Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Pridaj aj ty cestopis!

Hodnotenie: (6 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (34)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 13 - Z Washingtonu po Arizonu 1/2

 Zdieľať

Pridané: 19.10.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 8640 [Mototuristika - Amerika - Cestopis]

Přichází okamžik, kterého jsem se poslední dobou bál – loučení v Tacomě. Vojta s Ivou mi tolik přirostli k srdci, že si musím několikrát vzpomenout na pocity, které jsem měl už na začátku cesty při odjezdu z domova: najít si rychle nějaký důvod, proč odjet o den, o hodinu, o minutu později.

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Text a foto: Pavel Suchý

Představa sebe samotného na cestě mě už zase nebaví. Snažím se to aspoň nenatahovat. Uděláme pár fotek, počasí je nádherné a naštěstí v tom není příliš patosu. S Ivou se loučím už před domem, Vojta pojede kousek se mnou na své jawičce a dáme ještě cestou něco k jídlu.

Předtím ale ještě musíme jeho motorku přemluvit k poslušnosti, protože se jí nejdřív nechce moc běžet a pak k tomu ještě, potvora, přidá podivné štěkání a prskání. A nakonec běží jen na jeden válec. Ve chvíli, kdy mi Vojta říká, že tam má svíčky NGK, jsem doma – tolik jsem se s nimi natrápil v jiných dvoutaktech! Šroubujeme náhradní splitfiry a můžeme jet. Je mi párkrát Vojty na křižovatkách líto, jak tam loví kvalty. Má stejný motor jako já s jedničkou nahoru, ale v garáži mu stojí HD Sportster, samozřejmě s jedničkou dolů, takže chvílemi neví, kam řadit. Doufám, že mu kulisa řazení pro „jedna dolů“, kterou jsem mu nechal na ponku, nebude dlouho ležet v regálu a že se pustí brzo do výměny!

Před Centralií posedíme v Subwayi. Vojtu zlobí ještě kohoutek benzínu, a tak se rozhoduje raději dřív otočit. Je mi smutno a utěšuji se tím, že se určitě příští rok potkáme v Čechách, kam Vackovi čas od času jezdí za příbuznými. Byla s nimi legrace a zároveň se člověk toho spoustu dověděl – od lidí, kteří měli ještě možnost zažít tu jinou, starou Ameriku. O nesplatitelné pomoci už ani nemluvě! Poslední stisk ruky a jedu. Večer chci být v Ridgefieldu u Miloše Kudly. Ještě nemám ani zařazenou čtyřku a už se mi stejská. Bylo mi s vámi v Tacomě moc fajn!

Miloš je jiná generace emigrantů, ale pořád je to řízek, který zdrhal v devatenácti (1985) přes Jugošku, bez sebemenší znalosti jazyka a bez vědomí rodičů. Tátu už nikdy neviděl. Sedím na rohu lavice u stolu v jeho venkovském domě, listuji českým motočasákem, kde má článek Martin Decarli (tímto ho zdravím do nemocnice, kde ho dávají dohromady po další z jeho bouraček!) a Miloš mi říká:

„přesně tak, jak sedíš ty u rohu stolu, seděl před časem i Libor Martínek!“

„Trinidad?!“

„Jo, stavěl se tu u nás, když jel Kanadu a USA.“

Svět je malej! A v Americe mám pocit, že je díky množství Čechů tady žijících, ještě menší. Milošova manželka Cathy navrhuje oblečení a nechává ho i vyrábět. Nejspíš je úspěšná, koukám na její fotku v novinách, kde píší o její přehlídce. Miloš je tesař. V pěkné dílně parkuje i pár motorek. Vypráví, jak předělával dům z roku 1908 a jak cestuje po západě USA se svým GS. Vychovávají desetiletá dvojčata, která už taky prohánějí malé motorky. Vypijeme pár piv (on zásadně nealko) a druhý den se otočím k Pacifiku zády.

5. října 2013, sobota

Nádherné podzimní ráno – modré nebe, barevné listy a šedý trávník. Je kosa. Miloš bere své GS a jede mě doprovodit podél Columbia river do Stevensonu. Dává mi na cestu několik map a tipů na pěkné silnice. Poté, co opustíme dálnici, je jízda s řekou po pravici nádhernou vyjížďkou navzdory silnému protivětru. Ve Stevensonu dáváme kafe (moje první presso v USA) a dál už pokračuju sám. Řeka Columbia tady dělí státy Washington a Oregon. Jak se dostávám dál na východ, krajina usychá a stromy řídnou. Míjím Hood river (v dáli s Mt. Hood 11 239 ft) i The Dalles, abych viděl údajnou kopii Stonehenge za Biggs Junction. Musím se smát! Je to sice památník lidem, co padli za Ameriku, ale jinak je to dost kýč z betonu, který Stonehenge viděl asi jen z pohlednice (Miloši, sorry!).

