Jawa okolo sveta: 08 - Dálněvýchodní Rusko 1/2

Text a foto: Pavel Suchý

10. 8. 2013, sobota

Tady končí M55, federální asfaltka Irkutsk-Čita a uhýbá dolů k čínskému Mandžusku. Na východ pak pokračuje jen žlutá M58, která je převážně šotolinová. Snad proto ani nežehrám na kvalitu asfaltu, který je místy hodně špatný, ale je to stále asfalt. Odpoledne proběh opět malý oblíbený závod s počasím, protože od jihu se přes hory ze 300 km vzdáleného Mongolska zase tlačí nějaké mokré srágory. Terra Mongolia mi zkrátka nedá pokoj ani tady v údolí řeky Arej sevřené mezi Jablonovym a Daur hřebeny. Krajina je tu docela líbivá se spoustou borovic a skalek. Zprvu hodně připomíná Ural, ale jak se hory rozestoupí, zívá z toho na mě zase ta mongolská holá krajina. Motorka upaluje a večer jsem pade před Čitou.

Čita na mně vždycky působila hrozně depresivně, ač jsem tu prvně. Může za to historie. Mám jí totiž ve stejném šuplíku s Vorkutou a Magadanem, tedy mezi hrůzostrašnými místy stalinského souostroví Gulag. Uvidíme zítra, co nám nabídne.

11. 8. 2013, neděle

Prší. Prší v noci, prší ráno. Hlinitá cesta, kterou jsem sem včera přijel a na které jsem tak tak objížděl louže jako bazény, si na mně počká. Původní záměr jet dopoledne na net do Čity a odpoledne vyjet na federálku směrem Chabarovsk tím bere za své. Balím v jedenáct, které (jak zjistím záhy) jsou už tady dvanáct hodin a v okamžiku, kdy v Čitě najdu Subway s wifi, začíná zase nehorázně lít.

Hned první zážitkem z Čity je chlapík vyššího věku, který přijde, poptá se odkud a kam a pak mi vrazí padesátirublovku do ruky. Jen tak, na cestu. Opaří mě to. O několik hodin později tutéž bankovku pošlu dál k žebrákovi, co chce na jídlo (anebo na vodku, kdoví?). Asi to tak má být.

Druhou pozitivní věcí je informace od chlapíka v autě, že od předloňska je komplet celá trasa Čita-Chabarovsk vyasfaltovaná. Kéž by to byla pravda, informace se různí. Potvrdí mi to až večer ve stanici u silnice dva chlapi v uazu, kteří pracují pro moskevské ústředí a každoročně mapují trasu a stav silnice Kazaň – Magadan.

V Subwayi sedím skoro do půl osmé a kromě toho, že se smrákne, se venku na počasí žádná změna neuděje. Ještěže oblečení do deště mám „IA“ kvalitu, ale známe to všichni – tak neradi do toho lezeme. Ve městě jsou louže hluboké skoro patnáct centimetrů a díry, jejichž hloubku si netroufnu odhadnout. Beru benzín do zásoby a vyrážím. Silnice stoupá do hor, prší, stmívá se a nahoře je mlha. Kradmé pohledy stranou na lesní cesty mimo asfalt mě varují, že dnes to bude zatraceně těžké. Přemýšlím o tom zastavit někde u maringotky, kde jsou chlapi, co makají na opravách silnice. Po 50 km je kafe U Ivanovny. Je to trošku všivárna, ale chtějí za noc na naše kilo pade (později mi chtějí o půlnoci nacpat do cimry cizího chlapa, ale to je řevem zaženu) a mají dobrou lapšu a pravou ruskou, trochu smradlavou báňu. No co, lepší než v dešti stavět v bahně stan. Dnes asi kilo, stav 13 050 km.

12. 8. 2013, pondělí

Den jak malovanej. Ještě po půlnoci se mi do špeluňky o rozměrech takových, že se tam vejde sotva dvojice postelí a podlaha mezi nimi tvoří dvě dvoumetrové uličky o šířce 15 cm (!) pokusí dědek Kolja nacpat nájemníka. Ale to už jsem vlastně psal. Ráno po mně dědula chce tři stovky rublů navíc, přestože jsem se hned v úvodu včera paní ptal, zda je cena za „nomjer“ pro jednoho. A protože za tři stovky mám plnou, odjíždím v nestřeženou chvíli, aniž bych se nechal dodatečně podojit.

