Prezeráte si mobilnú verziu motoride.sk.
Prepnúť na PC verziu.
Pridané: 27.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 9540 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]
Noc byla krásně tichá a černá jako to uhlí v poušti. Ráno trochu trdluji s foťákem na dunách a balím jen velice zvolna, abych dopřál notebooku čas se trochu dobít. Netuším, že mám před sebou jeden z nejtěžších dnů plný těžkostí a strachu. Kdybych na začátku mého deníku zvolil ke každému dni titulky, měl by ten dnešní třeba název: O městech, která svět neviděl. Dneska jsem už totiž byl k uzoufání. Že jsem minul Khoolt schovaný mezi horskými výběžky Gurvansaykanu, mě sice trochu překvapilo, ale nijak zásadně mi to svět nezkomplikovalo. Snad jen vědomí, po včerejším a předvčerejším bloudění, jak snadno se tady v těch místech člověk ztratí.
Dojel jsem do Khonghoru, kde jsem objevil jedno milé pořekvapení – zánovní kemp plný mladých lidí a amerických turistů, takže jsem si mohl s někým popovídat a najíst se zase jako člověk. Dal jsem si velkou misku krémové polévky a majitel mi vysvětlil, jak je cesta do Bogtu dlouhá jen 136 km, přes hory a pak, že je město vlevo krásně vidět.
Starší Američanka mi na sebe dala kontakt, že prý, až budu v Oklahomě, mám se jí ozvat a přijet pobýt – má prý obytný parník a za manžela vojáka. Oklahomu jsem sice plánoval jen líznout, ale kdoví? Třeba se to bude hodit.
Plný optimismu a s plným břichem jsem vyrazil na sever k horám na Bogt, prosmýkl se nějakými soutěskami a najel na docela svižnou cestu. Když jsem po nějakých 50 km dojel ke skupince vesničanů, kteří zde měli pár stolků s minerály pro turisty, chtěl jsem se jen ujistit, že frekventovaná cesta jistě vede správným směrem. A v tu chvíli to začalo… prý ne, Bogt je 120 km vlevo. Kam vede cesta, po které jsem přijel, se mi přesně zjistit nepodařilo, snad zpátky na Dalandadzag (160 km). Domluva s nimi je totiž jako s Mongoly. Tisíckrát stejný scénář. Naději, že někdo umí pár slov rusky nebo anglicky, jsem už pohřbil dávno, ale že mi budou na mou otázku „Bogt?“ ukazovat Bogt v mé mapě, to mi hlava nebere. Pokaždé mávnou neurčitě rukou nějakým směrem, který se navíc nemusí navzájem shodovat. Asi jako když se mě někdo na Václaváku zeptá: „Brno?“
A já mu mávnu někam přes koně a pošlu ho na Vinohradskou. Že má ale odbočit hned na magistrálu anebo na okruhu doprava, to už si jaksi nechám pro sebe. Takže chudák dojede někam do Boleslavi, kde mu další výtečník mávne rukou, Brno ukáže v mapě a pošle ho třeba na Hradec. Jo, a benzínka bude jenom v tom Brně, aby bylo jasno…
Nijakým způsobem nejsem například schopen je přimět k odpovědi, kde se vlastně nacházím? Píchám prstem do země, dupu nohou a prstem tápu v mapě… nic. Mongol se nakloní nad mapu a pokud se v ní sám úplně neztratí, tak nanejvýš najde Bogt a vítězoslavně mi ho ukáže. A tak to jde celý den, nakonec už ani nezastavuji a lidí se neptám. Jedu podle vlastní intuice a buzoly. A kilometry naskakují, benzín ubývá, voda taky. Místy už to ani není cesta. Jednou hluboký písek, ve kterém trnu strachy, že to zahrabu a skončím, jindy vyschlé koryto řeky plné hlubokého štěrku, v horách už místy jedu jen na oči přes hřebeny, což navozuje dost kritických situací. Když se občas zastavím u jurty, před kterou je Uaz a motorka a zeptám se na benzín, odpovědí mi je : „bechko“.
Nemají. Nemají. Nemají. Mám vztek. Na sebe i na ně. Na sebe za zbytečnost celé zajížďky do Gobi a na ně za to, jak jsou tupí, kradou a teď ještě lžou. Až na pátý pokus mi po dlouhém přemlouvání prodají pět litrů osmdesátky vonící naftou. Na cenu se mě ani neptejte… ale pět litrů se hodí, přestože v petkách mám ještě 7 litrů NZ.