Potkávám tu čtyři důchodkyně (jedna možná ještě není, snad by mi to prominula) na výletě. Slovo dá slovo, jsou jawou na cestě kolem světa americky unešené, a už to jede… syn jedné z nich závodí na staré motorce, na Hodace! Druhá mě zve do Denveru, že tam má dceru, které je asi dost smutno, když se maminka tak stará. Ukazuje mi na telefonu fotky… sakra! Tohle vypadá fakt moc hezky, že bych se tu oženil a zůstal? Holka by asi, chudák, koukala, kdo by jí tam přijel a na čem! Next time!

Přejíždím po mostě Columbii a jsem v Oregonu. Při tankování si musím vzpomenout na Vojtu, vždyť říkal, že tady je tankování pořád s obsluhou. Mířím k jihu na Shaniko a Fossil. Vesnice tady jsou tím pravým zapadákovem. Jedu krajinou westernů a říkám si:

„tywoe, tady to není jako v Americe, tady to JE Amerika, ta pravá, skutečná, tudy táhli prospektoři a průkopníci na západ, tady dusala kopyta, svištěly šípy a zněly výstřely!“

Oregon, Oregon, v dáli slyšíš, jak zvoní zvon… horší je, že tu není moc míst, kde koupit něco k jídlu. Podzimní den končí výrazně dřív než letní, někdejší občerstvovny jsou zkrachovalé a zavřené, s nimi i pumpy. Před soumrakem jak na zavolání mi Manitou hodí do cesty veřejný, čistý na úplně prázdný kemp (kdo by taky kempoval v říjnu) se záchody, ohništi i popelnicemi. A s vodou. Jen to jídlo jaksi… večeřím kousek bábovky s jabkem od Cathy a protože je zima jak v morně, navlíkám na sebe několik vrstev. Ke slovu přijde i goretexový „žďárák“ od Tilaku, takže noc je celkem komfortní. A dlouhá, takže doháním spánkem to, co jsem věčným ponocováním v Tacomě nastřádal.

6. října 2013, neděle

Po dlouhé době první den bez jakékoliv asistence. Začínám se vracet do tuláckého módu, ale nejde to tak snadno. Ráno váhám nad pitelností vody v kempu a nakonec na vodu zapomenu úplně, takže večer mám chvíli starosti, než pochopím, že dneska budu úplně bez vody. V poušti, kde je mezi benzínkami 120 mil, jaksi neroste ani ta voda. Jediná pumpa, kterou potkám, na Burns Junction, je zavřená asi hodně dlouho. Soudím tak podle cen stojanech (1,83 usd/gallon), které sahají ještě do začátku Obamovy hrůzovlády. Dnes je galon na skoro 4 dolary.

Nádherný střed Oregonu je plný zapomenutých vesnic, které si někdy příliš nezadají s těmi ruskými, akorát že tady mají super asfalt. I benzín tu mají jen 87 Regular, ale Jawa to po snížení předstihu v nadmořských výškách kolem 1500 mnm dává celkem v pohodě. Horší je ten silný a věčný protivítr, který je ve stoupáních těžkým soupeřem. Do benzínu míchám plně syntetický olej Maxxima, který mi nadělil sponzorský partner ve Vladivostoku. Pro to ale nepíšu. Nevím, co stojí litr téhle načervenalé kapaliny dost vysoké viskozity – však je určen jen pro mix, nikoliv pro čerpadla. Ale po tisícovce km jsou výfuky prakticky suché a jawa ani nezakouří! To jsem dlouho neviděl. Lituju vlastní skromnosti – vzal jsem si jen 3 litry z obavy, že se cena přepravy motorky z Koreje bude odvozovat z hmotnosti. Kdybych tušil, že ne, zásobil bych se vydatněji…

Na silnici potkávám přejeté mývaly a lišky. A taky hady. Sám už jsem si svojí zmiji také přejel. Odpoledne se silnice narovná a stromy zmizí. Blížím se k hranici s Nevadou a krajina až na pěknou asfaltku začíná nápadně připomínat Mongolsko. Večer přepínám na rezervu. Netuším, kolik mil je ještě do benzínu. V petkách mám osm litrů, to by mělo vyjít. Sjíždím ze silnice mongolským stylem a šplhám po holých kopcích z dohledu aut na cestě. Od jihu se tlačí nějaká oblačnost. Doufám, že to nepřinese nějaký hnůj. Oproti včerejšku je výrazně tepleji.

7. října 2013, pondělí

Cedule s nápisem NO GAS NEXT 120 MILES nelhala. Ještěže vezu vepředu tu rezervu! V Mc Dermittu tankuji u staré čerpačky a tentokrát nezapomínám ani na vodu a skořicové žvejky. Už nevím kdo, ale někdo ještě v Asii mi doporučoval si je v Americe koupit, že jsou zaručeně lepší než ty samé, co se dají koupit například v Německu… no, pravda – výdrž mají dobrou, ale že mi to úplně spálí chuťové pohárky na jazyku, to jsem nečekal! Naproti čerpačce je casino. Vzpomínám si, jak mi Vojta říkal, že v USA smí casino stát jen na indiánské půdě. Koukám do mapy a je to tak, tady půjde možná o skalp! Paní na benzínce nechce zálohu. Věří mi. Jinak je to tu, v případě, že platíte hotově, hodně podobné Rusku – nejdřív prachy, potom ohnivá voda. Koneckonců někdy i ty oktany jsou si podobné. Vedle kupuji do foroty olej, protože Maxxima už dochází. Sázím opět na to nejlevnější ve třídě SAE40 a vyhrává to nějaký Pennzoil za šest dolarů litr. Na obalu se chlubí nějakou zázračnou čisticí formulí, takže mi to třeba přes noc umyje motorku. Pokud jde o moji maličkost, jsem v ráji – pepsi všech možných druhů, jaké Evropa neviděla, na mě kouká ze všech stran. Dávám si nějakou s opravdovým cukrem. Je to zvláštní, ale chutná stejně jako ta normální…

