Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.

Menu

Články | Videá | Tipy | Fórum | Kalendár | Inzercia

Hodnotenie: (7 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (8)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 16 - Amerika Centro 2/4

 Zdieľať

Pridané: 02.12.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 12231 [Mototuristika - Amerika - Cestopis]

1.listopadu 2013, pátek

V noci na mě štěkají domácí psi, kdykoliv se odvážím pohnout ve spacáku a kamióny, které klesají silnicí dolů do údolí a brzdí motorem (americké trucky přitom vydávají neuvěřitelně intenzivní hluk a vůbec nechápu proč, když evropské to umějí bez rámusu?), jakoby mi jely přímo kolem hlavy. Nad ránem rytmicky kape sražená rosa ze střechy domu na plechovou stříšku nade mnou, takže jsem vzhůru ještě před rozedněním. Při letmé inventuře peněz najdu zapomenutou mexickou bankovku 200 pesos (asi 300 Kč). Naštěstí mi jí paní domu, když otevře krám, vymění za guatemalské quetzaly. Musel bych jinak do banky, ale ta prý má dneska zavřeno… ale vždyť je pátek! Nebo jsem už jako důchodci a nevím, co je za den?! Je pátek, ale mají přece tu Fiestu de la Muerto…

V kopcích je kosa a mlha, ale pak to začne padat dolů ke Guatemala City, znatelně se oteplí. Cestou v horách zase pár závodů s úplně vylízanejma šoférama pestrobarevných busů. Nevím, co v tom mají za motory, ale docela jim to stoupá! Jenže v zatáčkách, úporné snaze to převrhnout i s lidmi a nákladem na střeše navzdory, to zase tak svižný nemaj. Občas brousím ty hliníkové lorny po asflatu – bzzik, bzzik. Čekám, kdy mi to odlehčí zadní kolo, a poletíme s Jawou na držku.

Co mě dostává v celé dosud projeté latinské Americe, je naprosto stupidní a logice odporující zvyk dávat znamení LZE PŘEDJÍŽDĚT nikoliv pravým, ale LEVÝM blinkrem!!! Vzhledem k tomu, že vím sám nejlíp, kdy můžu a kdy ne (spolehněte se na takových místního šoféra a jděte do toho naslepo…), tak mě pokaždý ten levej blinkr v okamžiku, kdy nasazuju na předjíždění, jen pekelně vyděsí. A neříkejte, že byste se taky nelekli… a co když opravdu odbočuje doleva?! Náklaďák Jawou nepřemluvíš.

Guatemala City mě velice příjemně překvapilo. Docela čisté a příjemně upravené město nijak nepodobné tomu kolem. Značení sice dost chaotické, protože našinec se v číslování jejich ZONAS vůbec nemá šanci orientovat. Takže zase navigace podle nosu a sluníčka. Navíc nemám mapu, ale jen takový canc, co je u mapy Mexika, jenže tam jsou všehovšudy asi jen 4 města. Včera na pumpě měli jednu na prodej za 60 korun, ale ta nebyla o nic lepší, jen hrála barvama jak hrací plán Smolíčka Pacholíčka. Pro jistotu se zeptám místního bikera na yamaze s nápisem JORGE. Pár ulic mě vede na výpadovku a večer mi pošle pozdrav na FB. Jorge Ernesto Calderon Abullarade…

V bankomatu si vyberu pár peněz a dovolím si za stovku oběd v místním kuřecím řetězci Pollo Campero. Odpoledne beru benzín a zjišťuji, že jsem kilometr od čáry. Jsou tři hodiny, takže jdeme na to! Spát se bude v Salvadoru.

Hranice je úplně zabetonovaná náklaďáky, mezi kterými sedí prodavači všeho a chodí přenašeči taky všeho. Normálka, nikdo si jich nevšímá, kdyby nesli kulomet. Na všímání jsem tady já – gringo s Jawou. Nebudu zase unavovat dalekosáhlým líčením multistupňové kontroly všeho, celníků, co se dloubou v zubech a nic nedělaj, protože těch hranic tu bude víc a všechny budou stejně na prášky. Takže dvě hodiny a jsem na druhé straně. Je vedro jak v prádelně. Vtipná je historka se salvadorskými dolary… chci si vyměnit guatemalské quetzaly, ale netuším, že oficiální měnou Salvadoru je AMERICKÝ DOLAR! Takže se chvíli handrkuju, pak se jdu zeptat jinam a nakonec ještě smlouvám kurz, abych měl zase v kapse ty samé peníze jako před dvěma týdny v USA.