Nakonec si po 200 km strašného terénu proboxuji cestu přes hory, ale město, o kterém všichni svorně tvrdí: „tam“, nevidím. Navíc po černém nebi jede moje denní dávka deště. Do hajzlu, to je země! Dnešní závod s počasím vyhrávám o pár metrů. Doletím k jedné jurtě, ale pán domu se moc nemá k tomu, že by mě ukryl. Mává rukou někam dál, ale to už se dává do deště a já se mu nekompromisně nahrnu dovnitř. Nakonec tam jsme v šesti a několik koz, co tam vlezly, když šla paní zatáhnout vrchlík jurty. Dostávám Ca a dětem oplácím sušenkami. Do Bogtu je to prý 30 km – tam. Když po hodině natahuji návleky na boty a vyrážím do bláta, jsem rozhodnut dojet do města a dát peníze za hotel nebo něco jemu podobného. Ujedu 30 km po cestě, na kterou mě poslali, ale město ani nezahlédnu. Místo toho ale vidím, že se bouře točí a vrací se s temným závojem a blesky zpátky. Rozhoduji se ve vteřině – uhýbám z cesty do stepi a v diskrétní vzdálenosti od cesty (schovat se skutečně není kam) rychle stavím stan a pořádně ho poutám. Stíhám to. Za chvíli už slyším, jak se vítr žene stepí. Asi takhle si představuji hlas vody z protržené přehrady, když se valí údolím. Slyším, jak hučí, jak se to blíží a pak už jen čekám, zda to Jurek dá nebo ne…
Večeře je chudá. Zbytek chleba, který už chytil plíseň, tři sušenky a voda. Usínám s tím, že ráno je moudřejší večera a lituji, že jsem už druhý den nepotkal signál na mobil. Doma budou asi trochu nesví… halt, zájezd na Hracholusky to teda není.
Už tu byl písek, kamení, prachu tuny, brody…tak co tu ještě nemáme? Panáček si myslel, že to bláto prvního dne stačilo? Pánubohu se asi zvrhnul kbelík, na který chodí na malou! Tohle nemůže být Mongolsko a Gobi, já se musel nějak trapně splést. Tohle je snad Island… jenže na Islandu nežijí Mongolové a tak hnusné bláto (šau:r) tam jistě nemají. Tohle je deštěm naředěný ten jemňoučký hluboký prach a mně čeká další z těžkých zkoušek. Číslo 140 vyjadřující dnešní kilometry hovoří za vše.
Bogd ráno najdu docela snadno, přestože si nejsem úplně jist, jestli jsem to zase nepřejel a neupaluji někam, kam nemám. I funkční pumpu, kde vezmu plnou nečeho, o čem si troufám pochybovat, že by snad i mohlo mít oktanové číslo odpovídající označení A80. V obchodě si nechám zalít korejskou instantní soup a nakoupím vodu, džus, jablka a pytlík hrozinek. Večer mě čeká zklamání, oni tak nějak, Mongolové, na co sáhnou, to jaksi udělají jen na oko anebo to rovnou pokazí. Hrozinky jsou dost hnusné, jablka scvrklá, ale buďme rádi, že sem něco vůbec dovezou. Když si vzpomenu, že všechno to zboží sem musí přijet náklaďáky po těch jejich „cestách“… a těch náklaďáků ztroskotaných nebo v blátě zapadlých jsem už pár viděl.
Stovka kilometrů z Bogdu do Gučin-Us je zatraceně tvrdě vyvzdorovaná na místní přírodě, která nepřestává step zalévat přívaly vody a mění tak jakoukoliv prohlubeň v lepkavou past. Škrabák na bláto, který jsem si srandovně doma nanýtoval do předního blatníku je tomuhle lepidlu, ze kterého by snad mohli modelovat sochy, leda tak pro smích. Stačí pár metrů a kolo se zastaví . Co to asi tak udělá s motorkou? Je to jako když na blátě zamáznete přední brzdu – jdete rovnou k zemi, protože stojící zalepené kolo neřídí ani nevede a motorka se okamžitě skácí do bláta. Několik pokusů kolo přetlačit končí několikerým zvedáním motorky. Jakou asi mají nohy v tomhle oporu, není třeba zdůrazňovat.
