Balkán - 11 zemí za 13 dní 2/3

Makedonie je hrozně vyprahlá země. Nadjíždíme vyschlá koryta, široko daleko jen pustá step plná bodláků. Všechny vesnice mají pod cedulí s názvem ještě značku povolené rychlosti 50 a zákaz zastavení, popř. stání. Zastavujeme na parkovišti ve městě Strumica a měníme eura na dináry. Za 100 euro dostáváme 6 120 dinárů. Při hledání noclehu narážíme na obrovský hotelový komplex, v jehož zahradách zurčí vodotrysky a procházejí se pávi, na parkovištích parkují nejluxusnější vozy, v bazénech se cáchají vnadné slečny. Cena 50 euro pro 2 osoby se snídaní je sice příznivá, ale my dáváme přednost volnému kempování, ochotný recepční nám proto radí nedaleké jezero Dojransko. Čeká nás však velké zklamání. Davy lidí, stánky s tretkama, řvoucí bary. Nic pro nás. Zastavujeme ve stepi kousek od silnice na Novy Dojran a za keřem připravujeme nocleh. Probouzíme tím mračna komárů. A nejen jich - našla si mně divoká makedonská včela a rozhodla se zemřít na mém krku. Dezinfikuji se zvenku i zevnitř finskou vodkou. Bodláky cítíme i přes pevnou podlážku stanu, jsme ulepení od potu, ve stanu se horkem nedá dýchat. Je to asi „nejlepší“ místo na kempování, co jsme za celou dobu měli.

Ráno se vracíme do Strumice na solidní čerpací stanici, dostáváme jako pozornost kšiltovky a při odjezdu nám všichni mávají. Makedonci jsou opravdu fajn. Cesta přes Berovo, Delcevo je horší a horší, místy není vůbec a dáváme si spolu s několika prasnicemi a selátky bahenní koupele.

Zastavuje nás až brána fabriky. Ozbrojená stráž nás posílá zpátky, silnice dál nevede. Naše mapa zřejmě není zrovna nejaktuálnější, protože fabriku postavenou na silnici do ní nikdo nezakreslil. Volíme jinou trasu na Krupiste, Stracin a Mlado Nagoricane. Jedeme kolem rozpálených skal, provoz je minimální, asfalt bezchybný, ve vesnicích sem tam človíček. Makedonie v nás zanechává dojem velmi chudé země, kde se každý musí hodně otáčet, aby z vyprahlé půdy vydupal aspoň nějaké živobytí, protože stát nedá nic. Odbočujeme z trasy k jediné říčce široko daleko jménem Pčinja, konečně se myjeme a utahaní lezeme do kanafasu.

Po skromné snídani vyrážíme směr Kumanovo a najíždíme na dálnici do Skopje. Každých 20 km platíme mýto – od 35 do 50 din. V hlavním městě Makedonie se poprvé a naposledy setkáváme s nepříjemnými žebrajícími dětmi. Na křižovatkách šmudlají skla a loudí peníze. Jsou opravdu hodně otravné, člověka rychle přejde soucit. Vyjíždíme ze Skopje a míjíme čím dál více vozidel KFOR. Registruji prostřílené dopravní značky a opevněná stanoviště. Dostáváme se nechtěně na hranice se Srbskem do vesnice Jankovič. Celníkovi vysvětlujeme náš omyl, otáčíme se, bloudíme a konečně najíždíme na správnou silnici přes Tetovo k jezeru Ohrid. Míjíme místní slumy, boudy ztlučené z kde čeho, všude odpadky, špína, zanedbané děti... Nic, na co by byl našinec zvyklý.

Na dálnici po pár kilometrech opět platíme mýtné, což už je na naše nervy moc a na nejbližší odbočce sjíždíme do vesnice Bogovinje. Jsme kousek od hranic s Albánií, všude vlají albánské vlajky.

Po straně silnice teče obecní stoka, úzké uličky se silnicí ze zbytků asfaltu přeplněné auty, lidmi, osly a koňmi nám dovolují projíždět pouze rychlostí chůze. U krajnice na igelitu leží vyvrhnutá kráva, odříznutá hlava se kouká do oblak, střeva se válejí po zemi. Kdosi táhne kýtu na kusu igelitu někam pryč. Bezradně zastavujeme před malou restaurací a elegantního pána se dvěma přísedícími se ptáme, kudy na Ohrid. Chlápek ukazuje správný směr a velitelský nám kyne, abychom přisedli na kávu. Když souhlasíme, mávnutím ruky posílá pryč své přísedící a upravuje nám místo k sezení. Dozvídáme se, že tento zlatem ověšený pán je majitelem restaurace za námi i několika dalších, starostou této obce a tipujeme ho i na hlavu místní mafie. Domlouváme se česko/albánsky, snažíme se používat mezinárodní slova a docela si rozumíme. Boss razantně přivolává dalšího muže se zkaženým chrupem, zato však slušně mluvícího německy. Ten nám ochotně vysvětluje, že je v Makedonii 60% nezaměstnanost a všechna auta s cizí SPZ jsou Makedonci pracující v cizině. Koukám se kolem a vidím jen muže, nikde žádná žena. Já mám na sobě bílé průsvitné funkční prádlo, všichni mě přehlížejí a když se na někoho podívám, okamžitě uhne pohledem. Asi po půlhodině chceme pohoštění zaplatit, ale účet za skvělé capuccino a čokoládu už je vyrovnán.

Vjíždíme do dalších hor, které nás dostanou svojí panenskou krásou. Vysoko nad hlavami rozeznáváme v lesích maličké vesničky s mešitami, z rozeklaných skal se valí divoké proudy zpěněné vody a vlévají se do průzračných, křišťálových jezer. Vypadá to tady jak v říši pohádek.