Trest mě stihne vzápětí! Začne cedit jako z hadice a následujících 850 km nepřestane. A protože cokoliv já pochválím, to se hned záhy pokazí, nečekejte už nikdy ode mě chválu čehokoliv a nedivte se, že jsem po 300 km v dešti durch und durch navzdory mé „IA“ výbavě… prostě kolem krku teče na prsa a do bot nevím kudy, goretexové rukavice jsou asi tak dobré na koulovačku na parkovišti ve Špindlu, ale tady selžou úplně fatálně. Zítra nasadím do boje latexové operační rukavice!

A jelikož prší, až to pěkné není, nechce se stavět, jíst, fotit, kamera je vybitá a není kde okounět, nezbývá než jet a občas tankovat a taky se občas modlit, aby bylo kde tankovat (protože místy je mezi čerpačkami bez jediného varování například 340 km rozestup) a pak zase jet a čekat jestli náhodou někdo z těch škodolibých pacholků nahoře nevypne ten kohoutek. Nevypnuli.

Jediným zajímavým zpestřením v krajině plné lesů, kopců, vody a mlhy jsou okamžiky, kdy se přiblíží Bajkalsko-Amurská magistrála se svými skoro nekonečnými vlaky a se svou vůní šmíru a dehtu. Myslím na cyklistu Ždáňu, který se nedostal do Číny, jak původně chtěl, ale šlape mojí trasu s tím, že úsek Čita-Chabarovsk (2165 km) pojede vlakem. Je asi 2000 km za mnou v Ulan Ude, ale tady ten asfalt je docela příjemný. Tedy byl by, kdyby nelilo. Trochu mu ale ten vlak závidím. Nikoliv proto, že bych si ulevil, ale z pozice mé slabosti pro železnici. A taky si ho představuji, jak si sedí v jídelním vagónu, přihýbá si z půllitru piva a dlabe lapšu, zatímco já tu počítám každý půllitr benzínu od čerpačky k čerpačce a pískám kudlu, protože není kde se v tom slejváku najíst.

V mém směru není provoz skoro žádný, za to v protisměru to frčí. Ponejvíc osobáky na převozkách. Lidi si zajedou vlakem nebo letadlem do Vladivostoku, tam koupí ojetinu z Japonska (samozřejmě s volantem vpravo) a mažou zpátky domů, třeba svých 5000 km. Asi se to vyplatí. Často jsou k vidění soupravy, kdy jeden osobák táhne jako přívěs ojetinu. Ta má spřažené řízení, aby poslouchala, a před čumákem vysoký klín z dřevotřísky proti kamení, takže vypadá jako ledoborec Krasin. Jeden z chlapců mi včera vyprávěl, jak takhle vozí tři auta do roka na přilepšenou už 12 let a že ještě pamatuje, když tu nebyl nejen asfalt (ten dokončili teprve v roce 2011), ale místy ani cesta. Prostě dali auta na „platformu“ (rozuměj na železniční podvozek) a 800 km je vezli vlakem. To by takzvaný Zilov gap, tedy „průrva“ sjízdná jen pro zily. Ty doby vlivem jisté setrvačnosti přežívají i v myšlení řady cestovatelů u nás. A tak potvrzuji, o čem se jen spekuluje – ano, federální trasa je komplet hotová a vyasfaltovaná. Doufám, že po tomhle prohlášení hned zítra po ránu spadnu do bahna nedodělané gruntovky….

13. 8. 2013, úterý

Vyjíždím až v poledne, kdy se obloha trošičku zvedne a přestane pršet. Soukám se do mokrých bot a vlhkého oblečení, které nemělo šanci přes noc uschnout. Naposledy napínám řetěz – napínáky jsou na konci. Do Vladiku to vydrží a pak asi přijde na řadu i primár.

