Jawa okolo sveta: 14 - Mexiko, Baja California 2/2

Zítra chci zkusit vyřídit v La Paz potřebné papíry, co mi chybí už od hranice: povolení k dočasnému dovozu vozidla a imigrační kartu. Jsem tu asi napůl ilegálně, protože idioti na hranicích jen mávnou pazourou a čekaj, že je jeden jasnovidec. Já věděl, že to bylo podezřele jednoduchý na takovej státeček jako je Mexiko. No co, uvidíme. K večeru zůstávám kousek před městem a zkusím si říct o nocleh u nějakých starých lidí, co u silnice provozují bar se svítící reklamou na pivo Pacifico. Ubytují mě v prádelně, což je kůlna s umyvatelnou podlahou a s pračkou. Pelech jako blázen, ale je to zadara a s elektrikou. A s hmyzem. Mačetu, kterou jsem našel ledabyle položenou kousek od postele, si beru k sobě a dveře jistím gumicukem. Ke slovu taky přichází dvoukilový robustní zámek Tokoz, kterým jistím Jawu viditelnou ze silnice a přemýšlím, jestli jsem přece jen neměl jet stanovat do pouště? Spláchnu to jedním pivem Pacifico Clara a zalezu do chýše…

22. října 2013, úterý

La Paz B.C.S. Už když jsem profrčel tak snadno mexickou hranici, tušil jsem, že to nebude zadarmo. Protože na tomhle světě, kterej se snažím s obstarožním mopedem objet, není nic zadarmo. Mohl někdo tušit, že tak, jak fungují hranice jiných států, hranice Mexika nefungují? Mohl a měl. Já. Jenže když to jelo, byl jsem pln euforie a upaloval na jih. Správně jsem měl v Mexicali vyhledat Officinu immigracion a tam se udat a nechat si vystavit kartu k pobytu delšímu než tři dny. A taky tam vyřídit Permit pro dočasný dovoz motorky. Tohle všechno se mi natřísalo v hlavě, zatímco jsem putoval Bajou dolů k jihu, až jsem na pláži potkal Angličana Davida. Ten měl papíry v pořádku. Závistivě jsem si je prohlížel a tušil velikej, ale velikej problém…protože nejpozději při realizaci trajektu na mexický „mainland“ vyjde najevo, že jsem tady skoro pololegálně. A tak to jedu dneska řešit do La Paz. To B.C.S. znamená Baja California Sur (jih), aby se město odlišilo od jiných „lapazů“. Vyhrabu se s úsvitem z chýše, babce hodím za nocleh symbolickou padesátku (asi 75 Kč) a pádím do města. Ideální by bylo stihnout vyřešit všechny problémy a ještě se k večeru nacpat na necky do Mazatlánu, ale ideální plány jsou od toho, aby zůstaly ideálními a nikdy nenaplněnými.

První instancí jsou příslušníci Policia Preventiva, protože u nich právě parkují dva poliši na motorkách – ti by mě mohli dovést k Imigrákům, protože kdo to má tady hledat? Než se vysoukám z Jawy a zapředu hovor, oba odjíždějí a mně zůstávají jen pěšáci. Anglicky neumějí, a tak volají posily. Ty jsou na tom podobně, a tak volají zase jiné posily… nakonec je jich tam šest. Až budu odpoledne po páté projíždět nábřežím, budeme se už zdravit jako staří známí!

Dostávám mapku a popis, jak se dostat na Officinu i do banky Banjercito, která jediná má oprávnění vybírat zálohu za permit. Nejdřív vyřešíme mně. Officinu nacházím docela snadno. Motorku pohodím na staveniště vedle a jdu se nahlásit. Beru si lístek, zapisuju se do knihy a čekám půl hodiny, než můžu vysvětlit Emilu Jesusu Rodriguez-Gonzálezovi můj problém. Stará se o mně pěkně, ale trvá mu to. Za dalších patnáct minut mě frajer z ochranky z knihy odepíše, přestože stojím vedle něj. Asi ty výkazy líp vypadají před vrchností, když jsou lidi rychle vyřízení, ale nějak se jim pak, stejně jako Cimrmanovi v dole horníci, hromadí v čekárně lidé… nakonec dostávám papír s účtem na tisíc Pesos (asi 1500 Kč), které mám jít zaplatit do jakékoliv banky. Pokuta za to, že neznám zákony a že chlapci nahoře na čáře v San Luis serou na práci!