Sundat blatník! Nejde – musel bych tu vyndat přední kolo z vidle, což tady v tom jaksi nejde. Zvedám ho a šroubovákem vyhazuju bláto ven. Ujedu pár desítek metrů. Klaskson okamžitě udělá to blatníku několik důlků. Klakson sundávám a blatník vážu na fofrpásky. Rozjedu se, projedu několik koryt, motorka se dvakrát, třikrát zhoupne ve vidlici a zhasne. Celá elektrika odumře. Aha! Je mi to jasné a jdu na jisto – páskou přichycené kabely odmontovaného klaksonu se při propérování dotkly blatníku a zkrat spálil pojistku. Dráty izoluji, pojistku vyměním. A pak ujedu asi dva kilometry, bláto už blatník neucpává, ale třepe se tam, ničí lak kluzáků a jak zjistím záhy, rozerval obě gumové harmoniky vidlice…
Gučin-Us má i benzín A92. Ředím jím tu břečku v nádrži a vyptávám se na cestu na Marzad, kde už je konečně asfaltka na Ulanbátar (už jsem tudy před týdnem jel), ale nikdo tu pořádně ani neví, že 60 km odsud nějaké takové město je. Vyrážím do deště a ještě jednou se trápím s blatníkem. Pak už je víc písku a pár brodů, které už mě nemohou rozházet. Mezitím se dovídám, že balík s tlumiči, který už měl být od soboty v UB nějakou chybou ještě trčí v Moskvě. Tam si pro ně nepojedu.
Teplota klesá na 14°C a vytrvale prší. Kilometr po kilometru se snažím posouvat k severu, ale navečer už vím, že dneska asfalt neuvidím, a v dešti stavím stan. Večeře je opět jak poro hlodavce - rozinky a džus. Myslím na tu májku v kufru, ale už se mi v dešti nechce lézt ven. Usínám a představuji si ledničku doma, když se přijede z nákupu…
Celou noc pršelo a ještě ráno, než začnu balit mě další příval vody zdrží. Přitom zrovna dneska bych potřeboval vyrazit brzy. Do Ulanbátaru je to skoro 600 km a já pořád ještě tvrdnu ve stepi s tím, že asfalt v nedohlednu.
Včerejší pokus sdílet s místními jejich tvrdý kozí sýr, který je tak tvrdý, že jsem si na něm málem zuby stižené mírnými kurdějemi, vyvrcholil ranní nepříliš záviděníhodnou střevní příhodou. Ta se pak o hodinu později málem zopakovala, když jsem dojel k poslednímu brodu… V dálce jsem už zahlédl násep silnice, ale od ní mě ještě oddělovala terénní proláklina – a v ní říčka po ustavičných deštích dravější a hlubší, než by mi bylo milé. No co – hlavně se nepodělat, po tom všem, říkám si, už je to prd a navíc nahoře ne kopci bylo pár jurt – když, tak by snad někdo pomohl. Hloubka je ale větší, než jsem očekával, hladina udeří do boků kufrů ve výšce „Hamé“, jinými slovy do půlky kastlíků… vlna se hrne přes motor na kolena a motorka zpomaluje. Hlavně nenechat zalít výfuky vodou! Přes spojku držím motor v otáčkách, vzadu za mnou to zvučně bublá, ale není čas kochat se zvukem utopených výfuků. Nohy ve vodě, ale díky neoprenovým návlekům na boty jsou ponožky pořád v suchu. Jawa se pomalu hrabe ven, karburátor je do půlky ve vodní lázni, hup a už se drápu kamenitým břehem. Na silnici pak jawě slibuji, že pokud to trochu půjde, už se ze silnice nehneme. Za více než 3000 mongolských km dostal stroj do těla víc, než za trojnásobek normální jízdy.
