Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.
Pridané: 18.09.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 5445 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]
Všichni, co jste sledovali start Jawy na cestu kolem světa, jste nejspíš zaregistrovali onu vtipnou poznámku, kterou jsem pustil do kamery České televize v pořadu Dobré ráno.
Predchádzajúci | Seriál článkov: Jawa okolo sveta | Nasledujúci
Text a foto: Pavel Suchý
Pro ty, kteří to nezachytili – na otázku moderátora, čeho se bojím na cestě nejvíc, jsem si troufl věštit, co jsem trochu tušil – strach z moci úřední. Takže dneska to rozhodně dobré ráno nebylo, protože došlo na moje slova a já znovu podlehl v bitvě s úředníky a jejich stupidními předpisy.
Pět minut. Deset. A pak patnáct. Stále přemýšlím, odkud začít, a čas běží, aniž by mi přistrčil jakoukoliv kloudnou myšlenku, elektrony v kebuli kmitají chaoticky jak žárovičky na čínských vánočních ozdobách. Jo – mám to, oslí můstek k Číňanům, u kterých celá ta pohroma dneska ráno začala. A vlastně i skončila. A tak, zatímco vy spíte a možná se vám zdá trochu závistivý sen o tom, jak se Sucháč vznáší nad Pacifikem a z okýnka se rozplývá nad pohledem dolů, já sedím na zadnici na Inčeonském letišti, protože jsem kvůli absurdním úředním předpisům musel zvenku zamávat letadlu do Šanghaje.
Že mi bude americký zvědavý immigration officer klást na letišti v Seattlu rozličné a záludné otázky ve snaze rozkódovat mé skutečné úmysly na území Spojených států, s tím jsem jaksi počítal (a dokonce se na to i trochu oholil), ale že mají Amíci tak dlouhé pysky a s půlzeměkoulovým předstihem to za ně na mě už bude zkoušet buchta z China Eastern Airlines, na to jsem připraven nebyl. Ale co, všechno přece mám, souboj může začít.
Předkládám pas. V systému, jak předpokládám, vyjede zaplacená letenka do Seattlu via Šanghaj a já dávám hlavní zavazadlo na pás check-inu. Už první větou mě Číňanka otráví:
„Začekuji vám zavazadlo pouze do Šanghaje.“
„Proč? To to nemůžete čeknout až do Seattlu? To si mám na přestupu zavazadlo vyzvedávat a znovu čekovat?“
„Ano, Delta Airlines, se kterou pokračujete do USA, je jiná společnost…“
„A co má jako být?!“, žasnu zvyklý na evropský standard, kde běžně čekují zavazadla až do finální destinace. Pokrčí rameny a víc to neřeší. Sere mě, ale to ještě nevím, že tohle je jen cvičná střelba. Hned vzápětí se totiž dostávám pod palbu daleko větších kalibrů.
„Budete v Seattlu pobývat anebo cestujete do další destinace,“ ptá se mně krasavice a já si v duchu říkám – co je ti, vole, po tom? Krámy mi do Ameriky čeknout neumíš, ale vyptáváš se, jako kdybys tam za mnou chtěla přiletět…
„Budu cestovat“, odpovídám suše.
„Máte registraci ESTA pro vstup na území USA?“
„Jo, mám“
„Můžete mi jí ukázat?“
Do hajzlu, co to je?! Co je úřednici z čínskýho ajroflotu po mým vízu do Ameriky?! Dej sem letenku a nevymrzuj!
„Můžete mi ukázat vaší ESTA registraci?“, nenechá se odbýt. Mé zavazadlo už má nálepku s kódem do Šanghaje a já už čekám, kdy si ho běžící pás vezme s sebou.
„Nemůžu, nemám ji vytištěnou, je to elektronická registrace, víte? Je v systému,“ odpovídám jízlivě a v hlavě mi začíná nebezpečně pulzovat. Samozřejmě, že mi při registraci systém ESTA nabídl print verzi, ale mě už se tiskárna na Jawu nevešla, takže jsem se spokojil s tím, že podle mého čísla pasu si v Americe úředník patřičný dokument dohledá. Před očima mi poprvé toho rána vyskočí číslovka 850 představující cenu letenky v eurech. Ne! To je blbost, abych neodletěl, všechno mám.
Děvče už má v ruce mou boarding card, ale je neoblomná a odvolává se na nějaké předpisy a smlouvy s USA. Posílá mě za roh na přepážku China Eastern, abych si tam v počítači registraci dohledal a vytiskl, že ona mou ESTA v systému nevidí… Kurwa!