Znak salvadorských celníků vypadá jako logo socialistického podniku Pramen a zdobí nejen tričko s límečkem úředníka s jednou nohou. Jmenuje se Luis Aramando Hernandéz Cortez a u pasu má proklatě nízko kožené pouzdro a v něm razítko. Zálibně se mazlí se svojí prací a asi jí považuje za důležitou. Já si zase naopak myslím, že tyhle systémy hraničních kontrol musí vlastní režií spotřebovat víc prostředků, než kolik jich jsou schopny vygenerovat, o buzeraci lidí nemluvě. Ta samozřejmě nikoho nezajímá. Ku cti El Salvadoru musím uznat, že si zde za permit k motorce neřekli ani o zlámanej groš!

Panamerická salvadorská silnice nese jméno Ruta del Flores, tedy pokud dobře dedukuji, je to Cesta květin nebo květů. Ironie. Je to rozsekaný tankodrom, daleko nejhorší, co jsem zatím ve Střední Americe jel, a květy mohou být tal leda ty hluboký džuzny v asfaltu…

Večer koukám, kam bych hlavu složil. Hotely tu nejsou, nechce se mi utrácet a na krokouše to tu nevypadá. Jenže všude podél silnice nekonečná civilizace. Nakonec zkouším nějaké stavebniny, ten dvůr za bránou se mi zdá bezpečný. Klapne to. Stavím si stan za stohem cihel a pak ho přenáším jinam, protože mi majitelka říká, že to je nejnižší místo a všechna voda tam pak stojí. Dám si sprchu z hadice a dostanu dokonce půjčený mobilní modem Tigo. Takže luxus, do půlnoci můžu pracovat…

2. listopadu 2013, sobota

Obzvlášť horký a parný den. Turistická mapa, kterou jsem včera dostal zadarmo od jedné celnice, stojí samozřejmě za prd, o nepořádku ve značení silnic ani nemluvím. Tak jako tak musím do San Salvadoru, který by byl možná poutavým místem pro objektiv, kdyby se v tom žhavém mumraji chtělo člověku vůbec stavět. Samozřejmě bloudím a protloukám se městem zase podle slunce. Chvíli mi trvá, než pochopím, že v mapě je trochu guláš v číslování silnic – to se pak můžete motat městem třeba půl dne! A tohle město určitě není místem, kde bych chtěl dlít déle než je nutné. Na rozdíl od včerejšího Guatemala City je San Salvador Bukureští proti Praze.

Odpoledne beru benzín. Nevím, čím to je, ale motorce zase nechutná – jako v Mongolsku, vytáhnu klíček a motor škytá dál, do kopců zvoní, kdoví, co je to za močůvku. Jako vždycky je Jawa na pumpě centrem pozornosti. Starší chlapík poznává, že jde o dvoutakt a uznale kývá hlavou:

„duo tempos, moto rápido!“

A z čeho jsou vždycky všichni vykulení, to je jednopákový systém Jawy pro start i řazení. A to kdybych jim ještě tak mohl předvést jawský poloautomat, to by teprve koukali! Pokud jde o motorky, v Guatemale a trochu i tady potkávám místní motorkáře na velkých moderních mašinách jako je třeba BMW GS anebo Yamaha R1. S tou tu musí bejt ale svezeníčko…

Ve tři hodiny jsem zase na čáře. A zase dokola. Od každého papíru chtějí kopii. Jsem snad kouzelník? Čínská úřednice na letišti v Soulu po mě chtěla, abych si z malíčku vycucal tiskárnu, tihle vyčůránci zase kopírku. Jasně, že jde jen o to, tahat z lidí peníze – kopírka je vedle v krámě. Nikoliv v kanclu celníků, ale v krámě. Tlustá Indiánka a dva psi se tam cpou mastnou rybou. Utře si prsty do zástěr, okopíruje mi doklady i s mastnými otisky a řekne si o dolar. Hned na začátku se na vás přilepí civilové, co se prokazují nějakou kartou a tvrdí, že jsou tu od toho, aby vám pomohli s procesem přechodu. Samozřejmě že ne zadara. Beru do ruky kartu jednoho z nich a zjišťuji, že jde o obyčejnou salvadorskou občanku. Dál už se bavím jen s uniformami a civily ignoruji. Na honduraské straně jim to trvá dvě hodiny. Indoš se zalíbením vypisuje propisovací formulář a tváří se spokojeně. Občas se jde na něco zeptat kolegy, co se vedle v židli občas podrbe v rozkroku a připomíná mi tak jednoho mého bývalého šéfa. Když slyší Česko, vzpomene si na Čezetu. Vyslovuje to teda jako prase a jeden musí mít fakt bujnou fantazii, aby tam tu Čezetu poznal. Že by se sem dovážely Čízy a Jawy ne? Samozřejmě – jsme v pomezí dvou zemí, které proti sobě kvůli fotbalu kdysi rozpoutali regulérní válku, takže asi nebude řeč o motorkách, ale o strakonických bouchačkách!

