátnějšího místa více než miliardy buddhistických věřících – Budhova rodiště Lumbiní. Místo zrození buddhismu charakterizuje velikášství na každém kroku, které podporují buddhistické organizace z celého světa. Jsou zde korejské, čínské či australské kláštery a staví se další. V budoucnu to zřejmě bude velkolepé, ale nyní to na nás působí jako „buddholand“.
Nejdůležitějším místem Lumbiní je Posvátný háj, kde se roku 543 př. n. l. narodil princ Sindrahárta Gautana. Do svých 29 let žil v přepychu paláce chráněn před těžkostmi světa. Když poznal stáří, nemoc a smrt znamenající konec života, zavrhl dosavadní způsob života a upnul se k pětiletému rozjímání a odříkání. K životní pravdě ho to však nedovedlo. Osvícení a díky tomu osvobození z koloběhu životů dosáhl až po 49 dnech meditace pod stromem v Bodhgaji. Poté pronesl svoji první promluvu, čímž uvedl do pohybu kolo života dharmu, základ buddhistické filozofie. Podle ní je třeba se vyvarovat všech krajností, jak smyslových rozkoší, tak asketického sebetrýznění.
Z Lumbiní to máme na vlakové spojení do Indie 100 km. Při příjezdu do Dillí má vlak zpoždění pouze hodinu, což je vzhledem k místním poměrům štěstí. Kruh naší jedinečné cesty za poznáním Nepálu se uzavřel na místě, odkud jsme před necelými třemi týdny vyráželi. Na motorkách Enfield jsme najeli 2 200 km, píchli 13 duší a dohromady spálili asi 800 litrů benzínu. Hlavně jsme však vstřebali atmosféru rozmanité země v podhůří Himálaje a poodkryli nepochopitelný svět asijských náboženství.
Pridané: 10.02.2017 Autor: Jan Odehnal - rajbas Zdieľať
© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 319606 | Včera: 162145