Za rohem sedí její syntetický klon, kterému nejdřív dost dlouho trvá, než pochopí, proč přicházím. A pak mě pošle zpátky za roh, odkud jsem přitáhl i se všemi svými věcmi, že prý nemá pc s internetem…
Vracím se k check-inu a mám chuť do nějakého „uzkoglaza“ si praštit! Vysvětluji, že jsem nepochodil, načež mě zase posílá zpátky a pro sichr tam volá. Vůbec si nepřipadám jako kretén. Čas běží.
Na přepážce China Eastern nějakým zázrakem najednou internet v pc mají, ale frajerka mě jaksi nehodlá pustit za přepážku a chce po mně přístupové heslo k mému mailu. Nevěřím vlastním uším, a když se ujistím, že to myslí vážně, už to nevydržím a zajímám se česky, zda-li si náhodou nezdefekovala spodní prádlo?! Už mi dochází trpělivost a naprosto bez skrupulí jí vlezu do budky. Pustí mě ke klávesnici, ale ta je korejská! Kurwa podruhý!
Po dalších deseti minutách zoufalého boje s korejskou (anebo čínskou, vím já?) klaviaturou leze z tiskárny moje ESTA. Padá mi kámen ze srdce. Zbývá pár minut do boarding time. Hrnu se znovu k check-inu a znovu dávám zavazadlo na pás. Můra zírá do papírů a mlčí. Co je zase?!
„Nemáte zpáteční letenku.“
„Nemám, nebudu se z USA vracet letecky. Tady je můj lading bill (doklad o zaplaceném transportu motocyklu do Seattlu) …“, triumfuji a podávám jí s úsměvem papír dokládající, že jsem včera za motorku vysolil skoro 2000 usd.
„Podle amerických předpisů musíte mít zpáteční letenku. Zavolám manažera,“ kontruje a už volá posily.
Situace na bojišti se obrací proti mně. Věděl jsem, že zpáteční letenka by byla lepší, ale když jsme ji zařizovali, nenapadlo mě vzhledem k její ceně kontrolovat, jestli skutečně je zpáteční. A navíc mám lading bill od motorky, který sám o sobě logicky dokládá mé úmysly určitě víc než zpáteční letenka. Jenže nechoďte s logikou na úředníka, ten pazneht má svoje předpisy a neuhne. Manažer volá někam do ústředí, asi Mao Ce-tungovi, ale v podstatě je předem jasné, že mě rozmetají šrapnely svých předpisů, protože je nějaký chudák, co by se rád motocykloval po zemi Velkého bratra, vůbec nezajímá. Oni nemají pro turisty, jako jsem já, žádnou kolonku. Tak co by se snažili, prémie jim za to můžou jenom tak maximálně srazit, zvýšit určitě ne. Odchod!
„Kupte si zpáteční letenku…“, nabízí mi řešení ten kur v uniformě China Eastern. Na monitoru jí svítí částka přes milión wonů, což je dalších asi 1000 usd a já vztekem vibrující hlavou urychleně zpracovávám nápad, jestli mi stojí za to mít tu oplétačky se zákonem za to, když si fakt do tý žlutý mičudy bouchnu. Rychle počítám, odhaduji zůstatek na mém účtu a pak beze slova se skloněnou hlavou odcházím. Mám biometrický pas. Mám registraci ESTA nahrazující vízum. Mám drahou platnou letenku. A přesto neletím. USA s čínským filtrem mi dali stopku. Na seznamu zemí, na které se tyto předpisy vztahují, jsem člověkem druhé kategorie. Jestli já neměl tu Jawu poslat rovnou do Mexika…?
Druhý pokus o překonání Pacifiku byl pro polovinu výpravy Jawa kolem světa nakonec úspěšný, a tak vás můžu pozdravit z nočního Seattlu, přesněji řečeno z Tacomy, kde bydlím jako v bavlnce u manželů, co v šedesátých letech odešli z tehdejšího Těžkoslovenska. Druhá půlka výpravy, tedy Jawa samotná, čeká na nakládku v jihokorejském Masanu. Jsem na to všechno moc zvědavej. Immigration byli v USA nad očekávání v pohodě, jen se divili, proč mám zpáteční letenku, když chci pokračovat v cestě na motorce... Dlouho jsem se tak od srdce nezasmál!
Abych překonal nucenou pauzu, slibuju, že dopíšu deník z Vladivostoku, nějaké (pozitivnější)postřehy z Koreje a také něco nového odtud.
Zdroj: www.jawakolemsveta.cz
Pridané: 18.09.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk Zdieľať
Predchádzajúci | Seriál článkov: Jawa okolo sveta | Nasledujúci
© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 259802 | Včera: 188707