Zase se jde kopírovat a pak se platí poplateček. 35 amerických dolců za posranej permit na 24 hodin! (asi 170 km mezi Salvadorem a Nikaraguí) Hej! United Fruit Company, co je to za bordel v těch tvých banánových republikách?! Takovejch peněz! Pravda, frajer měl dost práce s tím trefit razítko přesně do pasu…

Ještě na imigrační. Kolem okýnek se motá spousta podivných individuí a žebráků. Celníkům to, jak vidno, je to úplně jedno. Platím další tři dolary poplatek za další razítko. Při vstupu sedí zkroucený postižený žebrák – jediný, který očividně nemá hardware na to, aby šel něco dělat. Když odcházím, vtisknu mu do dlaně papírovou dolarovku. Já vím, řeknete, že ho někdo pase, že z toho bude mít prd. Třeba z toho dostane aspoň najíst.

Je takový žár, že poprvé vážu bundu dozadu pod síťku a jedu jen v tričku. Silnice v Hondurasu mají o něco lepší a hned za čárou stojí památník statečným obráncům země. Socha vojáky drží pušku s bajonetem jako prase tenisky. Jestli to takhle drželi všichni honduraští vojáci, pak se nedivím, že byla armáda El Salvadoru za tři dny před hlavním městem Hondurasu. Na památníku jsou ještě vyobrazená letadla – podle lomených křídel americké druhoválečné Corsairy. Fotbalová válka v červenci 1969 byla posledním konfliktem, ve kterém svedly souboje vrtulové stíhačky…

Od Karibiku táhnou mračna. V San Lorenz beru hotel s klimatizací, abych zase přepral to málo, co vezu, a abych se schoval před opravdovým monzunovým slejvákem, který chlístá hodinu a chystá vlhkost na zítřek. Večeřím avokáda s tuňákem a zapíjím to vlastním nápojem z limetek a pomerančů.

3. listopadu, neděle

Ráno mi z té zdravé kombinace není kdovíjak. Ale spíš cítím, že na mně něco leze. Něco, co bych byl rád, kdyby rychle slezlo. Venku rána palicí – vlhké vedro. Baterka v motorce má problém. Sotva ráno sepne relé, o možnosti z ní něco dobít, nemůže být řeč. Bude se to muset výhledově řešit asi její výměnou, protože téhle dali Korejci za uši tím, že jí nechali nejmíň dva týdny s klíčkem zapalování v poloze ON. V Tacomě dostala pár cyklů a tvářila se, že si dá říct. Ale asi si spíš dá odchod.

Pořád mě trápí salvadorský benzín. V Hondurasu žádný neberu a pak tam do skoro prázdné nádrže leju šest litrů mexického ze zásoby. A najednou je po potížích, motorka peláší a ani si necinkne. Na stojanu u pumpy v Nikaragui svítí u benzínu Regular číslice 87 a u Premia 95! Tak na to jsem teda fakt zvědavej! A zatím musím uznat, že to funguje.

Hranice do Nikaragui byly opět zážitkem. Že jste na čáře, můžete vytušit podle vysoké koncentrace parkujících kamionů a různých civilů a dětí nabízejících různé služby od hlídání motorky po pomoc s papírama. Mazácky jedu dopředu, abych byl zase potupně vrácen, protože jsem ráčil jaksi v tom bordelu přehlídnout, kde jsou nikaragujští celníci a imigrační. Hodina papírování a patnáct dolarů a může se jet. Motorka zase dostala sprchu savem, ale je jí to jedno. Stejně je od soli z Bonneville zrzavá jak Markéta Hrubešová.

< >

Pridané: 02.12.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk Zdieľať

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (7 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (8)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

PC verzia motoride.sk

© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 15684 | Včera: 319903