Protože jsem už tuhle cestu jednou (před týdnem) jel, vím, že mě čekají ještě dva úseky bez asfaltu, z nich ještě ten druhý tvořený převážně rozmoklou bažinou, bude dost vysilující. Step je tu rozježděná, jak každý hledá vlastní cestičku z bláta, uprostřed trčí zapadnuté tří i čtyřnápravové kamióny, dodávky a další čekají a nocují před úsekem, protože dobře znají rizika. Svět se tady nepodělá, prostě se den, dva počká, než to vyschne…
Pomáhám v jednom místě vyprostit dodávku. Jawa nejde ani postavit na žádný ze stojánků, a tak babička, která dosud pomáhala vyprošťovat, drží mojí motorku a já učím Mongola, že je třeba auto „rozhoupat“. Neuvěřitelné, že při jejich terénním prostředí tyhle fígle neznají, snaží se například auto vyprostit a mají přední kola v rejdu. Nakonec je záchranou moje polní lopatka, která už dobře posloužila v písku Gobi. Zvláštní je pro mě vyvrcholení celé epizody. Že Mongolové nemají ve svém slovníku slovíčko „prosím“, už jsem věděl. Že sotva umějí zabučet na pozdrav, když vám z dvaceti čísel zírají do obličeje, mě štve, ale zvykám si. Tady se ale nekonalo ani „díky, kámo“ – řidič samozřejmě musel pelášit, dokud auto jelo, ale báby se suše sebrali a beze slova odpochodovaly, div, že mi ta jedna jawku rovnou nehodila na zem, jak spěchala za ujíždějícím auťákem. Zvláštní to národ.
A pak už zase drtím asfalt. Držím tempo 90 – 100 km/h proti silnému větru, takže tam padá sedmička na sto. Do Ulanbátaru je to pořád dost daleko a já tam mám být navečer kvůli domluvenému ubytování. Na jedné z pump, kde už od minula vím, že mají olej 15W40, stavím a kupuji tři litrovky do zásoby. Tímto jsem uzavřel kapitolu oleje Maxxima. Mongolky z obsluhy mě opakovaně upozorňují, že je to olej „dyzl“. Vím svoje. Jejich 5W30 tam lít nebudu, stejně jako ignoruji neustálé upozorňování, že do motorek patří benzín A80, nikoliv přepychový A92 anebo nedej bože luxusní ulánbátarský A95!
Na jedné z čerpaček se odněkud vynořuje postava, které zprvu vůbec nevěnuji pozornost, protože se probírám hrstí jejich bankovek. Vytrhuje mě až čeština:
„tobě to Mongolsko ňák trvá, já myslel, že už budeš dávno pryč…“
Zvednu oči. Vidím pohublou zarostlou tvář a v ní široký úsměv krajana. Ždáňa! Cyklista, co šlape do Tokia, na kterého jsem v tom marastu mongolského bezcestí tolikrát myslel.
„Já se támhle suším,“ povídá.
Jsou to příjemné dvě hodiny u krámku, kdy si o překot sdělujeme zážitky posledních dvou týdnů, přestože tuším, že mi na sprintu do večerního Ulanbátaru budou chybět. Líčí mi, jak kousek po kousku překonával trasu, kterou já jel minulý týden, jak každý den mění prasklý drát v zadním kole (nelze bez demontáže kola a pláště!), jak po něm jdou psi (kterým já vždycky hravě ujedu a ještě se bavím tím, jak je nakrmím prachem a modrým kouřem jawy)… tohle je pravý blázen!
Do Ulanbátaru přijíždím se soumrakem, dává se do deště a já v nočním městě hledám adresu, kterou když vyslovím před každým z dotázaných (včetně policistů), všichni se tváří, jakoby to slyšeli prvně. A možná, že i jo. Před deseti lety měl prý Ulanbátar 400 000 obyvatel. Dneska jich je oficiálně prý 1 200 000, ve městě se o překot staví, rostou skleněné hotely a centra, ale většině obyvatel pořád čouhá stepní tráva z bot.
Večer nicméně ležím vysprchovaný v posteli a pračka přežvýkává první várku mého prádla. Luxus na pár dní.
Zdroj:www.jawakolemsveta.cz
Pridané: 27.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk Zdieľať
© Copyright 2001-2024 Motoride.sk | ISSN 1336-6491 | info@motoride.sk | Podmienky poskytovania služieb. | RSS:
Obsah stránok MotoRide.sk je chránený autorským zákonom. Kopírovanie v akejkoľvek podobe bez súhlasu je nezákonné.
Počet návštevníkov Dnes: 146481 | Včera: 242839