V jednom místě, hluboko v lesích, potkám postavu. Přesněji řečeno, ona potká mě, protože já zastavil jen pro to, abych si sundal návleky z bot, a člověka v zeleném jsem vůbec nepostřehl. Přikráčí potichu, ale s dostatečným odstupem dá o sobě vědět a omluví se, že se nemusím bát, že není bandita. Poznal jawu. Upřímně řečeno, mě trochu vylekal – znáte to, myslíte si, že jste široko daleko jediní a najednou hlas… Nikolaj, jak se představí zarostlý padesátník s několika zuby v barvě pražců BAMu, čeká na silnici na někoho, kdo ho sveze na bázu. Je geologem v tajze a rozbil se jim „vězděchod“ , tedy pásák pro pohyb v lesních močálech, a od úsvitu je na cestě k silnici. Hledají nikl. Nabídne mi poslední cigaretu a když ji odmítnu, s radostí si zapálí. Je z toho nakonec docela příjemná patnáctiminutovka, kdy jde řeč o všem možném – o přírodě a bohatství v ní, o novém Rusku a starém Sojuzu, o ruské technice i o jawě. Nikolaj si vzpomene na dobový vtip:

Potká se ředitel mototechny s ředitelem hřbitova a ten se ho ptá: „jak jde život?“

„Ale jo, předevčírem nám dovezly čtyřicet jaw a během druhého dne byly všechny pryč.“

„Já vím,“ na to ředitel kladbišče,“třicet devět jich je už u mě a čtyřicátej se nám ještě někde prohání…“

Jawa byla za hlubokého sojuzu něco jako R1. Nejen, že se s ní udělalo hodně parády, ale byla často také nad schopnosti svých řidičů a hodně mladých se na ní zabilo. Prostě Twin Sport každým coulem…

Také se dovídám, že ta zakázaná vojenská zóna v Kjachtě u mongolské hranice, v níž jsem nocoval, není žádnou vojenskou zónou, ale pásmem, kde jsou ruské niklové šachty, jejichž chodby drze podbíhají mongolskou čáru.

Těch tři sta rublů, které jsem nedal dědkovi Koljovi v kafé U Ivanovny za druhé lůžko ve špeluňce, jsem teď dal jinému Koljovi na cigára.

Odpoledne je docela suché. Po nebi se to honí, občas malá přeháňka, ale proti včerejšku je to luxusní počásko. To ale nemá mít trvání. K večeru se zase od Číny a řeky Amur přižene stěna vody a vyleje se na M58. Jakýkoliv pohled mimo silnici jasně říká, že hledat v těchhle močálech místo pro stan může jenom blázen. Zkusím to třikrát. Jednou cesta končí strženou průrvou, podruhé u nějakého vysílače, kde pro samé louže stejně není místo na stan a potřetí přímo v bažinách. Rezignuji a zajíždím s tím největším lijákem k motelu. Volný mají pouze nomjer Ljuks za 2500 rublů. To je hromada peněz, ale jsem v zoufalé situaci, a tak chvíli váhám.

„Wajfaj?“

„Nět tu.“

„Tualjet? Duš?“ (záchod a sprcha)

„Na etaži.“ (na chodbě)

Takže v čem je, sakra, to Ljuks za ty nekřesťanské peníze?! Na pokoji je TV a elektrický vařič čaje… rozhoduji se v nejhorším případě strávit noc v některém z Kafé u silnice, které mají otevřeno „kruglosutočno“, tedy 24h. Dám si jídlo, pití a hodím loket. Vyjde to levněji, než Ljuks a sprchu oželím.

Nakonec jedu ještě kilo, silnice oschne a obloha se s večerem rozmetá. Vedle benzínky, kde tankuji, je nenápadná ubytovna, kde mají volný čtyřlůžák. Společnost mladých, kteří vezou do Krasnojarska auto z Vladivostoku, mi není na překážku. Motorka je pod kamerou a i s jídlem a pivem to stojí asi 700 rublů. Mladí říkají, že dál na Vladik je silnice v opravě a nějaké stržené mosty a že tam asfalt není. Jedou tam odsud, tak asi vědí, co říkají. Kéž by už ta voda chtěla jít někam pryč.