V městečku Debar zastavujeme u pekárny, občerstvujeme se skvělým pečivem, sedíme v parku a pozorujeme život kolem. Jen chvíli… zvědavost nás žene dál. Krajina se trošičku rovná a před námi leží město Struga u jezera Ohrid. Místní riviéra je srovnatelná s přímořskými letovisky v Itálii či Španělsku. Umělé vodní kanály, prolézačky, vodní skútry…. Shazujeme propocené oblečení a vrháme se do vln. Naštěstí moje dvojdílné plavky nikoho nepohoršují, přestože vedle nás se koupe několik dam v muslimských hábitech se šátky na hlavách. Popojíždíme do prázdného kempu, v němž smlouváme cenu na 560 dinárů. Hned je u nás postarší domorodec, skvěle si rozumíme, tak s ním trávíme několik hodin v družném hovoru. Je u nich velká chudoba, hodně se krade. Ale koňské nebo oslí povozy už nejsou v módě, všichni mají auta. Nejezdí k ním absolutně žádní turisté, jsme veliká výjimka. Proto hotely chátrají a pustnou - cizinci nejezdí a domácí na to nemají. Všichni vědí, kde je Česko. Hodně vzpomínají na Tita, jak za něj bylo dobře. Na rozloučenou dostáváme láhev červeného vína.

Vstáváme s prvními zpěvnými ptáky a pospícháme na nedaleký přechod Makedonie – Albánie Radozda. Na hranicích celníci vše řídí pištěním píšťalky. Běda, když se někdo pohne, aniž by zazněl hvizd. Musíme vyplnit vstupní a výstupní formulář a nedej bože ten výstupní po cestě přes Albánii ztratit… V předposledním okně platíme taxu 10 euro za osobu. Opouštíme pohádkovou Makedonii a vjíždíme do Albánie. První, co vidíme, jsou bunkry. Betonové kopečky všude, kam se podíváš. Jsou jich desítky. Hory kolem mají rudě červenou, železitou barvu. Projíždíme město Librazhd a poté Elbasan, nejjižněji položené místo na naší cestě.

Zjišťujeme, že kdo nemá Mercedes, jako by ani nebyl. Zato nejsou vidět žádné povozy. Oslíci i koníci slouží výhradně k nošení.

Odbočka do hor, kterou se chceme vydat, je zavřená. Musíme pokračovat po hlavním tahu na Tiranu, hlavní město Albánie. Snažíme se odbočit o kus dál, ale nedaří se a vjíždíme do hlavního města. Přes ulici se vleče prašivinou olezlý vychrtlý pes. Přijíždíme na křižovatku, na které se všechna vozidla pohybují podle nám neznámého klíče. Totální chaos. Dav lidí houstne, silnice se zhoršuje, vůbec netušíme, kde jsme. Sjíždíme ke krajnici a ptáme se ošuntělého Albánce s vakem na zádech, kudy na Shkodru. Chlápek ve vteřině skáče za Rudyho na tandem a rukama divoce ukazuje směr. Jsme jako opaření. Ale on je naše jediná naděje, že se z tohoto šíleného města dostaneme. Za mohutné gestikulace našeho nového souputníka (nezbývá, než doufat, že nemá blechy či choleru) vjíždíme z boční uličky na hlavní.

Peklo začalo: představ si totálně zacpanou Prahu. Rozkopej silnice až na hlínu a kamení, do toho udělej příčné i podélné výmoly, nalij do nich městské splašky a sem tam pohoď přejetého psa. Nažeň sem tatrovky, auta, mopedisty, osly, chodce a autobusy. Všechno zahal do hustého smogu. Každou chvíli jízdní pruhy neurčitého počtu (kolik aut se vedle sebe vejde, tolik pruhů silnice má) zuž do půlpruhu hromadou suti, odstaveným vrakem, propadlou silnicí (a tím propadnutím nemyslím 30cm, ale klidně 3metry). Zakaž všechny, hlavně ty nejzákladnější dopravní předpisy. Když čekáš ve čtyřicetistupňovém hicu uprostřed obrovské zacpané křižovatky na to, až se to pohne a vůbec netušíš kdo má přednost či odkud se kdo přiřítí, protože všechno se pohybuje jak chce, máš přední kolo ve výkopu, stojíš jednou nohou v díře s břečkou, vpravo tě vytrubuje autobus a zleva tě na něj mačká tatrovka, před tebou je shluk aut až kam vidíš a zezadu tě postrkují další, jsi v Tiraně.

Suneme se stále na jedničku pomaličku vpřed. Nohy mám jak v tekutém železe, horko od mých válců je příšerné. Rychle mrkám po ukazateli teploty. Kluk jeden baworácká, chladí na výbornou. Po zhruba hodině se dostáváme z města na periferii. Doprava trošičku povoluje, už mám čas sem tam kouknout bokem. Vidím rozbombardované domy, všude tekoucí stoky, hnijící odpadky, mrtvá zvířata. V sutinách jednoho domu visí na ramínkách šatstvo nabízené k prodeji. O kousek dál na propadlém stropě zříceného paneláku v poklidu popíjejí kafe hosté malé restaurace. Bosé děti klackem píchají do mrtvé kočky. Tento svět jde mimo mě. Město i předměstí necháváme za sebou. Zastavujeme na odbočce, obtížně se zbavujeme našeho průvodce a mizíme v prachu vesnické cesty.

Za pár metrů zjišťujeme, že celá vesnice je překopaná a tak nezbývá, než otočit a vydat se po hlavním tahu.