„Můžu si tu nechat věci, prosím?“, ukazuji úředníkovi helmu s bundou, které s sebou tahám společně s tankvakem jako koťata.

„Ne, to není možné. Boss to nemá rád!“

Chápu, že úředníka moje starosti nezajímají. Ten je tady od toho, aby mě skásnul, když jsem tak blbej a myslím si, že americko-mexická hranice je nějaký holubník. Trmácím se žhavým polednem do první banky, ze které mě posílají do další – do Banamexu. Asi mají něco společného s banány. Tady to platím „keš“, protože to prostě není možné zaplatit v bance kartou. Pak si jdu vybrat, abych měl zase zásobu v kapse. Bankomat provede operaci, ale peníze mi nedá – můžu bejt rád, že mi nesežere i tu kartu. Reklamujte si to v bance, kde opět nikdo nemluví jinak, než španělsky! Zkouším to. Krčí rameny, co jiného. Ani úředníka v bance vaše starosti nezajímají.

„Zavolejte si do svojí banky.“

Dobrá rada nad zlato! Jestli to nevíš, v Evropě všichni v tuhle dobu chrápou a telefonát bude skoro dražší než ten výběr. Řeším to esemeskou a vracím se na úřad. Další půlhodina. Když už čekám, že mi konečně vrazí do ruky ten podělanej kus papíru, abych mohl jet na celníky do přístavu vyřídit ještě ten permit, vynoří se typicky ledová uniformovaná fiflena, a jak chápu docela pozdě, bere mě dovnitř k výslechu. Co to je?

Odkud jste přijel? Proč jste sem přijel? Kam jedete dál? Proč jste si nevyřídil dokumenty na hranici. Na všechno trpělivě a klidně odpovídám, protože mi dochází, že tady končí legrace. Z původně rutinní záležitosti se stává složka s šestnácti papíry ležící přede mnou na stole. Přichází další úředník. Chvíli se odhadujeme, zdali je San Luis Californie anebo ještě Arizona, jak tvrdím já, a hádce zabrání až mnou vytažená mapa. Ukazuji jim, kudy jsem přijel. Padají zmínky o ambasádě. Kurva, ta je ale v Mexico City! To je takovej problém to tu vyřídit?!

Nedá se nic dělat. Tahám doporučení s razítkem továrny Jawa. Vezu je s sebou ve všech potřebných jazycích a praví se na nich, že je můj výlet podporován továrnou, která tímto prosí zúčastněné o pomoc. Jestli teď řekne, ať mi tedy pomůže Jawa, budu v pasti. Ale chlapík se zdá mít větší pochopení pro blázna na motorce než mladá paní ve špatné periodě cyklu. Nakonec se i ona uvolní a razítko bouchne do formuláře. Musím, ač nerad podepsat tři dokumenty ve španělštině, ale nemíním si tu vyskakovat a žádat překlad. Po třech hodinách můžu letět k motorce.

Přístav Picilingo je devět kiláků za městem. Přijíždím odpoledne a rychle se snažím v paměti vylovit, jak se asi španělsky řekne Celníci. Douanne? Adouane? Posílájí mě na placené parkoviště. A pak od čerta k ďáblu. Nakonec zjišťuji, že pobočka Banjercito je přímo tady v portu. Holka mluví anglicky a je to první a jediná věc, která tu funguje, jak má! Kloubouk dolů, přestože mě to stojí dalších 250 usd. Z nich snad dostanu 200 zpátky, až opustím Mexiko. Mezitím ještě odběhnu párkrát vedle za roh nechat udělat fotokopie dokladů. Samozřejmě zase platím. Za půl hodiny mám permit a mažu ke kase, protož loď Baja Ferries Mazatlán Star stále stojí v přístavu.