14. 8. 2013, středa

Mladí vstávají asi v pět a jsou nezvykle ohleduplní. Už jsem těmhle lidským způsobům docela odvykl, je to příjemné. Když lezu o pár hodin později já, je nebe zatažené, ale ne zase tolik beznadějně a neprší. Než posnídám a zabalím, všechen ten mokrej binec se s větrem zvedne a odtáhne někam na Magadan. Tam to musí letos vypadat! Sluníčko a teplo hned dodá náladu. Podél silnice jsou pod náspem do půlky zatopené značky, u hotelu čouhaly na hladinu jen šňůry na prádlo i s kolíčky. Záplavy urvaly vedlejší cesty i kusy náspu. Silnice se v mnoha dlouhých úsecích opravuje, gruntovka je po deštích měkká, ale naštěstí tak akorát – moc nepráší a ještě to není bláto.

Bažinaté placky střídají úseky horských úbočí. Chvíli zprava, chvíli zleva vidím dráhu BAMu a na ní vlaky s cisternami a lidmi. Bajkalsko-Amurská magistrála, železnice, která sem přivedla civilizaci a dávala dlouho lidem práci. Vesničky jsou roztroušeny podél železnice a silnice je povětšinou míjí. Snaží se žít vlastním životem se svými „zapravkami“ a občerstvovnami nejrůznějšího ražení – od novostaveb evropského vzhledu až po plechové maringotky zbavené podvozků, ve kterých se v chladnu rosí stěny a v horku se tam nedá dýchat. Benzín je tu dražší než v „zadní“ části Ruska. Asi se v cenách promítá doprava. Nevím, zda-li tu na východě mají Rusové nějakou rafinerii.

Na mostě přes Zeju potkávám motorkáře v autě. Zkontaktuje mě s chlapci z motoklubu Chabarovsk Shamans, kterým vezu jeden pozdrav z Čech. Zítra s nimi mám rande na mostě přes Amur. Sergej, jak se chlapík v autě jmenuje, mě také zve na návštěvu k sobě do Lesozavodska, což se hodí – je to na půli trasy mezi Chabarovskem a Vladikem.

Nocuji symbolicky na 1978. kilometru M58 v kafé Pit Stop za dvě stovky našich i se sprchou. U nenápadného kilometrovníku udělám jawě památeční fotku – třiapůle z roku 1978. A pomalu si v hlavě chystám seznam servisních úkonů, které chci ve Vladivostoku na základně tamějšího dealera Mitasu udělat:

Sekundární řetěz asi i s kolečkem (vezu s sebou)

Primární řetěz asi také (vezu s sebou)

Ložiska zadního kola a rozety (to se koupí)

Přetěsnit spoj pravého kolena s výfukovým tlumičem (mám s sebou)

Vycentrovat a přezout zadní kolo (vezu skoro zbytečně s sebou…)

15. 8. 2013, čtvrtek

V noci mi šoupli na nomjer nějakého dědušku, co sípal jak v posledním tažení. Vlastně jsem ho ani neviděl – za tmy ho tam strčili a za tmy zase vytáhli, ale moc jsem se nevyspal. Doufám aspoň, že neměl třeba TBC a že ho netransportovali někam do léčebny. Nad ránem jsem usnula pak mě zase vzbudilo mlaskání aut na mokré silnici a zvuk vody v okapech. Ach jo, takže další den v IPCHO (pro ty mladší integrovaná protichemická ochrana, takový to gumový obleček z dob civilní obrany velice připomínající moto nemoky). Nakonec to není nutné – mraky zase utečou a asfalt uschne. Prohodím ještě pár slov s šoféry, co z Kurganu (střední Sibiř) vezou do VV pásové vězděchody – 7000 km.

Už nějaké dva dny se mi příliš nepozdává chování motorky v nižších rychlostech a pomalých zatáčkách, jako bych jel po vazelíně nebo po ledě. Prověřuji tlak v gumách, vůli v zavěšní, ložiska řízení – nic. Až dneska, po příjezdu do Chabarovska, sedím na pumpě, snídám a čekám na Sergeje z motoklubu. Tupě zírám na zadní kolo a v tu chvíli to vím: výplet! Beru do ruky centrklíč. Všechny dráty jsou volné jak pletivo v plotě, jeden dokonce prasklý. Bez demontáže to na oko (spíš na ucho) dotáhnu, přesněji to udělám ve Vladivostoku, až budu přezouvat. Naštěstí mám jeden výplet komplet s sebou.