Nevada získala své jméno ze španělštiny po pohoří, které dávno před objevením Ameriky mělo na Pyrenejském poloostrově své jméno. Znamená „pokrytá sněhem“. V případě státu pokrytého naopak především pouští je to trochu překvapivé, ale nikoliv bezdůvodné. Většina pouště tu je totiž v nadmořské výšce kolem 5000 stop, tedy nad 1500 mnm, průsmyky dokonce nad 2000 mnm. Na elánu jawy je to taky znát – v dlouhých dálničních stoupáních musím držet trojku na 75 km/h, víc ani prd. Zítra zkusím shodit jehlu o zářez dolů a taky už je čas dát třetí vzduchový filtr.

Jízda Nevadou není ničím, co by se dalo nazvat zábavou a ve srovnání s krásným zatáčkovitým Oregonem je to vysloveně utrpení – vítr dálky, poušť a na horizontu zasněžené hřebeny. Navíc se modré nebe schová pod deku šedou jako beton dálnice, kterou musím chtě-nechtě použít k přesunu na východ k hranici s Utahem. Vedle žádná jiná silnice nevede. Naštěstí je tu většina dálnic bez poplatků. Osmdesátka Interstate nese jméno D.D. Eisenhowera, jelikož to byl on, kdo se v prezidentském úřadě zasloužil o vznik Interstate dálniční sítě USA. Kvůli němu trpím na hajveji…

Souběžně s dálnicí vede železnice Union Pacific s nekonečnými dieselovými vlaky. Nádherný pohled! Kdo by chtěl jako děti počítat, do kdy bude živ podle počtu vagónů, bude tady na správném místě! Večer stavím stan v poušti u ohybu téhle trati, která mi bude celou noc dunět do uší. Než se setmí, napočítám jednomu z vlaků 119 vagón (!) ve schématu: 3 lokomotivy + 89 vozů + další lokomotiva + dalších 30 vagónů. Kraj hoboes se nezapře!

S místem na nocleh je to čím dál horší. Silnice lemují stovky kilometrů plotů z ostnatých drátů a já si říkám, chudák Amerika je celá zadrátovaná jako vězení. Jsou ty ploty proti lidem anebo proti zvěři? Každopádně komplikují tulácký nocleh, člověk musí hledat a pak ještě trochu endurovat, aby zmizel z dohledu. Cestou sem jsem zahlédl poutač na levný Hotel6, který kdysi dostal jméno proto, že v jeho síti stála noc šest babek. Dneska tam svítilo 55,90 usd… za to mám víc než 4 nádrže!

8. října 2013, úterý

Příjemný den bohatý na zážitky by mohl být ještě o něco příjemnější, kdyby nebyla taková psí zima! Ráno je na teploměru ve stanu pouhých pět stupňů. Venku je totéž, což o izolační schopnosti letního stanu leccos vypovídá, ale kvůli větru to vypadá ještě hůř. Celou noc mi dělaly společnost hřmící vlaky dráhy Union Pacific, jejichž světlomety už zdálky rengenovaly můj stan, takže jsem už někdy ve dvě v noci myslel, že svítá!

Po Eisenhowerově dálnici opouštím Nevadu a přesně na hranici s Utahem se krajina otevře do širokého běloskvoucího lavoru, do něhož dálnice padá prudkým klesáním. A pak už přijde cedule Bonneville Speedway! Sjíždím z dálnice a před očima se mi odvíjí záběry filmy V zajetí rychlosti s A. Hopkinsem v nezapomenutelné roli. S mým příjezdem se taky roztrhá obloha a ukáže se sluníčko, které se už druhý den schovává pod šedivou dekou. Proti mně vyjíždí přímo ze solné plochy obstarožní Chevy Van. Mineme se, ale jak stavím u cedule motorku na stojánek, vidím, že auto opsalo oblouk a parkuje mi za zadkem. Ven se hrnou tři týpci, kývnu na pozdrav a upustím obligátní „hello“. Je mi jasné, že je zaujala motorka, ale nemám moc chutí zase dalším Amíkům vysvětlovat co a jak, těším se na solnou pláň. Jenže ucho jakoby zachytilo něco, co sem nepatří… slovo „jawička“. Slyším dobře?!

>

Pridané: 19.10.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk Zdieľať

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (6 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (34)  [Verzia pre tlač] Tlač

Body a Trasy v tomto článku:

Galéria ku článku:

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 108861 | Včera: 120500