Na kase fronta. Báby kjak střižené z ústecké Matiční ulice chtějí předbíhat, tak je česky posílám do Paďous a ještě kousek dál. Krasavice za okýnkem mě ale odpálkuje nějakým papírkem, který ještě musím sehnat. Prej změření motorky, jestli třeba není dlouhá jako Čechie nebo jako šedesátistopý kontejner!

Zřízenec mě posílá někam dopředu. Beru motorku a jedu. Kolem ploty, nedá se nic dělat – beru to přes přechod a rovnou do portu. Pískot! A zase problémek… ten samý zřízenec mě vyplísní.

„Vždyť jsi mě tam poslal, vole!“

„Přes závoru a zaplatit poplatek!“

„Tak to jo, když jde zase o poplateček…“

Platím 22 pesos a musím na celníky.

„Něco k proclení?“

Nevěřím vlastním uším. Vždyť jde o vnitrostátní trajekt, do čeho se to zase s…ou?! Já chci jen změřit motorku. Chtějí vidět doklady. Do věcí se naštěstí nešťourají. Pokračuji dál. Z měření je nakonec váha. Velká pro kamiony. Co tady chtějí na motorce zvážit? Sotva slezu, už je tady dlaň – poplatek 73 pesos. Achjo. Odevzdaně solím a pak mě zváží i s motorkou. Ještěže jsem víc než 24 h nejedl, budu mít slevu… dostávám papírek a už nemusím zpátky do terminálu. Kasa je i tady. A před ní fronta, protože bábě to jde jako když s… a maluje. Co osoba, to dvacet minut. Na přímém slunci ze mě leje jako z klimatizace na budce. Nojo, madam nespěchá, tam tam má asi příjemněji. Rychle se snažím v hlavě spočítat, kolik mám v hotovosti a odhadnout, jestli mi to stačí na lístek, jehož cenu neznám. Na kartu tady moc nevěřím, ale pak nakouknu přes okýnku a vidím terminál. Začínám doufat, že bych mohl ještě dneska odplout.

Nakonec kartou lze, ale kabel terminálu má asi dvacet čísel a k okýnku nedosáhne. Zkouší se to u druhého okýnka. Tak tak. Kolem stojící čumilové mě pozorují, jak mačkám pinkód. A je to. 2000 pesos (asi 3000 Kč) za trajekt, co jede 16 hodin, je dobrá cena, když to srovnám se stejně dlouhým trajektem Zarubino – Sokčo za skoro 14 000 korun… a to ještě nevím, že si za pět set přikoupím na palubě kajutu a v ceně bude večeře i snídaně!

Podařilo se! Po devítihodinovém úředním maratónu zajíždím do břicha lodě a Jawu bez stojánku vážu pravou přední schránkou přes nějakou starou gumovou holinku, co tu najdu mezi lany, ke sloupku. Ještě zaklínuji kola a snad do rána nebude ležet. Spolu se mnou tam dva starší Kanaďani svou Kawu KLR a Cagivu GrandCanyon. Jeden Jawu zná a poznává, druhý o ní nikdy neslyšel a ptá se, kolikrát jsem u dvoutaktu cestou měnil kroužky… starej se radši o tu svojí kadžívu, woe!

Na palubě se seznamuji s Johannem z Jeny. Mladý sympaťák je s batůžkem na dvouleté cestě kolem světa, živí se malováním a jinými kresbami. Například v Kanadě prý tři týdny maloval na zeď 60 x 30 m tvář nemluvněte pro vládní agenturu. Povídáme si do pozdního večera a nakonec ho nechám u mě v kajutě přespat. Když už je jednou zaplacená a postel je volná…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz